22.4.2021 | Svátek má Evženie


PSI: My Fleur Lady

25.11.2020

Tenhle článek vlastně plánuji už dobře tři roky. Nejdřív jsem si říkala, že ho napíšu, až doděláme šampiona práce, pak jsem si říkala, že to nechám, až budeme mít všestranné zkoušky v první ceně. Také jsem ho plánovala jako příběh Fleurčiny lovecké kariéry od začátku do konce, jenže během čekání na úspěch přibylo tolik zkoušek a příhod, že by vydaly spíš na novelu než na článek. Proto jsem dospěla k názoru, že teď, když už naše kariéra v podstatě skončila, je na čase napsat určité ohlédnutí.

Začnu názvem. Někdy před pěti lety se mi dostala do ruky mladá fenka, která sice uměla přivolání a sednutí na povel, ale to bylo taky všechno. Z vesnice nebyla zvyklá na provoz ani na cizí psy, rušná místa pro ni byla neznámá, děsivá, a plná potencionálního nebezpečí. Stála jsem tedy před podobnou výzvou jako protagonista muzikálu My Fair Lady, který se snaží z nevzdělané květinářky vychovat dámu.

Fleur

Fleur | foto: Eva Ž.

Proti nám mluvilo ledacos. Fleur bydlela u Budějovic, já v Praze, vídaly jsme se jen o víkendech. Každý podzim, kdy vrcholila zkoušková sezóna a bylo potřeba s ní nejvíc pracovat, vrcholila zároveň i sezóna dodělávání restů v práci. Nikdy jsem žádného psa nevodila (párkrát jsem si půjčila starší feny, ale v době, kdy už všechno uměly a já je jen dovedla na disciplínu, nahlásila číslo losu a nechala je, ať si to udělají po svém). Fleur bydlela u svých paniček, ale když jsem nemohla přijet, pracovala s ní máma, takže každou chvíli musela poslouchat někoho jiného. Nehledě na to, že nebyla zvyklá na žádný ruch a shon, takže jakákoliv akce s víc psy a lidmi pro ni byla velmi náročná. Podle všech pouček o práci se psy jsme měly složit s bídou jedny podzimky.

Jenže Fleur měla docela talent, díky výcviku s ní bylo jednodušší soužití i v běžném životě a hlavně ji práce neuvěřitelně bavila, a tak jsme se vykašlali na poučky a začali z Fleur dělat loveckého psa.

Fleur s autorkou

Fleur s autorkou | foto: Eva Ž.

Snad v celé lovecké kynologii neexistuje disciplína, se kterou bychom v nějaké fázi nebojovaly, a jen velmi málo takových, na kterých jsme nikdy ve své kariéře nevypadly. Hlavním Fleurčiným rysem při práci je její temperament. Co temperament, ztřeštěnost. Přezdíváme jí „třicet kilo nukleární energie na solární pohon“ (fyzici a technici prominou do očí bijící pitomost tohoto prohlášení, jedná se o spíše básnický obrat). Vždycky se do všeho vrhala po hlavě a na sto dvacet procent.

Když šlapala, sklízely jsme pochvaly. Když zlobila, člověk ji chtěl umlátit. Na vodítku tahala tak, že jsem z ní měla ruce jako orangutan a moje páteř nás nenáviděla obě. Při vypuštění na disciplínu Fleur ze začátku vždycky nejdřív někam vystřelila jako raketa a až za chvíli začala přemýšlet, co že se po ní vlastně chce. Na slídění a dohledávky výborný pes, na klidové disciplíny noční můra.

Za jeden z největších úspěchů považuji to, že vyrazit pro aport až na povel jsme ji naučili v podstatě pozitivně, nejhorší použitý trest spočíval v tom, že když vyrazila před povelem, tak jí pomocník sebral aport a ona neměla nic. (Což, kdybyste se zeptali Fleur, je trest v podstatě odporující Ženevským konvencím.) Na zkouškách sice pes může jít na aport na vodítku, jenže Fleur se na vodítku necítila jako na disciplíně a vyváděla ještě hůř.

Fleur a Bára

foto: Eva Ž.

Na našich prvních zkouškách mě na aport z vody přivlekla v podstatě smykem, stěží jsem zabrzdila na kraji rybníka. Pak jsem rozhodčímu hrdě oznámila, zatímco jsem oběma rukama svírala vodítko se zmítajícím se psem, že jdeme na volno. Rozhodčí se s povytaženým obočím zeptal, jestli to myslíme vážně, a já odpověděla, že ano. S výrazem kopete si vlastní hrob pokrčil rameny, ale Fleur vydržela a disciplínu vystřihla na plný počet bodů.

Ten mírně překvapený výraz s podtextem oni to fakt zvládli nás tak trochu provázel celou kariéru. Nejčastěji v rámci klidu na stanovišti, kde pes musí deset minut vydržet tiše sedět u nohy, zatímco kolem se střílí a rámusí. Ostatní vůdci viděli Fleur mezi disciplínami, kdy se nudila, tahala, kňučela, občas poštěkávala, a trnuli, jak bude vypadat na klidu a jestli nestrhne i jejich psy (tuto disciplínu jako jedinou provádějí všichni společně).

Fleur a Bára

foto: Eva Ž.

Jenže Fleur, s výjimkou svého úplně posledního klidu v kariéře, který zkazila, vždycky vydržela a ani nehlesla, ani když okolní psi poskakovali kolem vůdce, štěkali nebo kňučeli. Měla totiž povel Zůstaň, věděla, co se po ní chce, a brzy pochopila, že z tohohle střílení žádní bažanti nepadají, tudíž není důvod se vzrušovat. Asi před dvěma lety jsme po jedněch dvoudenních zkouškách jako poslední disciplínu absolvovali klid na louce u rákosí. Byl krásný podzimní den, sluníčko příjemně hřálo, a Fleur předvedla klid tak ukázkový, že myslím, že si i na chvilku zdřímla.

Tyto disciplíny ovšem nebyly naším jediným nepřítelem. Paměť k aportu ze začátku vypadala tak tragicky, že jsem Fleur podezírala, že je snad přihlouplá. Nebyla, jen v tom kalupu se nedokázala soustředit. Pak přišla na to, že když bude dávat pozor a místo dopadu si zapamatuje, vlastně se k aportu dostane rychleji a tím pádem je to výhodnější cesta. Od té doby chodí tak, že jeden rozhodčí prohlásil, že má snad v hlavě kompjútr.

Jenže jakmile se paměť k aportu nacvičila, začal problém se stopami, protože Fleur neviděla rozdíl mezi tím, když zvěř najde sledováním stopy a když ji najde bezhlavým lítáním po louce tak dlouho, dokud o toho bažanta nebo králíka nezakopne. Tak opět začalo vymýšlení, jak postavit disciplínu tak, aby prostě po té stopě jít musela.

Fleur se štěňaty

Fleur se štěňaty | foto: Eva Ž.

Dobře, to jsme zvládli, ale co navigace na kus, kdy vůdce psovi ukazuje, kam má jít, a ten, v ideálním případě, běží podle pokynů? A proč bych tě, milá vůdkyně, měla poslouchat, když se tu můžu krásně proběhnout a nakonec to nějak najdu? ptala se Fleur celým psem. Když děláme dohledávky, tak mi nic neříkáš, já hledám sama a jsem za to pochválená, tak v čem se tohle sakra liší? I to jsme si nakonec jakž takž vysvětlily, načež si Fleur usmyslela, že začne dělat drahoty při předávání aportů…

Fleur se štěňaty

Fleur se štěňaty | foto: Eva Ž.

Na první pohled se může zdát, že výcvik s Fleur byl utrpení a řehole. Jenže zlobte se, když sáhnete na tašku s aporty a najednou se před vámi objeví černý rarášek, vrtí celým psem a v očích mu hrají jiskřičky, které se ptají: Bude legrace? Ono se špatně trpí, když při čekání na disciplínu sedíte na louce, díváte se na červenozlaté podzimní lesy a to neposedné šídlo, co nemá čas se na chvíli zastavit, se k vám najednou přitulí, nacpe vám hlavu pod ruku a chce drbat. A tak se zase zvednete a pokračujete dál, i když jí co výcvik slibujete, že už se na všechno vykašlete a dáte ji namlít do buřtů. Při pohledu na ocas, který si samou radostí div neukroutí, se vám na tváři objeví úsměv a uzeniny dál kupujete v obchodě.

Fleur

Fleur | foto: Eva Ž.

Fleurčin příběh nemá triumfální závěr v podobě šampionátu práce, ve který jsem doufala. Vždycky přišla nějaká smůla nebo nás v tu nejméně vhodnou chvíli dohonil nedotažený cvik a meta nejvyšší nám utekla. Přesto na nižších zkouškách získala sedm titulů CACT a dvakrát zkoušky i vyhrála, vyšší zkoušky alespoň opakovaně úspěšně absolvovala. Výstavního šampiona splnila levou zadní a byla první z našich fen, která nikdy nedostala jiné ocenění než výborná s pořadím, přestože spíš než elegantní dámu vždycky připomínala rozpustilou uličnici. Nicméně času na dojíždění do Budějovic je čím dál tím méně, Fleur je s přibývajícím věkem čím dál paličatější, její nectnosti se spíš prohlubují, a tak je čas skončit i bez záblesku slávy. Čeká nás už jen cvičení pro radost a hony, kde se nějaká drobná neposlušnost snese.

Fleur

Fleur | foto: Petra Šímová

Opravdová vítězství jsou u Fleur někde jinde. Zažívám je pokaždé, když dokáže rušnou situaci projít bez paniky a nervozity, nebo kdykoliv běhá po louce s cizím psem a nebojí se, že se ji někdo pokusí sežrat. Za tyhle výhry se poháry nedávají, nikdo je nepíše do žádných tabulek, to ale neznamená, že mají menší cenu.

Tak Fleurčí, co k tobě říct na závěr? Ty roky na druhém konci tvého vodítka mi ukázaly spoustu věcí, které se v přednáškových sálech nezmiňovaly, naučily mě toho hodně o psech a výcviku a možná ještě víc o mně samé, kde jsou moje limity a priority. Já vím, že tebe na sentiment moc neužije, ale než nazuju holínky a vyrazíme někam do bahna, bez kterého se podle tebe žádná správná sranda neobejde, bych ti ráda řekla poslední věc. I když přijdou tvoji následovníci, naše zkoušková kariéra zůstane neopakovatelným zážitkem a ty vždycky budeš mým prvním pracovním psem, My Fleur Lady.

Foto: Eva Ž. a Petra Šímová

Barbora Žampachová Neviditelný pes


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!