K našim, kteří v kompletní sestavě (tj. i s Megginkou) odjeli na obvyklých prvních čtrnáct dní v červenci na dovolenou, jsme se letos přesunuli trochu později, protože Franta marodil. Když jsme konečně dorazili, bylo horko a sucho, což bylo vidět kupříkladu na jahodách, které byly (ty větší) stejně velké jako maliny. Naši moc velké maliny nemají.

Když kvete levandule.

Na zahradě se válely zbytky stavebního úsilí – přibyl další kus plotu a stání pro auto. Po řemeslnících zůstal různorodý binec a hlavně mobilní záchod. Čím bylo tepleji, tím víc jsem si jeho existenci uvědomovala. Nakonec jsem si synkovi postěžovala, následkem čehož on nějak na dálku zařídil, že si pro něj přijedou.

Skutečně se objevil takový šikovný pán, což bylo dobře, protože plot a stání už byly hotové, ale vrata zůstala zatím původní a jaksi nešla otevírat (to stání je o trošku vyšší než původní terén). Nicméně pán nezaváhal, podařilo se mu je pootevřít směrem ven a bylo. Hned se mi na zahradě lépe dýchalo.

Ranní dravci a měsíc

První týden se ještě odehrával na vlnách obyčejného prázdninového horka, tak jsme se párkrát prošli aspoň po okolí, ale jinak se naše aktivity soustřeďovaly na zalévání (to ještě byla dešťovka) a (povolené) trhání josty u sousedů. Franta miluje jostovou marmeládu, jostu trhám já.

Jedinkrát pěkně zostra zapršelo – to jsem zrovna seděla pod pergolou s mobilem a čtečkou, takže když se strhl liják, moc se mi nechtělo vyběhnout domů. Jenže pršelo stále víc a kapky začínaly dopadat i pod střechu, tak jsem to nakonec riskla. Samozřejmě krátce nato déšť ustal. Celá ta legrace trvala asi půl hodiny, takže zalito pro ten den bylo, ale to bylo tak všecko.

Pak dešťovka vyschla a nezbývalo než zalévat petkami a z konve. Řeknu vám, čtyřicátá petka už mě fakt nebavila. A hlavně to samozřejmě stejně nestačilo. A slunce pálilo čím dál víc.

Večerní

Nesmím zapomenout na kosa. Kos asi bydlel v roští proti vchodu do domu – když ještě tekla dešťovka a zalévala jsem hadicí, jednou mi z toho křoví vyletěl mokrý a naštvaný pták. Nejspíš to taky byl on, kdo chodil ozobávat kanadskou borůvku a skoro určitě to byl on, kdo nám jednoho ještě dost chladného ráno vletěl otevřenými dveřmi dovnitř!

Chytejte ptáka v místnosti… Navíc když je silně prosklená a zatraceně vysoká. Už jsme toho měli dost všichni, když konečně sletěl do rohu na zem, že se tam schová za vánoční kaktus (nevím, proč jim vánoční kaktus kvete, když je venku skoro čtyřicet).

Nezaváhala jsem a ptáka polapila do ručníku. A šel! Teda letěl, vypadal, že se s námi loučí velmi rád.

Teplo, dědečku mrazíku.

Poslední dva dny před odjezdem se nepatrně ochladilo – řeknu vám, ono i třicet stupňů může člověku připadat jako docela příjemná teplota. To už jsme ovšem jeli domů. Vzhledem k tomu, že se dalo doufat, že po cestě vedrem neomdlíme, sešli jsme pěkně dolů k Sázavě na vlak, ještě jsme si stihli dát jedno do kelímku v kiosku u zastávky, který má tu pozoruhodnou vlastnost, že je to zároveň i antikvariát. A už jsme uháněli vstříc rozpálenému bytu v Praze.

Foto: Zana. Další fotky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.