19.3.2024 | Svátek má Josef


ČLÁNKY S HŘÍVOU: Co nás nezabije, to se dá pít

29.1.2020

Pod posledním článkem o pivu se rozproudila nádherná debata. Obzvlášť mě zaujalo vlákno započaté jistou RenataE o tom, že po vzoru mého kávově vybaveného cestování bych s sebou měl nosit i vlastní pípu. Načež kontrovala Lika poznámkou, že v takovém případě by se slušelo cestovat s vlastním soudkem, řečeným štěně. Vnukla mi tím inspiraci pro dnešní elaborát. Aniž by to totiž tušila, tak já kdysi svoje pivo skutečně uvařil.

V druhém pololetí posledního ročníku gymnázia před nás náš pan třídní a chemikář v jedné osobě postavil výzvu. Kdo bude maturovat z chemie, bude se s ním připravovat. Zbytek zformuje pětičlenné grupy a v těch vypracuje projekt fiktivní firmy s aspoň vzdálenou vazbou na chemii. Já jsem si zcela přirozeně vybral do grupy děvčata z Harému. A jelikož my jsme se s tím nikdy nemazali, tak zatímco spolužáci podnikali ryze fiktivní projekty produkce medoviny, hruškovice a prášků na kocovinu (složení témat samozřejmě čistě náhodné), my si řekli, že to pivo fakt uvaříme. Přibrali jsme ještě jednoho kámoše a založili pivovar.

Sehnat suroviny byl ten nejmenší problém. Minipivovary byly tehdy už značně rozšířenou kratochvílí, a tak nebyl problém shánět slad v kilech, místo v tunách. Recept na ležák plzeňského typu jsme také vygooglili během pěti vteřin. Drobným zádrhelem bylo, že jsme jaksi neměli varnou káď. Tak jsme si řekli, že vařit pivo v papiňáku je přece známka punku. V papiňáku proto, že větší hrnec nebyl k mání, tlakový princip jsme nevyužili.

Postupovali jsme úplně stejně, jako chlapci v Plzni. Akorát místo hektolitrů jsme toho měli hrnec, míchali to vařečkou a filtrovali přes triko (čisté, nutno podotknout). Místo v tanku naše zlato kvasilo a následně leželo ve várnici na čaj.

Po uležení jsme byli připraveni pivo zcela profesionálně stáčet do vymytých lahví od Bernarda. Když jsme však várnici otevřeli, zírala na nás plíseň. Naštěstí na internetu si vždycky najdete pravdu, jakou zrovna potřebujete, takže jsme někde našli informaci, že je to vlastně v pořádku. Ochutnáním jsme si ověřili, že snad nezemřeme, a uznali jsme várku za expedovatelnou. Principem spojených nádob jsme odčerpali pivo do pěti lahví, opatřili je vlastní etiketou a hrdě odprezentovali před třídou, včetně ochutnávky.

A co že jsme to uvařili? Pít se to dalo. Úplně jsme pravda nevychytali kvašení, takže pivo bylo skoro nealkoholické, zato sladké jako cecek a bublinek se také zrovna nedostávalo. Ale pivo to bylo a hlavně, splnili jsme si sen. Kdo z nás někdy nechtěl mít vlastní pivo? Jediným mým zklamáním bylo, že děvčata zamítla můj návrh na přetočení scény z Postřižin, kterak se paní správcová koupe v kádi, pro reklamní účely. Člověk holt nemůže mít všechno.

Hřívnatec Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !