Kdysi, když Dolní Morava ještě byla běžné výletní místo a brávala jsem tam spolužačky na výlet a s kamarádkou jsme chodily na houby a na borůvky, párkrát jsem zvolila cestu z Klepáče do Heřmanic. Párkrát jsem to vzala s mamkou autem z druhé strany – cesta, klikatá silnička nádhernými loukami, když bylo posečeno udělaly jsme zastávku, aby se psi mohli proběhnout, Kora si to užívala. Naším cílem často byl Penzion Heřmanice s příjemným venkovním posezením. Heřmanice jsou částí města Králíky, ale jsou docela stranou.

Syn mě pořád ponouká, ať si užiju cestování, rekreace. Poslechla jsem ho a poněkolikáté zvolila své nejoblíbenější zdejší hory, i když tentokrát jejich okraj nebo spíš předěl mezi Orlickými horami a Jeseníky. Už jsem tu psala, že Dolní Morava a Kralický Sněžník mě v současnosti nelákají, ale usoudila jsem, že ty Heřmanice by mohly být fajn a nemýlila jsem se.

Budova penzionu byla postavena kolem roku 1930 jako škola. Po válce a asi i v důsledku odsunu už škola nebyla zapotřebí, tak se stala podnikovým rekreačním zařízením, byla vybudována hřiště a chatičkový dětský tábor. Po roce 1989 se nějak dostal do soukromých rukou a teď je penzion. Zařízení právě není z nejmodernějších, ale každý pokoj má své sociální zařízení. Já si objednala jednolůžkový. Po příjezdu jsem zjistila, že je v patře, takže schody byly pro neduživou stařenku a pejska trochu problém, ale zvládali jsme to. S panem ubytovatelem jsem domluvila snídaně na každý den, ostatní jídla že uvidím. Snídaně ovšem byla tak bohatá, že jsem si domluvila, že ráno sním půlku a druhou mi schovají k večeři. Servírka v restauraci byla taky velmi milá a součástí personálu byl i hodný pes.

První den, v neděli jsem se prošla dál po příjezdové cestě směrem pod Klepáč. Dost se tu staví, asi ten zapadlý kout získává na oblibě. Kousek od penzionu je farma nabízející domácí mléčné výrobky. Za ní chaloupka, kde každý sloupek plotu je opatřený porcelánovým hrnečkem.

Pondělí – vydávám se směr Červená Voda. Na půl cestě je penzion a restaurace Čertovka. Z restaurace nás vykážou, psi mohou být jen venku. Naštěstí počasí přeje, tak si dávám skvělou palačinku, Goliášovi pan vrchní přinese misku s vodou. Přímo proti restauraci je silnička na Hedeč, tak se vydávám navštívit slavné poutní místo. Před mnoha lety jsem to absolvovala klasickou poutní cestou, teď už bych ten kopec nedala. (Šly jsme to s mamkou – vlakem do Králík, pak na Hedeč a z Hedeče zase na vlak do Červené Vody.) Nahoře zjišťuju, že tu je rekonstruovaný penzion a restaurace. Klášter jsem si dřív několikrát prohlédla, teď musím akceptovat, že psi dovnitř nesmí, tak Goliho nechávám u vchodu jen abych si v krámku koupila zdejší oplatky a malinkatou sošku andělíčka. U večeře se scházíme všichni obyvatelé, obsazeny jsou jen dva pokoje.

Úterý – oběd v Králíkách U Lípy, sedí se venku a je plno. U krajního stolu hosté odcházejí, tak honem zaberu místo. Jídla klasika – nedietní, jediné co si můžu dát je koprovka. Nepatří k mým oblíbeným, ale tahle dobrá. Při návratu do Heřmanic venčení kolem muzea u Cihelny. Návštěvníků poskrovnu. Mně se do bunkru nechce, tak si jen dám v bufetu zmrzlinu a chvíli posedím na lavičce.

Středa - oběd v Červené Vodě U Trojice. Goli dostává misku s vodou, kterou se mu podaří rozlít. Venčení z parkoviště u kostela sportovním areálem pod školou. Pak výlet Moravský Karlov, Písařov.

Čtvrtek - Králíky, přes Moravský Karlov a Písařov na oběd do restaurace Na Kocandě – skvělé jahodové knedlíky. Po státovce zpět do Červené Vody, venčení na Cihelně.

Pátek – balíme. Cestou přepadávám v Červené Vodě valnou hromadu svazku obcí, pro který pracuju. Účastníci mě ubezpečují, že neruším, dokonce mi vnutí výborné pohoštění a pozvou mě na oběd.

Retro rekre byla opravdu bezva. (www.penzionhermanice.com)