28.3.2024 | Svátek má Soňa


KOČKY: Sphynx-mise, část druhá.

18.11.2020

První část si můžete přečíst zde.

Stále se mi stýská po Ozzym, který odešel za Duhu letos 4. srpna. A tak jsem začala kalkulovat s možností, že bych si vzala nalezeného sphynxe z měcholupského útulku, který by měl být k výdeji kolem 17. října.

Od počátku října kontroluji jejich webové stránky už každý den večer před osmou hodinou.

Doma připravuji na nového parťáka svou zvířecí smečku – tedy zatím jim jen vyprávím o tom, že v příštích dnech jim možná přibude nový kamarád.

Den „D“ se nezadržitelně blíží.

Je dopoledne 14. října a od včerejšího večera nepřetržitě a hustě prší. Docela se děsím, jestli stejné počasí vydrží i v době, kdy budu stát „frontu“ na kočičáka… Plánovanou „výbavu“ pro tento účel jsem zatím rozšířila o pláštěnku-pončo. Doufám, že budova útulku má u vchodu nějakou stříšku, kam se půjde schovat…

15. října – jak se termín vyzvednutí blíží, pronásledují mne víc obavy a strach, jak přečkám při čekání noc před výdejem. Možná budu čekat sama, protože syn, který by mohl jet se mnou, může mít v té době brigádu.

16. října – sphynx je stále v karanténě. Přeji si, aby výdej vyšel na víkend, bylo by to lepší – protože většinu doby, kterou plánuji strávit čekáním před útulkem, bych tam trávila ráno a dopoledne toho dne.

17. října – dnes jsou to 4 měsíce, od 17/6, kdy byl sphynx předán do útulku. Je 19:07. Zrovna se rozmýšlím, jestli se už kouknout na stránky, nebo to ještě nechat a podívat se až po osmé večer... kouknuto před osmou i po osmé – karanténa trvá.

18. října – 16:49, odpadá naděje na výdej o víkendu. Uvidíme, jestli se něco změní. Celé je to dost stresující – jak mi zpočátku připadala neskutečně dlouhá doba karantény, teď by mi nevadilo, kdyby např. pobyt v útulku byl stanoven i na delší dobu, ale kdyby bylo jasně dáno datum výdeje. Takhle vlastně prožívám neustále napětí, jestli už, a kdy asi... Navíc není vůbec jisté, že adoptivním rodičem budu právě já...

19. října – žádná změna; po osmé večer jsem do útulku zavolala, abych se optala, jestli mají nějaké informace, proč je kocourek v karanténě už déle jak avizované 4 měsíce. Dostalo se mi doporučení zavolat přes den, kdy bych mohla mluvit s MVDr.

20. října – dovolala jsem se dopoledne a dostala informaci, že kocourek je dnem 16/10 v majetku státu a bude nabídnut k výdeji co nejdříve. V den výdeje se mám dostavit „o něco dříve“ před otevřením útulku, nejsem totiž sama, kdo se o něj zajímá.

Od rána mi stávkuje PC, a tak se na některé adresy na internetu nemohu probojovat. V 18:07 mi zvoní mobil – kamarádka. Ptá se, „...jestli jsem kontrolovala stránky útulku? Sphynx je k výdeji!“. A posílá mi fotku stránek s doplněným sdělením o povaze kocourka – hodný, komunikativní kocour, avšak pokud se mu něco nelíbí, umí to dát najevo. Nejlépe pro znalce plemene... Volám znovu útulek: „Ano, kocourek je k výdeji zítra ráno.“ A ještě dotaz: „Mám s tímto plemenem nějakou zkušenost?“ Odpovídám, že ano, a dodávám krátkou informaci o Ozzym: „...tak to vím, že musí mít speciální dietu, že jinak trpí na průjmy a zažívacími problémy...“, „...ano, to znám...“

Výbava na čekání před útulkem

Dává se do mne trochu nervozita, trochu euforie. Nesmím si dělat předčasné naděje. Alespoň je pryč nejistota ohledně termínu, kdy mne čeká část noci trávená čekáním před útulkem – je to již jen za pár hodin. Věci s sebou mám připravené již několik dní. Budík nastavuji na druhou ráno, 21/10. S sebou místo kafe jsem se rozhodla pro svařený čaj s trochou vína, a do menší termosky beru horkou dýňovou polévku. Taxi mám objednané na půl třetí ráno.

Je 21/10, 01:58, zvoní mi budík v mobilu, vstávám. Ještě svařit čaj s vínem a ohřát polévku. Ranní hygiena, obléknout a už je čas vyrazit. Taxi čeká – veze mne sousedka z domu. Cestou vyprávím, kam a proč jedeme. Je překvapená, ale drží mi palce, ať to vyjde.

Před útulkem jsme před třetí, nad vchodem svítí neustále světlo. Vykládám zavazadla – skládací židli, spacák jako podsedák. Jana si se mnou, ještě než odjíždí, chvíli povídá.
Důležité pro mne je, že tu nikdo, vůbec nikdo, není. Tak snad čekám opravdu první.
V útulku mají nepřetržitou službu, zvonek i kontaktní telefon – já ale nikoho burcovat nemíním. Naštěstí neprší a je i docela teplá noc.

Tady na té židli budu čekat

03:24, právě kolem prošel nějaký muž, nejspíš mířil k vlakové zastávce. Jen ojediněle projede auto.

04:31, kolem právě projel autobus linky 111. Aby mi čas lépe utíkal, vzala jsem si s sebou Epochu na čtení, ale i háčkování. A tak už mám hotovou druhou sněhovou vločku. Je čas na svačinu – horká dýňová polévka mě krásně hřeje.

A čekám

05:14, začínají mne zábst nohy – takže hupnu spodkem do spacáku... S pomalu se blížícím ránem přibývá aut i cyklistů na kolech, jedoucích pravděpodobně do práce.

V 06:02 dorazila k útulku mladá dvojice. Pozdravili, odpověděla jsem. A optali se, zda „...tiež čakám na adopciu? Mačičky sphynxe?...“ Odpověděla jsem, že ano. Bylo znát, že jsou zklamaní, přesto čekají dál se mnou.

V 06:20 vyšla z útulku jedna z pracovnic a zeptala se „...jestli jsme jim něco přinesli?...“ Pak se podivila, když slyšela, že tu čekáme tak brzy, když útulek otvírá až v 9:00 ráno. „Tři lidé, na jednu kočku? No, tak se nějak domluvte...“ Tedy, nevím jak. Chci ho já, chtějí ho oni...

06:47, čas na trochu polévky. Pomaloučku se rozednívá.

07:08 Mladí přišli za mnou, zeptat se, od kdy tu čekám. Dívali se na stránky a vědí, že k výdeji přibyl krom sphynxe ještě další 1,5 roční černobílý kocourek – tak jestli si já jdu pro sphynxe, oni si vezmou tohohle kocourka. Chvíli jsme si ještě povídali o sphynxech obecně. Zdá se tedy, že přece jen bude kocourek můj.
Poslední hodinka čekání do devíti, už balím spacák, skládám židli a jen tak se procházím před budovou.

Za světla jsem objevila okolní flóru

Je krátce po deváté a jsme pozváni dál – v hale odkládám židli s taškou, beru si pouze přepravku a doklady a následuji pracovnici do dalšího objektu útulku; mezitím její kolegyně odchází pro kocourka, zatímco já podepisuji Smluvní ujednání o převzetí kocourka.

Orry Maine v novém domově

Dozvídám se vše, co je útulku známo o zdravotním stavu zvířete; na oplátku pracovnicím vyprávím o Ozzym a zkušenostech s ním.

To už je ale přítomen i kočičák; celkem nebojácně se prochází po stole, obhlíží prostor.

Jedna ze slečen mne upozorňuje na trochu možná „nepříjemnou“ vlastnost – totiž celkem bez příčiny, rád zničehonic „oždibuje“ ruce, nohy – jen tak akorát stiskne, aby to ještě nebolelo... Po chvíli se přesvědčuji na vlastní prst.

Ale jinak se zdá být pohodový. Doklady, platby jsou zúřadovány; hup do přepravky a hurá domů! I na zpáteční cestu si raději volám taxi.

Před domem nás čeká kamarádka, aby přivítala nový přírůstek do mé smečky.

Odemykám byt, vyprostím kocourka z přepravky a jdu s ním do ložnice, kde bude prozatím sám, aby si postupem času pomalu zvykal na přítomnost ostatních a oni zase na něj.

Ihned se mi tře o nohy, válí se na posteli, jako by tu byl odjakživa.

Vítej doma, Orry!

Vítej doma, Orry Maine!

Foto: Jitur

Jitur Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !