Čelní abonentka, má přítelkyně, při prvním náhledu zvolila Marion. Jenže její syn v téže době přivedl domů akutní nalezenkyni z ulice, pejsku Peggy, úžasnou a vděčnou, ale též nenapravitelnou kočkobijku. Marion se tedy přesunula na pozici dlouho očekávané americké kočky.

Jednak proto, že byla, hm, nejvtipnější a také proto, že bude úžasně korespondovat se svou loňskou sestřičkou Ellou Kennedy. O proužkovaném milákovi zdálo se rozhodnuto zhruba dvě minuty po jejím narození. Zůstane s maminkou a bude se jmenovat Tara.

Na dceru piráta z Karibiku, krásnou Jenny Morganovou, jsem vypsala několikakolové výběrové řízení. A začla jsem se chovat jak chalupník, co chce provdat dceru do statku. Nikdo mi nebyl dost dobrej. Pak se to samozřejmě zvrtlo. Prověřeným zájemcům to na poslední chvíli zatrhla manželka nebo manžel.

Podzim se začal nachylovat. V Praze mám opravdu malý byt, už teď je nás tam moc, tři kočky nelze. A taky se mi začlo pozdávat, že Scarlettě to mateřství opravdu svědčí. Taková pěkňoučká teď je, žádná obvyklá žížala... No a byla pěkňoučká čím dál tím víc. Když jsem to pak spočítala, zabřezla tři týdny po porodu.

Myslela jsem, že se snad vrhnu se šancí. Je ze mě nezodpovědná množitelka koček a Scarlettu tím zahubím. Několik týdnů jsem se pohybovala systémem - jéahojjaksemášnechceškočku. Dokonce i na společenské akce jsem začla docházet, protože se mi tak zvětšoval rádius možných příjemnců kočky. Do toho zastřelili Kočku. Nejfrekventovanější slovo bylo kočka. Začla jsem si připadat jak magor.

V totální beznaději mi zavolala bývalá kolegyně. Její známá má známého a ten chce kočku. Vypukla akce Kulový blesk. Kamarád ráno vyrazil s Jenny autobusem ze Sázavy a přivezl mi ji do práce. Já jsem s touto, tramvají přesvištěla půl Prahy do bytu mé kolegyně a tam jsme čekaly na její známou, která tam přijede se svým známým. Značně nervéz jsem z toho byla. Co je to za člověka, nikdo ho vlastně nezná.

Ale po prvních jeho slovech a gestech jsem okamžitě vyslala střelhbitou děkovnou modlitbičku k Velké Kočce. Pán totiž nejdřív vydal několik ňuňavých zvuků a když vyděšenou Jenny Morganovou obrovskou rukou něžně pohladil... Ten šutr co mi spadl se srdce, tu ránu muselo být slyšet až do úřadu Centrální Distribuce.

A pak ten člověk, ta zřejmě bájná bytost, řekl větu: "A neměla byste ještě jednu?(!!!) "Já mám totiž domek se zahrádkou, aby se jí nestejskalo třeba." Myslela jsem, že upadnu do begónie, jak říká moje kamarádka. I nastala další akce - kočku uchop, kočku suň, od Sázavy k Pardubicum. (Včera mi poslal fotku. Je už zcela zavlastněn. Jenny se mu rozvaluje na klíně a sestřička Tara na to dohlíží s okenního parapetu.) Tak jo, to by bylo, provdala jsem holky do vily!

No teď honem pro Scarlett než se mi tam rozkotí, překotí, někde na půdě nebo ve spřátelené kůlně. Sice je ještě čas, ale radši hned hezky domů a dohlídnu si na to. Když už teda.

Tak zase ne. Ve 13.00 jsem odemykala dveře. Ve 13.05 se Scarletta vřítila dovnitř, střemhlav šipkou do postele (kam jinam, že) a během dvou hodin, tentokrát bez problémů, narodila sedm bílých myší. Samí kocourci. Ach Scarlettko, kdyby to byl jarní vrh, mohlas mít sedm bílých, modrookých synů, jak z kočičí pohádky. Životaschopní byli jen dva. Zvláštní že jen ti, kteří měli mezi ouškama střapeček černého chmýří. Ostatní, úplně bílé myšičky. Druhý den jsem obalila rodinku do svetrů a přestěhovala na Žižkov.

Přeci jenom je to KRAJ BÍLÝCH KOČEK. A CD opravdu ví, co činí. Protože já jsem si vždycky tajně přála bílého kocourka. Scarlett už je objednaná na veterinu, hned jak začnou Kerouš a Mlčoch (pracovní název) samostatně baštit. Taky na posilujcí a ozdravnou kůru.

Ale že je to úžasná KOČKA, ta Scarlett, že jo?