Nepatříme k početné rodině náruživých sběračů všemožných plodů přírody. Jednou, nanejvýš dvakrát za rok se vydáme na houby. Máme svou trasu, a když ji projdeme, vracíme se bez ohledu na velikost úlovku na chalupu. Je to takové zvláštní houbaření, protože se při něm kráčí po cestě vedoucí lesem a sbírají se houby, které jsou v dohledu. Tedy spíš takový rituál patřící k létu než klasické houbaření. Je to v Jeseníkách a jen výjimečně cestou někoho potkáme.

Na lesní stezce tam vyčnívají vršky starých, jehličím z větší části zanesených hraničních kamenů s vytesanými písmeny FL (Fürstentum Lichtenstein – knížectví Lichtenštejnské) a záhadnými číslicemi. Být to na houbařské trase v Beskydech, šlo by se nejspíše v zástupu houbařů a žádné staré milníky nebo hraniční kameny by tam určitě nebyly. Ty už dávno skončily v zahradách a na skalkách. Nedávno jsem o hraničních kamenech chtěl něco napsat a ukázat i nějaké fotografie, ale známý, který se tamními hraničníky zabývá, dokumentuje je a porovnává s archivními záznamy, mne od toho odradil. Prý by to byla pozvánka pro naše nenechavce, kteří by se na ta dosud nedotčená místa vypravili s krumpáči. Potom by ty kameny, které tam v klidu přečkaly 200 nebo 300 let, zmizely.

Česnek medvědí pod Frýdeckým zámkem

Letos jsme však sběračskou sezónu začali neobvykle brzy. A nebyly to houby, i když ty se – pokud se v tom člověk vyzná – dají sbírat takřka po celý rok, nýbrž česnek. A ne ledajaký, ale přímo česnek medvědí. V polovině března se nově upravené terasovité svahy u Frýdeckého zámku nad Ostravicí pokryly kobercem medvědího česneku. Typické česnekové aroma vyloučilo pochyby, zda je naše botanické určení správné. Vypadalo to jako česnek, vonělo to jako česnek, takže to musel být česnek. Salát z čerstvě natrhaných listů byl báječný, také jako obložení chleba pomazaného máslem, chce to ale dodržet určitou míru. Člověk si na to zvykne tak, že po krátké době už v tom česnek necítí, a to je zřejmě ten okamžik, kdy je vhodné – s ohledem na okolí – česnekovou kůru ukončit. Koneckonců nic se nemá přehánět.

Naše letní houbaření bývá vždy ve znamení bedel. Každý rok máme na ně na chalupě připravenou strouhanku. Některý rok se ale nepodaří najít jedinou bedlu. Naprostou vzácností se stala kdysi hojná muchomůrka červená. Podle mne je to naše nejkrásnější houba. Tvrzení o její nebezpečné jedovatosti je prý přehnané. Dokonce prý vůbec jedovatá není a otrávit se jí nedá, zato má účinky na psychiku. Kdysi ji žvýkali dřevorubci pro povzbuzení při práci nebo vojáci před bojem namísto alkoholu. Zkoušet to nebudu (a ani to nikomu nedoporučuji!), vždy se ale u muchomůrky červené na chvíli zastavím a obdivuji ji. Bohužel při tom obvykle s sebou nemám jiný foťák než v mobilu.

Bedla vysoká

Koncem prázdnin pořádáme na kopci na kraji lesa s vnučkou sběr ostružin. Spokojíme se při tom s hrníčkem a jsme rádi, když to máme za sebou. Naše sběračství lesních plodů je skutečně zvláštní povahy. Vždy mne pobaví davy sběračů borůvek a jejich rozhořčení nad těmi „nesmyslnými“ zákazy, které jim zabraňují devastovat borůvkové porosty. Obdivuji houbaře, když je v městě potkávám, jak na podzim nesou od nádraží vrchovaté koše hub. Nikdy bych tomu tak nedokázal propadnout. Na druhou stranu – možná by zrovna tak oni považovali za podivínství moje „nepraktické“ toulání se přírodou.

To vše jsou ale fádní věci, které zná každý, a na pořádné vyprávění by to nejspíš bylo dost málo. Koncem srpna se ale událo něco, co se každému jen tak nepřihodí. Způsobila to špatná úroda jablek. Oproti loňskému roku, kdy byly stromy na zahradě doslova obsypány jablky, viselo na větvích tu a tam nějaké jablko. Postihlo to všechny v obci. Jsou zde poněkud tvrdší přírodní podmínky než někde v nížině a někdy stačí málo, třeba ochlazení v jarních měsících, a ovoce se neurodí. Nic zvláštního nebýt toho, že část loňské sklizně skončila ve štrúdlech a my se dopředu na ty štrúdly z našich jablek těšili.

Nakonec jsme to vyřešili jablky, která jsme natrhali na kopci. U polní cesty tam kousek od lesa roste stará, větry ošlehaná a pokroucená jabloň. Každý rok je na ní spousta malých jablek. Občas jsem cestou kolem ní nažloutlé jablko utrhl a jeho zvláštní chutí se osvěžil. Vlastnoručně natrhaná jablka by mohla mít ten „punc“ jablek ze zahrady, a když k ničemu jinému, alespoň s tím štrúdlem by se to s nimi mohlo zkusit.

Na první pohled na tom není nic, co by bylo nějak mimořádné. Co je asi tak zvláštního na zplaněné jabloni, lze namítnout. Jenže zřejmě nejde o obyčejnou planou jabloň, nýbrž o jabloň lesní (Malus sylvestris). Roste osamoceně nedaleko lesa v dolíku u cesty jako solitér. Je malý zázrak, že se zde tak mohla udržet. Zimy a silné větry ji ale notně poznamenaly. Od šlechtěných jabloní v zahradách se mimo jiné odlišuje jemně vroubkovanými listy zakončenými špičkou a také zvláštními trny na větvích, které vypadají jako kolíčky a vůbec nepíchají. Podle červeného seznamu cévnatých rostlin Moravskoslezského kraje je jabloň lesní silně ohrožený taxon.

Pokud jde o to, jak taková sotva pěticentimetrová jablíčka chutnají, nelze na to dát jednoznačnou odpověď. Jejich chuť je zcela jiná, než na jakou jsme zvyklí u šlechtěných odrůd. Klidně sním jedno dvě jablka, ale někomu to prostě „nejede“. Jejich chuť se výrazně zlepší, když se nechají nějakou dobu zaležet. Ale štrúdl je z nich opravdu báječný. Na tom se všichni jednomyslně shodli a už se těšíme na příští sklizeň jablíček z „naší“ lesní jabloně.

Z větší části očesaná jabloň lesní

Z nálezů jader je jabloň lesní doložena v Evropě již na pravěkých lokalitách. Ještě ve středověku šlo o docela běžný strom. V dnešní době však hrozí, že jabloň lesní časem z přírody zmizí a přesune se do početné kategorie taxonů vyhynulých. Například v okresu Olomouc je znám pouhý jeden jediný rodící exemplář. O tak unikátní strom se u nás jedná. A my z jeho jablíček děláme štrúdl…

Pro případ, že bych vyprávěním, jak jsme z plodů velevzácné lesní jabloně dělali štrúdly, vyburcoval nějaké ochránce přírody či botaniky, rád je k tomu pozoruhodnému stromu dovedu. Ale až příští rok na jaře. To nádherně kvete záplavou jemně načervenalých květů, které silně voní. Vůně je zřejmě jakousi kompenzací přírody za slabší chuť plodů. Ale zatím ať raději nejásají. Také jsem se v určení druhu mohl docela dobře zmýlit. Ta pokroucená osamoceně pod lesem stojící jabloň sice má všechny znaky jabloně lesní, ale to ještě nemusí nic znamenat. Některé „obyčejné“ jabloně se prý někdy v drsných přírodních podmínkách mohou zplaněním vrátit do podoby jabloně lesní.

Foto: autor