Vše se mi v tu ránu slilo v jeden zmatek, vůbec jsem netušila, co se bude dít, co je to za pána, prostě nic konkrétního. Sdělila jsem tady pánovi, že tak rychle do Prahy nebudu schopná přijet, jelikož bydlím zhruba 50 km od místa určení, pán však kategoricky trval na svém, že nemůže čekat, neboť má ještě nějaké další aktivity.

Neměla jsem tedy na vybranou, popadla jsem přepravku a v tu chvíli lamentujícího manžela (pro případ nouze), posadili jsme se do auta "jen tak narychlo v domácím" a řítili se vstříc Praze. Během jízdy opět zvonil telefon, to už nám pán sděloval, že se moc omlouvá, ale kocourek se mu prý vysmekl a chytit kocourka znovu už nezvládne. V tu chvíli jsme cítili strašnou beznaděj a zoufalství, začali jsme s pánem vyjednávat, až jsme se nakonec dohodli na společném setkání přímo na místě, kde měl kocourek údajně zmizet.

Po příjezdu na místo určení jsme nevěřili vlastním očím - ocitli jsme se na vrakovišti plném kočiček, opodál postával manželský pár s mikrotenovými pytlíčky naplněnými směsicí vařených kolínek a rýže se zbytky masa. Manželé již léta chodili kočičky na vrakoviště krmit a znali osudy všech žijících a také již nežijících čtyřnohých kožíšků. Vše, co jsme tam viděli a hlavně slyšeli, zcela změnilo situaci a náš pohled na věc.

Manželé však byli především krmiči, kteří měli šanci poraněného kocourka odchytit při dalším pravidelném krmení, proto jsme jim zapůjčili přepravku a domluvili se společně na postupu, při kterém kocourka druhý den odchytí a zavolají nám. Nutno podotknout, že všechny kočičky z vrakoviště byly přítulné a vstřícné. Ten den jsme si z vrakoviště odvezli první čtyři odrostlá koťata a další kočičky na nás ještě čekaly.

Druhý den pán skutečně volal, ale opět s tím, že se mu kocourek vysmekl, v tu chvíli jsme se cítili opět velmi zoufale, nechtěli jsme se smířit s vědomím, že tam někde trpí poraněné zvířátko.

Na třetí pokus jsme se již domluvili, že u odchytu budu osobně asistovat, tentokrát však bohužel sama, neboť se jednalo o běžný pracovní den a manžel byl tudíž na cestách. Uvolnila jsem se proto z práce a vyrazila do terénu s mizivou nadějí, že se mi kocourka podaří chytit, když se to samotným krmičům v předchozích dnech nepodařilo, a navíc také s černými myšlenkami, jak dlouho asi může těžce poraněný kocourek přežít.

Po příjezdu na vrakoviště mi došlo, že už mohl být kocourek dávno v bezpečí, pohyboval se totiž v naprosté blízkosti manželů, ale hlavně bylo chudáčkovi zhruba pouhých pět měsíců. Bohužel však, přestože se jednalo o velmi obětavé manžele, kteří několik let pravidelně chodili kočičky krmit, domnívali se, že přece nelze cpát nebožáka do přepravky. Pokud jsme však chtěli kocourka zachránit, muselo se začít jednat rychle.

Vše bylo ztíženo naprostou nedůvěrou manželů vůči útulkům a podobným organizacím. Naznačila jsem tedy, že máme dvě možnosti: první je, že kocourka za každou cenu chytíme a tím pádem mu zachráníme život, a druhá možnost, že kocourka necháme napospas osudu a při rozsahu jeho zranění za pár dní zcela jistě zemře. Pán nakonec kocourka chytil, vložil do přepravky a já jsem s obrovskou radostí a s pocitem vítězství konečně mohla opustit vrakoviště.

Veterinární vyšetření naneštěstí prokázalo zcela zmasakrovanou levou zadní nožičku, polámanou a rozdrcenou od kolínka níže, z rány trčela obnažená kost, šlachy byly jakoby přeřezané něčím ostrým, možná plechem, měkké tkáně již navíc pomalu uhnívaly. Pravá zadní nožička zůstala bez zlomenin, ale kůže byla na cáry. Bohužel, kocourkovi musela být levá zadní nožička amputována. Ten den dostal kocourek krásné jméno Paleček.

Samotná operace s prodělaným vyšetřením a následná léčba, která stále trvá, to vše nás již stálo hromadu prostředků a prostředky vynaložené nejen na záchranu nebohého Palečka, ale také na chod celého depozita, skýtajícího na 40 kočiček, již delší dobu převyšují hranice našich možností, proto bychom touto cestou chtěli požádat o pomoc v opravdové nouzi.

Pomoc uvítáme jakoukoliv, ať už finanční či materiální, např. steliva, krmiva apod. Nikdy jsme se neobraceli na nikoho s prosbou o pomoc, o to je to pro nás těžší. Ačkoliv jsme byli již mnohokrát ve svízelných situacích, přesto jsme většinou stáli v pozici lidí, kteří pomáhají ostatním, než abychom o pomoc žádali, ale tentokrát je situace mnohem vážnější a sami vše již bohužel přestáváme zvládat. Touha pomáhat opuštěným kočičkám je však silnější a vede nás stále dál.

Kdo by tedy chtěl a hlavně mohl Palečkovi a kočičkám z Vrbičan přilepšit v nouzi, ten se může obrátit přímo na vrbičanské depozitum na e-mail: kristyna.kacalkova@seznam.cz, případně na telefon 777 757 445, anebo přispět na účet OS Kočičí naděje, www.kocicinadeje.cz a do poznámky uvést "depozitum Vrbičany" anebo "Paleček". Za každou pomoc budeme nesmírně vděčni a samozřejmostí zůstává, že se k nám můžete přijet na kočičky podívat.

Kristýna Kacálková a zvířátka z Vrbičan

Depozitum Vrbičany OS Kočičí naděje