13.12.2019 | Svátek má Lucie


KOČKY: Jak Jana ke kocourovi přišla

2.5.2007

Do toho mi zazvonil mobil a má kamarádka, kterou jsem si tak trochu "adoptovala" jako dceru, kterou nemám, volala, zda se může stavit na kávu a "kus drbu". Uvítala jsem to a za chvíli už bytem voněla kávička a dortíček a už jsme povídaly o všem možném. I o domácích mazlíčcích. Janě v létě ukradli ze zahrady pejska Bucifala, tak se jí po něm moc stýskalo a svěřila se, že by si ráda nějakého čtyřnohého kamaráda zase pořídila, že je jí samotné smutno, ale protože je pořád v práci, se psem by to bylo dost náročné. Karolína Cid 1

Já jsem "kočková", tak co jsem tak asi mohla Janě radit?! A už jsme seděly u počítače a listovaly stránkami kočičích útulků a hledaly. Hledaly a našly! Z fotek z útulku Kozly u České Lípy se na nás díval moudrýma očima překrásný kocourek, hnědý s béžovou náprsenkou, asi roční, jméno už jsem zapomněla, ale na první pohled prostě nejkrásnější kocour ze všech, co jsme na internetu objevily. Obě jsme ve stejné vteřině sáhly po mobilu, abychom zavolaly do útulku, zda je kocourek ještě k mání.

Bohužel nám bylo sděleno, že stránky nebyly aktualizovány hodně dlouho a že v té době si dost zájemců kočičky odneslo a paní neví, zda je kocourek ještě tam, protože její spolupracovnice má dovolenou. Tak buď přijet a najít si ho nebo vybrat jiného přímo na místě, protože tak, jak kočičky ubývají, když si je někdo odnese, tak zase přibývají, když někdo někde nějakou najde a do útulku dodá. Dorty snědeny, káva vypita, vrhly jsme na sebe tázavý pohled a už bylo rozhodnuto: jedeme!

Nějak jsem se sesoukala o berlích dolů k Janinu malému-velkému autíčku (nikdy bych nečekala, že ten prcek co má - Ford KA je uvnitř tak prostorný!) a vyrazily jsme směr Česká Lípa. Jana je skvělá řidička, tak nám cesta uběhla a už jsme hledaly útulek v Kozlech. Jana celou cestu doufala, že tam právě tenhle kocourek bude, když ne, tak určitě vybereme nějakého jiného, jen ne moc dlouhou srst, ne staršího než 2 roky a určitě ne bílého, chtěla by nejraději černého nebo zajímavě mouratého. Bože, jak se člověk ve svých představách mýlí!!!

Zaparkovaly jsme, já o berlích a jedné noze dopajdala z auta na dvorek, dlážděný kameny a jen jsem se modlila, abych sebou někde zase nepráskla - na berlích jsem ještě neuměla, bylo to opravdu dost složité a řekla bych, že i nebezpečné, ale to už jsem zkrátka celá já! A paní z útulku už nás vedla k voliéře. Samozřejmě, že tam kočiček byla spousta, ale náš vybraný a vysněný kocourek ne. 

Tak jsme šly s Janou do domečku, kde nás zaujala kočička, asi roční, černá s bílou náprsenkou, štíhlounké, drobné, skoro éterické zvířátko, ale měla nalité cecíky a bylo vysloveno podezření, že by mohla být březí, krom toho byla ještě v jakési karanténě, protože jí teklo z očiček a z nosu, tak jsme taky couvly. Ještě to kouzelné chundelaté koťátko, které po nás vztahovalo tlapičky a zoufale mňoukalo, ale to vyžadovalo krmení dudlíkem, to by Jana rozhodně časově nezvládla, raději jsme domeček opustily, bylo nám z toho pohledu smutno!

Pak prý už zbývá jen pár kočiček na půdě domku, kde paní bydlela, tam mohla po točitém dřevěném a notně prošlapaném schodišti jen Jana, tam jsem si fakt o těch berlích netroufala. Karolína Cid 2

Tak Jana vyrazila. Pobyla nahoře asi 3 minuty a už jsem ji slyšela šlapat zase zpátky po schodech dolů. Rozpačitě sešla a v náručí, s tlapkami okolo krku, měla něco, co mi vyrazilo dech: sněhobílého kocoura, chundelatého, s huňatým ocáskem až do nedohledna a překrásnýma očima. Držel se jí jak klíště a vrněl jak moje sekačka v záběru.

Naprosto jsem nebyla schopná slova, tak jsem cosi vykoktala o tom, že ten kocour je dlouhosrstý, bílý, určitě mu nejsou max. 2 roky (je mu asi 8 let) a prostě vůbec, ale ani trošku, neodpovídá Janině původní představě. Ale ten kočičák byl tak nádherný, že prostě nešlo odolat. Krom toho evidentně nebyl zvyklý na pobyt mezi kočkami v útulku, stranil se jich, moc nežral, takže byl dost vyhublý a nechat ho tam déle, tak tam zahyne. Seděl prý naprosto odděleně a když Jana vkročila na půdičku, v momentě byl u ní a byla z toho "láska na první pohled", rozhodně oboustranná!

Vyplnily jsme nutné papíry, kocourka naložily do přepravky a vyjely zpátky do Prahy. Celou cestu nás pozoroval svýma nádhernýma očima a vůbec nezlobil, nebál se, neprotestoval proti přepravce, evidentně byl zvyklý na podobný transport. Na první pohled mi bylo už v útulku jasné, že je to turecká angora, vypadal jako čistokrevný, nakonec to potvrdil i veterinář.

A byly jsme v Praze. Jana mne vyklopila z auta u domu, já jsem vypajdala zpátky do bytu a padla únavou, to teda byl den! Ale byla jsem šťastná, že jsme pomohli jednomu zvířátku a také Jana že má nového kamaráda.

Jana mezitím dojela pro stelivo, pro krmení, mističky a další věci, které neměla, samozřejmě hlavně hračky. Kočičí záchůdek a přepravku jsem jí zapůjčila já. A mohli se oba začít seznamovat. Ještě jsem jí půjčila literaturu - např. od paní Sehnerové knihu o kočkách, knihy o kočičích plemenech a jejich zvyklostech, ty knihy Jana přelouskala, aby aspoň trochu "přesedlala" ze psího chovatelství na to kočičí a pokusila se trochu porozumět tomu mňoukajícímu kamarádovi.

Kocourek je šťastný, spokojený, zvykl si okamžitě na Janu i na své nové jméno - Cid, a oba si to spolu báječně užívají. I přesto, že po krátké době, co jsme ho zachránily z útulku, byl na tom zdravotně hodně špatně. Jana s ním objížděla veterináře, dokonce skončil na pár dnů ve zvířecí nemocnici s kapačkami v tlapkách, strašně vyhubl ještě k tomu, jak už hubený byl a vypadalo to, že snad ani nevydrží! Vydržel a dneska je z něj "PAN KOCOUR", tahle akce se opravdu povedla.

No, posuďte sami...

 

Karolína Cid 3

 

Karolína Příplatová


TIPY NA VÁNOCE: Kosmetika, kterou doporučují skutečné uživatelky
TIPY NA VÁNOCE: Kosmetika, kterou doporučují skutečné uživatelky

Ať už budete chystat balíček pro sestru, kamarádku, maminku, babičku… anebo přemýšlet, jaká kosmetika by se vám hodila, v rozhodování pomohou názory žen, které ji vyzkoušely.