13.12.2019 | Svátek má Lucie


KOČKY: Jak to vidí starý kocour - únor 2008

22.4.2009

Dříve to ale bylo takové nějaké veselejší a jistější. Narodil jsem se v domku se zahradou a měl jsem se od prvního okamžiku jako král, maminka Micinka měla pouze mě a tak jsem si užíval její plné pozornosti, i takové ty velké kočky (později jsem zjistil, že se jim říká lidi) ze mě byly celé u vytržení. Nejdříve říkali něco o tom, že půjdu do světa k jiným hodným lidem. Páníčci to ale pořád oddalovali, že prý mě mají rádi a chtějí si mě udržet ještě pár dní a já se nikam do neznáma nehnal. Tak jsem nakonec zůstal doma. Apina - Micánek

To doma je trochu zvláštní, v létě je to dobré, to mám domeček se zahradou a i v okolních zahradách je leccos zajímavého. Když se ochladí, tak to bývá horší, ti lidé mě zavřou do takové bedničky, kde pláču, protože nejsem volný a pak mě naloží to takové jezdící příšery a někam jedeme. Když přijedeme, vzduch je tam úplně jiný (říkají tomu Praha), takový těžší, ale hlavně jsem zavřený v něčem, čemu říkají byt a nemůžu chodit ven. Život byl ale klidný, jen to střídání domečku s bytem mi trochu vadilo.

V domečku a na zahradě je dobře, ale z bytu nadšený nejsem. Micinka byla sice stále protivnější, ale moc jsem si z toho nedělal. Páníček byl náš vrchní jídlonoš, toho jsem pěkně poslouchal, z ostatních jsem si dělal docela rád legraci. Starší panička mi čistila záchůdky v bytě, byl jsem s nimi pořád, oni prý můžou být doma, kdy chtějí, mladší panička nám dávala jíst nebo čistila záchůdky podle potřeby. Tu vlastně znám trochu méně, v domečku bývá mnohem méně, prý musí chodit vydělávat nějaké korunky, i když nevím, k čemu jí jsou, a musí být chudák mnohem více v bytě.

V poslední době se všechno změnilo, nejdříve jsme se zčistajasna ocitli v úplně jiném bytě, to jsem se moc bál a plakal, ke starší paničce jsem chodil pod peřinu. První den mi tekly sliny z tlamičky, ale to Micince také. Takže jsme se báli oba dva. Pak prý byla rekonstrukce celého činžáku, nás nechali v našem domečku tak dlouho, jak to šlo, ale na vánoce nás přivezli, prý už bylo nejhorší pryč.

Tedy mě se to nezdálo, bylo to i tak hrozné, nějací lidi pořád chodili do bytu něco dělat, všude byl randál z nějakých sbíječek nebo čeho. Do toho si mí lidé začali povídat, že jedna teta je moc nemocná, ale to mě nezajímalo. Byl jsem rád, když jsme se dostali opět do našeho domečku. Tam je dobře. Jen ti páníčci najednou byli méně. Někdy byli oba, někdy ale jenom jeden z nich. Prý jezdili za tou tetou. Mladší paničku jsem neviděl vůbec, prý se starala o tetu a do našeho domečku nemohla jezdit vůbec. Pak přijeli najednou všichni, i mladší panička, byli takoví divní, a že už není třeba se starat.

Mě to bylo jedno. V domečku bylo jednoduše hezky a tak to šlo nějakou dobu, jen ta starší panička, najednou začala mít starost o páníčka, že prý mu pořád něco je. Tak jsme zase jeli do bytu, ještě ani nebylo venku moc chladno, že je třeba jít k doktorům. To se mi nelíbí, já jim nevěřím, píchají kočce kožíšek, nutí ji jíst tabletky a tak vůbec. Páníček se mi objevoval a zase mizel, prý do nemocnice, bylo to zvláštní, ale divné bylo, že najednou mě a Micince papání začaly dávat paničky.

Vždyť to přece byla jeho práce. Pak se páníček vrátil, a že už prý do žádné nemocnice jezdit nebude. Byl jsem rád, ale on byl pořád v posteli, doma se objevily věci na kolečkách, prý to páníčkovi pomáhá chodit nebo se na tom může vozit. Moc jsem se k tomu nepletl, takovým divným věcem nevěřím. I Micinka se před námi schovávala, fackovala mě snad ještě více než dříve. Páníček ale chodil méně a méně, až zůstal jenom v posteli.

Apina - MicinkaPaničky byly velmi ustarané, prý je páníček slabší a slabší a prý se s tím nedá nic dělat. Já tomu nerozumím. Pak se ale něco stalo, proto jsem ho celé hodiny upřeně pozoroval, ale pak jsem dostal strach. Viděl jsem, že je páníčkovi zase hůře a tak jsem se raději schoval, paničky ho objímaly, a pak byl páníček najednou úplně tichý. Raději jsem zalezl hluboko do kouta.

Udělal jsem dobře, přijel páník, který s námi nebydlí, a s ním přijeli lidé v červených kombinézách, nějakou chvíli tam byli, ze svého úkrytu jsem toho moc neviděl, ale slyšel jsem, jak spolu mluví, jak paničky pláčou a chvílemi plakal i ten druhý páník. Tak jsem věděl, že něco je moc a moc špatně. Pak červení odešli, ale za chvíli přišli takoví lidé v černém, těch jsem se bál ještě více, jen jsem postřehl, že páníčka naložili a odnesli. Od té doby už jsem páníčka nikdy neviděl.

Paničky byly ještě smutnější, já jsem tomu nerozuměl, jen jsem se bál. Za několik dní nato ale Micinka přestala jíst, já jsem to po ní dojedl, když nechtěla, že. Jenomže paničky vzaly jednu z bedniček, ve které nás vozí, daly do ní Micinku a odvezly ji. Když pak paničky přijely, byly zase smutné, bednička byla prázdná a páchla doktorem. Tak jsem se zase utekl schovat. Už jsem tomu vůbec nerozuměl. Dříve tu byl páníček i Micinka a teď mi najednou oba zmizeli a nikdo mi neřekl kam. Jen ty dvě paničky byly takové smutné.

Divná věc se stala s papáním, dříve mi bez Micinky nikdo nedal masíčko, proto jsem ji chodil hledat, abych ji pozval k jídlu tak, jako jsme ji chodívali zvát s páníčkem, ale v bytě nebyla. Tak jsem začal čekat u vchodových dveří, třeba je venku a přijde. Je toho na tu mou kočičí hlavu příliš. Tak jsem se rozhodl, že se někam schovám, ale nevěděl jsem kam. Do starých schovávaček se mi nechtělo, jsou v pokojích, ale tam se mi nechce. Nakonec jsem usoudil, že v koupelně pod umyvadlem na mě není moc vidět.

Paničky mě zvaly do pokoje s tou hrající a mluvící věcí, prý televizí, ale mě se nechtělo. Starší panička by chtěla, abych s ní zase spinkal v posteli, ale v tom pokoji se přece staly všechny ty strašné věci, tam nechci. Radši jsem si zůstal v koupelně. Ta mladší také mluvila něco o tom, že mi přivedou nějakého kočičího kamaráda, prý už o nějakém věděla, ale já to tak zatím určitě nechci.

Já bych před ním utekl. Já vlastně nechci vůbec nic. Vlastně ano, chtěl bych, aby všechno bylo jako dříve, aby tu byla Micinka i s těmi jejími fackami, aby tu byl páníček, aby mi krájel masíčko. Takhle by to přece bylo správně.

P.S.: Micánek v koupelně vydržel dva měsíce a na Micinku před jídlem čekal ještě po návratu z letního bytu v listopadu 2008. Už je lépe (duben 2009), ale hodně se změnil. O tom zase někdy příště .

Apina