Naposledy jsem válecí dovolenou (cestovky tomu říkají pobytová) absolvovala před šestnácti lety, od té doby jsme jezdili po poznávacích výletech a, pokud se u toho vyskytovalo moře, tak bylo spíš na podívání. Jenže už pár let ve mně sílil pocit, že bych se možná ráda chvíli válela.

Po nějakých úvahách padla volba na Bulharsko – oproti mnoha lidem naší generace jsme tam ani jeden nebyli, reference byly slušné a – co si budeme povídat – jevilo se to cenově přívětivé. A tak jsme začátkem září odletěli na Slunečné pobřeží.

Výhled z našeho okna

Bydleli jsme hned u moře, dokonce jsme na ně koukali z okna. Velké, pěkné pokoje, perfektní čistota - pravda, podporovala jsem to drobným bakšišem pro pokojskou. Zdejší systém bakšišů mě tedy dost stresoval, než jsem si zvykla a podrobně vyzpovídala delegátku, která byla rodilá Bulharka žijící už léta v Česku.

Jídlo bylo skvělé - maso, spousta zeleniny, ovoce (ach, ty broskve). Trochu horší bylo pozorovat spolustolující. Ať už se to týkalo oblečení, v kterém přicházeli do jídelny, nebo jejich stravovacích preferencí.

Nejdřív mne zarazilo, že v tom všem množství jídla (měli jsme bufetové stravování) chybí s výjimkou chleba a hranolků všechny ostatní přílohy. Pomalu jsem pochopila, že ti lidé nic jiného než hranolky nechtějí (pohled do místních restaurací to jen potvrdil). A bohužel s nepatrnými výjimkami malé děti jedly JEN hranolky – nic jiného.

Nevím, jestli to nebyla náhoda, ale z týdne, který jsme na Slunečném pobřeží strávili, bylo jen půl dne klidné moře. Jinak byly vlny větší či menší, na červenou vlajku jsme se nedopracovali, ale žlutá byla hodně často.

Parasailing

Samozřejmě se tu dá vyrazit na loď, na vodní skútr a vůbec se nabízí mnoho atrakcí… moc se mi líbilo koukat na parasailing. Což znamená, že vás připnou na padák a táhnou za lodí, tedy ve vzduchu. Většinou. Uvažovala jsem, jestli to chci zkusit, ale podobně jako balonové létání – víc mě baví na to koukat.

Večerní Slunečné pobřeží je kapitola sama pro sebe. Obrovské množství hotelů, některé z nich vypadají … překvapivě. Spousta lidí, spousta stánků s turistickými cetkami, spousta restaurací, atrakce více či méně pouťové, rybí pedikura. Mezi tím vším se proplétají pekelně rychlé elektrické tříkolky, kočáry s koňmi, občas autobus. Z hotelů zní velmi hlasitá hudba.

Večerní procházka

Zvládli jsme dva výlety – do Nesebaru (autobusem; sice jsme to od hotelu měli tak tři kilometry, ale cesta to nebyla nijak atraktivní a navíc v horku) a s místní cestovkou na řeku Ropotamo, což je přírodní rezervace, do historického Sozopolu a do Burgasu. To byl zajímavý výlet, jen měl drobnou vadu, že – vzhledem k tomu, kdo se účastnil - průvodce mluvil anglicky a rusky. A mně halt ta ruština kazí dojem.

Nesebar

Poučili jsme se, že místní historie je hodně dlouhá - nejstarší dochované stavby jsou cca z 6. století, ale není jich moc (piráti, války, zemětřesení a tak vůbec). A taky že v místech, kam se na ně turisté vyrazí podívat, podnikaví Bulhaři nastaví mnohonásobně víc restaurací a stánků s cetkami. Náš průvodce povídal, že se u nich říká, že na východě Bulharsko hraničí s turistikou.

Což mi připomíná, že když skončí sezona, která tu trvá jen asi čtyři měsíce, všechna ta obrovská letoviska – vlastně komplet celé pobřeží – se vylidní a pomalu tři čtvrtě roku se čeká na začátek června. Ty obří prázdné budovy musejí být pěkně depresivní obrázek.

Když svoje pocity shrnu – jako válecí dovolená jednou za čas to bylo fajn. Pohoda, teplo, koupání, příjemní Bulhaři, mírný luxus… a taky pocit, že by se snad mělo něco dít, že těch lidí by nemuselo být tolik a že masová turistika mne moc netěší.

Foto autorka. Další fotografie si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.