Kdo zažil ty první dny po dvou letech nesmyslného vojenského harašení ví, jak krásný je to pocit. Trvá to ale pouze chvíli. Přijde kocovina a právě vylouplý civil se na svět podívá střízlivýma očima. Ono se na první pohled zdá, že dva roky nejsou zase tak mnoho, ale ouha. Změn bylo za tu dobu dost a dost a já je ne zcela lehce nesl. Než jsem naskočil zpět do rozjetého vlaku života, prožil jsem několik měsíců, pro mne dosti těžkého přivykání. Dnes, když si ale vzpomenu na tu krátkou dobu mého života zjišťuji, že právě těch několik měsíců velmi ovlivnilo můj budoucí život a dalo poznat mnoho nových zkušeností.

Hned, již po několika dnech, jsem vyhrabal složenou usárnu, spacák, památečního stetsona made in Tonak a těch několik málo potřeb pro trempování v přírodě. Nos přivoněl k zapomenuté větvičce ve spacáku a já vzpomněl, kde jsem byl na posledním vandru před vojnou. Byl začátek května a v tom roce zrovna ne nejteplejšího. Na nádraží jsem stál mezi mnoha lidmi sám a byl jsem tomu rád. Jistě to znáte, jsou chvíle, kdy člověk odmítne kohokoliv, byť třeba velmi blízkého, a je rád sám. Vlak dojel na známé nádraží a já vyrazil do známých kopečků. Byla čím dál tím větší zima, setmělo se a začalo drobně pršet. Ohó, dmul se mi hrudník, na protřelého trempa mamina příroda nemá. Moje kroky zamířily na tajné místo, které bylo již mnohokrát v takové slotě našim útočištěm. Kráčel jsem, teď již dosti promoklý, známou lesní cestou a věřte nebo ne, najednou jsem se vrátil zase do sebe. Vůně mokrého lesa byla tak důvěrná, že se můj pocit z marnosti zcela vytratil a já si až teď vlastně uvědomil, že jsem zase doma.

Doslova po paměti se moje tělo dohrabalo již ve tmě a promočeným lesem ke skalnímu převisu, který byl v dávných dobách kýmsi přitesán a tak vznikla docela prostorná a zajímavá skalní dutina. Ona by sama o sobě byla už tak zajímavá, ale její hodnotu, pro nás trempy, ještě zvyšovala puklina v jejím stropě, která dovolila rozdělat v místnosti oheň. Ta potom sloužila jako slušný komín. No a když se ve skále, jak jsme skalnímu přístřešku říkali, několik hodin topilo a ohřály se i stěny, bylo tam příjemně. Pro nás, v nějakých těch sedmnácti letech, to byl pokoj s krbem jako v tom nejdražším hotelu.

Asi těžko popíšu to neskutečné těšení na první, "svobodný" oheň. Těšil jsem se na teplo, na čaj s rumem, na pohodu a také na to, jak si usuším mokré hadry. Ještě několik kroků, potom kopeček a … Po mírném stoupání jsem zacítil kouř. Že by? Že by byla skála obsazená? Byl jsem již téměř u konce své cesty a ve tmě přede mnou jsem spařil téměř nepatrné, avšak zcela jasné plápolání ohně. Vteřina zaváhání. Chlad a promočené šaty byly však pádným argumentem. Ještě několik kroků. Otvor ve skále byl již nadosah a z něho vycházelo plápolavé světlo. K mému překvapení to ale pro mne nebylo zklamání. V té mokré a chladivé atmosféře v tom bylo něco povzbuzujícího. Mé kroky se zastavily u vchodu a já tajil dech jak to jen šlo. Ale ať jsem naslouchal jak chtěl, slyšet nebylo nic. No co, vnucovat se nebudeš, proběhlo mi hlavou, nebudeš-li vítán, zařídíš se jinak. V duchu jsem si ale musel přiznat, že bych nerad.

Déšť houstl a přidal se chladný vítr. No tak do toho! Sundal jsem z hlavy promočený klobouk, z kterého tekly čúrky vody, sehnul ji a vešel. První pocit zachytila moje tvář. Bylo to příjemné teplo a hned nato jsem zacítil nostalgicky známou vůni ohně. Uprostřed skály, na obvyklém místě, plápolal oheň a skrz jeho plameny na mne civěly z hubené a zarostlé tváře pichlavé oči. Ačkoliv prakticky o nic nešlo, cílil jsem ten známý svíravý pocit na prsou. Ten člověk byl podstatně starší než já a nepřirozeně vyhublý. "Ahoj," řekl jsem přesto sebevědomě, "máš tu flek pro jednu nacucanou houbu?" V jeho tváři se objevil náznak úsměvu. Dobré znamení. Obešel jsem ohniště, představil se čundráckou přezdívkou a napřáhl ruku k pozdravu. Neznámý zvedl hlavu a zkoumavě se na mne podíval. Potom pomalu vstal a natáhl svou. "Bardy," zabručel. Stisk byl pevný, ale jeho oči po mé tváři těkavě poskakovaly. "Jasně, co bys tam dělal?" pokynul hlavou k východu. "Dík, musím se usušit." Bez řečí jsem se začal odstrojovat a věšel kusy oblečení na skalní výstupek. Jen tak z nostalgie mi vyklouzla poznámka, že naposledy se moje hadry na tomto místě sušily před dvěma roky. Ticho. Natáhl jsem vybalené a hlavně suché tepláky a začal ždímat promočené kalhoty. "Dobrý," ozvalo se za mnou. To byl pro mne jasný signál k přátelskému rozhovoru.

Večer byl příjemný a zatím, co se venku čerti ženili, my se u ohně v historkách toulali po lesích, skalách, známých hospodách a hlavně, bylo nám teplo a dobře. Dověděl jsem se mimo jiné, že Bardy je v podstatě samotář, tak jsme říkali čundrákům, kteří jezdili sami. V ešusu na ohni se vařila voda a již několikátý grog uvolňoval atmosféru. Slanina zasyčela na pánvi a na chlebu byla potom tou největší dobrotou. Netrvalo dlouho a u ohně v jeskyni seděli dva přátelé.

Bylo již k půlnoci, když neznámý známý najednou řekl: "Věříš na duchy?" Po těch několika hodinách vzájemného vyprávění jsem si myslel, že Bardy je zcela reálný člověk a tak jsem byl dotazem tak trochu zaskočen. Ačkoliv mám sám velkou víru v něco, čemu se říká duchařství, nikdy mi tato otázka nepřipadala jednoduchá a dovedl jsem o ní klábosit třeba celé hodiny. Mělo to ale vždy jednu podmínku: Musel jsem o tom hovořit s někým, kdo nevyznává zrovna bezhlavé rytíře na létajícím koni. Jistě mi rozumíte. Rozhodně bych nikdy nemohl jednoznačně odpovědět. Proto jsem opatrně a pomalu začal otevírat tu třináctou komnatu snad každého z nás. Mluvil jsem dlouho. Patrně poprvé za ten večer byl vidět v jeho tváři soustředěný pohled a pokyvování hlavou. Jeho oči se k mému údivu zcela uklidnily a on velmi pozorně naslouchal. Pak pronesl lichotivou řeč k mé osobě a svěřil se, že by mi rád pověděl jeden příběh, který jistě zažil a který ještě snad nikomu neřekl. Znělo to velmi slibně a já rád přikývl. V tu chvíli by málokdo vymyslel lepší scénář toho večera, než zrovna tajemnou historku.

Venku řádila slota a sílil vítr. Déšť ošlehával skálu jako devítiocasá kočka a bylo vidět, jak blyštivé korálky z vodních kapek stékají přes vchod k zemi. Od ohně sálalo životadárné teplo a my byli zahaleni do celt. Vstal jsem a přiložil do ohně, který vzplál a vyslal do vzduchu rej tančících jisker. Ty vytvořily nad ohněm fantastický obrazec, jenž se v zápětí rozplynul do věčnosti. Byla to jistě předzvěst zajímavého vyprávění. Znova jsem usedl a pohodlně se uvelebil. Můj zrak v očekávání spočinul na Bardyho tváři, ale ten soustředěně sledoval tanec plamene. Nepospíchal jsem a vychutnával kouzlo okamžiku.

Netrvalo dlouho a Bardy se na mne podíval neznámým a vážným pohledem. "Pamatuj si, to co ti teď řeknu se opravdu stalo a ať si o tom budeš myslet co chceš, nelžu!" zakončil větu s důrazem a já poprvé za celý večer k němu zacítil nelíčený respekt.

Příště: Neznáte Bardyho (2) - Bardyho tajemný příběh