Odjížděli jsme v době, kdy to vypadalo, že bude deštivo a teplo. Opak byl pravdou, ani nekáplo a většinou byla zima. Na poslední chvíli jsem přibalila tričko s dlouhým rukávem a dobře jsem udělala. Nepříjemné bylo, že si Franta pořídil jakýsi problém s nohou (šlapkou), takže jsme byli trochu limitovaní, co se týče vzdáleností, a tak jsme se věnovali hlavně pamětihodnostem a muzeím.

Vlastně až v Hradci jsem kdysi zaznamenala dvojici velkých českých architektů 20. století – Jana Kotěru a Josefa Gočára. Tihle dva byli hlavní silou, která na začátku 20. století změnila Hradec Králové v moderní město, kterému se začalo říkat Salon republiky (více i s obrázky zde). Naplánovali jsme si návštěvu dvou významných staveb – a ještě něco navrch.

Netradiční výhled z okna

Přijeli jsme v pondělí odpoledne, rychle jsme se ubytovali. Perfektní apartmán byl v suterénu. Když ráno otevřete okno a díváte se zboku na dveře automobilu, je to dost nezvyklé.

V úterý byla fakt zima. Což o to, ve vlaku do Pardubic bylo teploučko, ale brzy bylo třeba vystoupit. Letos byl naším hlavním cílem areál Automatických mlýnů, o kterých se poslední rok hodně psalo (více zde). Takže nejdřív procházka centrem – kostely, Zelená brána, divadlo…) a pak pěkně k Chrudimce, v které se úžasná Gočárova stavba ze začátku 20. století krásně zrcadlila.

Mlýny byly v provozu víc jak sto let, až do roku 2013, o rok později byly prohlášeny národní kulturní památkou. Od roku 2016 probíhá renovace (a dostavba areálu). Hezké bylo, že jsme tam ze začátku byli prakticky sami a pak přijel americký velvyslanec a tak nějak jsme se tam potkávali.

Automatické mlýny v Pardubicích

Do Hradce jsme se vrátili poměrně brzo, tak jsme se ještě prošli k soutoku Labe a Orlice (ano, nutrie jsou stále na svých místech, kostelík vypadá pěkně a Hučák hučí). Nakonec jsme zašli na večeři do hospody, kde Franta tak dlouho obdivoval stavebnici protiletadlového děla z 2. světové války, co měli chlapi u vedlejšího stolu, až se jich na ni šel vyptat.

První středu v měsíci je v Muzeu východních Čech v Hradci Králové vstup zdarma. Už dlouho jsem se tam chtěla podívat a tomuhle jsem neodolala. Trochu jsem se bála, aby nás tam kulturychtiví návštěvníci neušlapali, ale byla jsem překvapená (příjemně) – v muzeu jsme byli skoro sami. Chtěla jsem tam hlavně kvůli stavbě samotné – muzeum projektoval Jan Kotěra, o pár let starší současník Josefa Gočára.

Ta budova je krásná, ale musím říct, že nás zaujala i výstava (vývoj města od vzniku až po „Salon republiky“). Mají to udělané moderně, místy včetně různých interaktivních vychytávek, filmů… Strávili jsme tam trochu neočekávaně celé dopoledne.

Muzeum východních Čech v Hradci Králové

Odpoledne jsme se znova prošli po městě, obdivovali, jak ve většině trávníků kvetou krokusy.

Ve čtvrtek byla fakt zima, venku jsem kromě noční košile na sobě měla všechno, co jsem vezla. Jeli jsme do Třebechovic pod Orebem do Muzea betlémů (hlavně tedy toho slavného třebechovického). Bylo to pěkné. Tenhle betlém je nádherný – je to úžasná řezbářská, ale i technická, práce. Říká se mu podle autora taky Proboštův, ale je to tak, že na něm pracoval s dvěma pomocníky (více tady).

V muzeu si ho můžete prohlédnout i zezadu, takže vidíte (a nechápete), jak to celé funguje. Dnes ho pohání elektřina, ale původně byl na kliku. Šla s námi průvodkyně, která ochotně odpovídala na dotazy, ale mají nahraný komentář, který je synchronizovaný se světlem, takže vidíte přesně, o čem se zrovna mluví (ten betlém je obrovský).

Maličký kousek Třebechovického betlému

Mají taky repliku kousíčku betlému, kde si člověk může prohlédnout, jak ozubená kola a různá táhla rozpohybují figurky. A taky model Orebu s původním dřevěným kostelíkem, který shořel. Konečně jsme se dozvěděli, co to ten Oreb je – s impozantní nadmořskou výškou 256 metrů nad mořem je ve zdejší krajině dominantou. Kostel je tam i dnes, ale už zděný.

Ve dvanáct hodin mají v muzeu poledne, tak jsme vyrazili po červené zpátky. Zima byla pořád, hlavně foukalo, ale když jsme došli do lesa, vyčasilo se a slunce nám cestu zpříjemnilo. Takže jsme hezkým předjarním lesem šli a šli až do Hradce. Moc jsem si užívala, že konečně jsme v přírodě.

Cestou do Hradce

V pátek se mi povedla úžasná věc: vzbudila jsem se nějak před třetí přesvědčená, že mi zvonil budík a je ráno. Takže jsem se umyla, najedla a šla vzbudit Frantu. Ten mi oznámil, že je půl čtvrté…

Pokusila jsem se ještě usnout, nakonec se mi to i povedlo, ale skutečný budík v sedm ráno mě málem zabil. Probrala jsem se až v Hořicích, které jsme měli jako druhý letošní cíl (jelo se pro trubičky). No ale nejdřív jsme obešli svoji oblíbenou trasu po sochařských parcích. Nepovedlo se mi dohledat, jestli sochařská sympozia, na kterých vznikají vystavená díla, pokračují, nebo je covidová pauza zarazila. Byla by to škoda, pořádají se od roku 1966.

Na oběd jsme byli v bývalém pivovaru – taky krásný objekt. A pak ještě lesíkem k Masarykově rozhledně a zpátky na náměstí a na autobus.

Sochařský park v Hořicích

V sobotu se jelo domů. Na polích ještě pořád stála voda.

Foto: Zana, Na další fotky se můžete podívat tady na Rajčeti.