Soužití našich tří koček s novou kočičkou Bobinkou se sice zlepšilo, toužené přátelství to ale stále není. Bohužel Bobbie si za to může trochu sama. Nedivím se jí, dost dlouho tu zažívala přesilovku tří koček a tak se stále pro jistotu brání. Rusty by se už i kamarádila, ale Bobinka jí při pokusech o sblížení raději dá varovný pohlavek, zasyčí a uteče. Rusty to někdy pochopitelně naštve, pohlavek jí vrátí a rozejdou se ve zlém. Woody na Bobinku také občas syčí a mručí, ale pouze ze židle, na které zrovna sedí, nebo z vrchu linky. Vzájemně se nenapadají. Největší „nepřítel“ zůstává Ginger, která Bobinku z vlastního rozhodnutí občas zle prožene, takže ta se jí už trochu bojí a snaží se jí vyhýbat. Hlavní ale je, že už všechny kočky dokáží být spolu v jedné místnosti, i když Bobinka vždy o kousek dál.

Bobbie sleduje veverku

Na druhou půlku února švagrová z Floridy k nám plánovala návštěvu a my se rozhodli zkusit společně Bobinku pustit poprvé ven na zahradu. S tím, že na její hlídání budeme tři, a podle předpovědi i počasí nám mělo přát. Proto jsem už o několik dnů dříve začala Bobinku pouštět na zavřenou verandu. Aby poznala, že i ta patří k domu, je to pro ni stejné zázemí jako celý dům a nebála se do ní ze zahrady vrátit. Když na verandu svítilo sluníčko, nechávala jsem dveře do domu otevřené, aby Bobinka opravdu brala verandu jako část domu.

Druhý den už vyšly ven všechny kočky najednou

Den po příjezdu švagrové bylo venku přímo jarně a tak po snídaní nastal pro Bobinku den D. Velké kočky už byly venku, ale Bobinka váhala vyjít. Asi proto, že Ginger se držela víc u dveří, než Woody a Rusty. Když se přeci jen odvážila vyběhnout, Ginger na ni varovně zapištěla a Bobbie se pro jistotu vrátila na verandu. Chvíli vylekaně seděla pod židlí, ale když viděla, že Ginger je pryč, dodala si kuráž a za našeho povzbuzování vyběhla ven. Pak už se k verandě ani neohlídla a vydala se zkoumat svět plný nových pachů a zvuků. Během chvilky z ní veškerý strach spadl a ona nadšeně běhala po zahradě z jednoho konce na druhý. Manžel a švagrová dohlížely ze vzdálenějších pozic, já se snažila být Bobince co nejblíž (při její rychlosti ne vždy snadný úkol). Jednak abych mohla fotit, ale hlavně proto, abych mohla zasáhnout, kdyby bylo třeba. Naštěstí pletivo (i když už zrezivělé) stále chrání kmeny stromů i vršky dřevěné ohrady. Bobinka k mé radosti věnovala veškerou pozornost ptákům a veverkám ve větvích než zkoumání, zda „tesař někde v plotě nechal díru“.

Na krmítko se nedostane

Rusty si Bobinky téměř nevšímala, zato Ginger a Woody jí nespustily z očí. Především Woody jí byla stále v patách, když viděla, kterým směrem Bobi běží, dokonce ji předběhla, aby tam byl dříve. Dost jsem nechápala, proč to dělá, ale bylo to až legrační. Máme několik keřů včetně mohutné cesmíny, které jsou zcela vně zahrady. Ptáci v nich moc nehnízdí, nebo až hodně vysoko. Proto kmeny nemají pletivo a kočky mohou lézt po spodních větvích (vyšší už jsou tenké a husté), kdy ani jedna větev nepřesahuje k sousedům. Bobinka na mohutné nízké větve cesmíny vyběhla jen jednou, zato Woody se na nich přímo předváděla. Měla jsem z toho radost, už hodně dlouho jsem ji neviděla takhle rozparáděnou, sršící mladistvou energií a mrštností. Naopak Ginger vypadala skoro nešťastně, zřejmě žárlila na pozornost, kterou jsem věnovala Bobince. Držela se mi u nohy, otírala se o ni, mňoukala a chtěla nepřetržitě hladit.

Venku bylo stále krásně teplo a bezvětří, tak jsme se později sesedli na sluníčku a já jen odbíhala kontrolovat Bobinku, když nám zmizela z dohledu. Ta si zahradu opravdu užívala a já tušila, že nebude snadné dostat ji zpět do domu. Pouze na zavolání nereagovala a že bych ji zvedla a odnesla, také nepřipadalo v úvahu (nemá to ráda ani v domě). Když jsme se my později vrátili do domu, dveře na verandu zůstaly otevřené a já chodila každých pět, deset minut ven kontrolovat. Bobinka byla od rána venku už čtyři hodiny a byl čas vrátit ji dovnitř. Vyšla jsem ven se sklenicí s granulemi, zachrastila jimi a s úsměvem sledovala, jak Bobinka poslušně přiběhla. Z naší a jistě i z Bobinčiny strany velká spokojenost, jak se den vydařil.

Pod velkou cesmínou

Další den ráno jsem už ven pustila všechny kočky najednou. Zůstala jsem s nimi venku, jako to dělám každé ráno, pak už jsem vycházela jen Bobinku kontrolovat. Nejprve dost často, později jsem intervaly prodlužovala. Teď, skoro týden od prvního dne, pokud nejsme sami venku, kontroluji jednou za hodinu či dvě. Naštěstí je stále téměř jarní počasí a dveře z verandy ven zůstávají otevřené. Bobinka se do ní už sama vrací, buď tam chvíli odpočívá, nebo se mňoukáním dožaduje vpuštění dovnitř domu. Nají se, chvilku si odpočine, ale pak chce zase ven. Když se konečně vrátí odpoledne, ven už ji pro jistotu znovu nepustím.

Jsme nesmírně rádi, že Bobinka konečně může ven. Doufali jsme, že se kočky při společném pobíhání přeci jen rychleji spřátelí. Zatím se tak nestalo, ale i na to určitě časem dojde. Teď stačí, že Woody už Bobinku nešpehuje a Ginger přestala žárlit. Sledovat tuhle krásnou kočičku, jak radostně běhá venku, kde pomalu neví, čemu se věnovat dříve – to je pro nás nesmírně hřejivý pocit.

Foto: Marička Crossette. Další obrázky najdete přímo zde na Rajčeti.