7 fotografií

Všechno to začalo tím, že jsem na konci října s Edou zašla k naší hodné paní kadeřnici a nechala mu upravit kožich, aby zase vypadal jako knírač. A jak měl po kníračovsku vyholený zadek, všimla jsem si po pár dnech, že má hned vedle „dírky“ jakousi bulku.

Dost mě to vyděsilo, neboť přesně taková bulka v naprosto stejném místě se kdysi udělala našemu prvnímu fousáči Ferdovi. Tomu však bylo již skoro 15 let a veterinář tehdy řekl, že operovat psa jeho věku a navíc na takovém místě by bylo velké riziko. Navíc tvrdil, že ten útvar je nějak napojený na cévy, že by riziko operace bylo o to větší a pes by mohl vykrvácet. Ferdovi jsme proto po stolici vždycky čistili zadek, lecjak mu ten útvar zabezpečovali, abychom minimalizovali riziko prasknutí.

Bohužel, když bylo Ferdovi asi 15,5 roku, přišla jsem jednoho dne z práce, na zahradě mě vítal nešťastný Akínek, Ferda nikde a všude stopy krve. Bylo mi hned jasné, kolik uhodilo a maminka mi vzápětí potvrdila, že nádor praskl, musela s Ferdou jet na veterinu a už nešlo dělat nic jiného, než ho nechat důstojně odejít.

Po výše uvedených zkušenostech si asi umíte představit, že jsem na nic nečekala a objednala se s Edou co nejdříve na veterinu. Naštěstí nás vzali celkem rychle a paní doktorka Mašátová, které tímto mnohokrát děkuji za vzornou péči, mě po vyšetření celkem uklidnila, že jsme přišli včas a odoperovat to určitě půjde, ale že s ohledem na věk Edy (8,5 roku) by doporučila před operací ještě udělat kardiologické vyšetření a rozbor krve, aby byla jistota, že vše pak půjde dobře.

Objednali jsme se proto na kardio a 21. 11. 2023 jsme tam byli jako na koni. Já nervózní jako pes (na rozdíl od Edy, který byl úplně v pohodě). Nejprve Edovi odebrali krev na rozbor, což se před operací běžně dělá. Odběry už Eda zažil několikrát a přítomnost kanyly v noze rovněž, takže to neřešil a stačilo mu, že tam jsem s ním.

Pak se přistoupilo k samotnému kardiovyšetření, z čehož jsem měla už předem nervy, neboť jsem věděla, že u něj pes musí ležet na boku cca 20 minut až půl hodiny v klidu a nesmí se hnout. Dá se to prý dělat i vstoje (což by pro Edu bylo, dle mého, snazší a méně stresující), ale u nás na klinice jsou raději, když pes leží. Těsně před vyšetřením jsem se paní doktorku snažila ukecat, ať Eda může stát, ale řekla, že pro něj bude opravdu pohodlnější, když bude ležet. Vstoje by totiž musel mít srovnané nohy trochu nepřirozeně a nakonec by ho to prý stresovalo víc, než když si lehne.

Eda si sice na bok umí lehnout na povel, ale za normálních podmínek v rámci výcviku a nikoli v situaci, kdy panička nerví a on ví, že se něco děje. Fousisko ale překvapil. Mou nervozitu kupodivu abstrahoval a na normální povel „lehni“ se hned „složil“. Na bok se pak nechal srovnat bez protestů od paní doktorky. Na mne už jen bylo ho jemně přidržovat, „vyprávět mu pohádku do ouška“ a hladit, takže těch 20 minut (víc to jistě nebylo) uteklo jako nic.

Dozvěděla jsem se, že to vypadá dobře, srdíčko se zdá být úplně v pořádku, nicméně protože je Eda drobátko oplácanější (po kastraci ani po úpravě krmného režimu nějak nejdou ty 2 kg navíc sundat), paní doktorka z jedné strany vůbec neslyšela srdeční ozvy, a proto nás poslala hned ještě na rentgen. Že se prý aspoň podívá i na ostatní vnitřní orgány a bude mít komplexnější představu, zda je vše tak, jak má.

Rentgenologický asistent byl také velmi příjemný a ochotný, takže i tam se Eda choval vstřícně a nechal se upravit do patřičných poloh, za což byl pánem (a mnou samozřejmě) velmi pochválen. Snímky paní doktorka hned zhodnotila a žádnou patologii nenalezla, takže operaci už vůbec nic nebránilo, neboť mezitím dostala i předběžné výsledky z krve, které taky byly v pořádku.

Operace byla objednána hned na pátek 24.11. a Eda před ní samozřejmě musel být 12 hodin nalačno a cca 3 hodiny před ní už ani pít nesměl. Původně měl být Eda operován až v 15:00, ale už kolem 10 hodiny mi z veteriny volali do práce, zda bychom mohli přijít hned, že jim někdo vypadl, tak že bychom nemuseli čekat až do tří. To byla skvělá zpráva. Alespoň „chudáček hladový“ nebude muset čekat tak dlouho :-). V práci mi vyšli vstříc, takže ani ne za hodinu už jsme byli na veterině.

Paní doktorku jsem již dříve informovala, že Eda velmi špatně snáší anestezii a že po kastraci (před více než rokem) měl skoro dva dny příšernou kocovinu se zvracením, byl apatický a každou chvíli „brečel“. Bylo proto domluveno, že anestezioložka použije jinou účinnou látku, než při kastraci, a že intravenózně dostane jen tu „uspávačku“ a dále již bude v anestezii udržován inhalačně, což je šetrnější k organismu. Zároveň mi také paní doktorka ochotně vyšla vstříc v tom, že mi slíbila zavolat těsně předtím, než začnou Edu po zákroku probírat, abych tam už byla nachystaná, až se bude budit. Je to takový můj „mamánek – závisláček“ a chtěla jsem mu to co nejvíce usnadnit, aby se nestresoval.

Současně jsme se s paní doktorkou domluvily i na tom, že s tím útvarem u konečníku vyndá rovnou Edovi i bulku na pleci vlevo, kterou tam měl už delší dobu, ale která byla již dříve zhodnocena jako „neškodný lipom“. Ale když už stejně bude operován, tak proč to nevyndat také, ať to tam dál neroste, že.

Když Edovi paní doktorka píchla tu prvotní uspávačku, hrozně se s tím snažil bojovat. Jednou se složil, ale po pár vteřinách znovu vstal, že mu museli ještě trochu přidat, ale nakonec to vzdal a já šla zatím domů.

Ani ne ve 14 hod. už zvonil telefon, ať si přijedu pro Edu, že vše proběhlo dobře, oba útvary se bez problémů podařilo odstranit a může se budit. Skočili jsme s mužem do auta a za 10 minut byli na místě. Paní doktorka mě pustila na sál za Edou, který se akorát probíral, snažil se postavit a vrávoral na nohou jako opilý (no vlastně reálně byl, byť ne alkoholem). Byl ještě hrozně oblblý, motal se, pofňukával a několikrát se pokálel. (Bohužel těsně před operací se mu pořádně vyvenčit nechtělo a pouze čural). Paní doktorky se na něj nezlobily, trpělivě omývaly a dezinfikovali zadek, zatímco já se ho snažila držet, aby neupadl.

Pooperační kocovina

Při předchozích operacích se Eda nikdy nepokakal, tak mě doma nenapadlo do auta vzít víc, než ručník přes zadní sedadlo. Paní doktorka nám ale věnovala velkou inkontinenční podložku, na kterou jsem tedy Edu v autě položila a sedla si k němu. I během těch pár minut cesty jsem mu několikrát musela utírat zadek, neb nekontrolovatelně „ucházel“ a i přes tu podložku se nám podařilo zmatlat sedadlo. (Pánešek to nechal bez komentáře a auto prostě jen vyčistil). Paní doktorka říkala, že po takovéto operaci je to nekontrolované kálení vcelku normální a že až se úplně probere, už se to dít nebude. Měla pravdu.

Pooperační kocovina

Než se ale Eda úplně probral, trvalo to cca další 4 hodiny, přičemž po celou tu dobu jsme se u něj museli s dcerou střídat, neb co chvíli nekontrolovatelně plakal. U „ukecaných“ psů (což Eda bezpochyby je) je to prý poměrně častý průvodní jev po anestezii. Dala jsem Edovi pelíšek do kuchyně a na střídačku jsme ho tam s dcerou mazlily a utěšovaly doslova jako miminko, které potřebuje maminčinu náruč. Dokud byl mazlen a mluvily jsme na něj, jen slabě pofňukával, ale běda, jak jsme musely třeba jen odejít na WC. To hned bylo: „mamíííí, neopouštěj mě, nenechávej mě samotného, vrať se!“

Pooperační kocovina

Vím, že to bylo opravdu jen tou anestezií. Když je Eda plně při smyslech, ví dobře, že takovým způsobem se pozornost nevynucuje. Tudíž teď jsme prostě respektovaly, že je mu špatně a potřebuje nás. Pozornost a kontakt pomáhaly velmi, Eda naštěstí ani nezvracel, takže tahle anestezie byla opravdu vůči němu šetrná. Jen ještě několikrát jsem utírala a dezinfikovala zadek, ale k večeru Eda začal „mít roupy“ a už na zcela jistých nohou šmejdil zvědavě po kuchyni, kam za normálních okolností nesmí. Byl proto čas na malou, lehkou večeři. Měla jsem pro něj připravený vývar z kostí s obraným masíčkem a zeleninkou. Pro jistotu jsem to ještě rozmixovala, aby to pro zažívání bylo co nejlépe stravitelné. Eda se na to vrhl s chutí a rychle misku vypucoval dočista.

Rána po odstranění lipomu

Oddechla jsem si, že to nejhorší je snad za námi, a protože Eda se lepšil minutu od minuty, mohl už přes noc zase spát na svém obvyklém místě. Jen pro jistotu jsem mu nasadila veterinární límec, kdyby ho náhodou napadlo lízat si zadek. Na tu ránu na plecích si reálně dosáhnout nemohl, aby si to olízal, takže šlo jen o ten zadek.

Rána po odstranění lipomu

Druhý den jsme šli s Edou na kontrolu po operaci. Paní doktorka ho pochválila, že vše vypadá dobře a už mu definitivně odstranila i tu kanylu, kterou mu tam po operaci ještě nechali, kdyby náhodou něco. Od dalšího dne Eda měl brát ráno a večer ATB a popř. léky na bolest, kdybych měla pocit, že ho to bolí. Už při kontrole se ale zdálo, že takovou bolest, aby vyžadovala analgetika, Eda nemá. Zatímco na veterinu nás pánešek vzal autem, zpátky už jsme šli zdravotní procházkou pěšky. Máme to 20 minut pohodlnou chůzí, rychlou o dost méně.

Eda měl z procházky evidentně radost, dokonce se cestou domů i bez viditelných problémů vyvenčil. Jediné, co nasvědčovalo tomu, že není ještě úplně v kondici, bylo to, že celou cestu buď šel či zlehka poklusával zcela dobrovolně (bez povelu) na úplně prověšeném vodítku. Vcelku to dávalo smysl, neboť tahání na vodítku by jistě způsobovalo bolest či minimálně nepříjemné pnutí stehů v ráně na plecích. Při normálním pohybu se však zdálo, že Edu opravdu nic nebolí, tudíž analgetik nebylo od druhého dne po operaci už vůbec třeba.

Ven v mrazech po operaci raději jen v oblečku

Vzhledem k tomu, že si Eda ani toho zadku vůbec nevšímal (neb jsem mu hygienu obstarávala já) mohli jsme po pár dnech úplně zrušit i ten límec, který měl předtím nasazený i tak pouze, když se mu opravdu nikdo zrovna nemohl věnovat. Měla jsem velké pomocníky v dceři, ale především v mém tatínkovi, který je tím nejlepším „psím dědečkem“ na světě a já jsem mu za to nesmírně vděčná. Taťka Edu hlídal a venčil, zatímco dcera byla ve škole a já s manželem v práci.

Za deset dní, které strašně rychle utekly, jsme šli na vyndání stehů. Paní doktorka konstatovala, že vše srostlo výborně, stehy šly snadno ven a Eda málem ani nevěděl, že se mu v nich někdo „šťourá“. Dostala jsem pokyn to občas ještě vydezinfikovat, po stolici čistit a jinak že dobrý.

Dostala jsem konečnou zprávu pro pojišťovnu a byla vážně ráda, že Edu pojištěného mám, protože tohle opravdu nebyla vůbec levná záležitost a padly na to veškeré mé rezervy. Paní z pojišťovny byla naštěstí velmi ochotná a brzy jsem měla větší část vynaložených financí proplacených zpět. Samozřejmě, že čím starší pes, tím je spoluúčast jeho majitele větší, nicméně i tak to byla ještě veliká pomoc.

O Edově operaci jsem se rozhodla nakonec napsat až poté, co jsem konečně obdržela i výsledky z histopatologického vyšetření vzorků z těch odoperovaných útvarů, které potvrdilo „obyčejný lipom“ (na těch plecích) a benigní adenom hepatoidních žláz (na konečníku). Tudíž všechno nezhoubné a lze považovat za vyléčené odstraněním, tj. výsledek, za který jsem se celou dobu modlila.

Eda je veselý, spokojený, aktivní mazel, takže zbývá jen si přát, aby to tak zůstalo a na žádnou další operaci už nemusel. Ještě jednou moc děkuji všem na veterině, co se nám ochotně a citlivě věnovali, a své milé rodině, bez níž by to vše neproběhlo tak hladce. Jsem si plně vědoma toho, že psího dědečka a babičku zdaleka nemá každý a Eda i já máme velké štěstí, že je máme :-).

Foto: Eva Zvolánková