Po osmnácti letech se svým Bohem se dozvěděla, že její Bůh uctívá a miluje jinou. Víla byla hodně moc nešťastná, zraněná, ublížená, ponížená a zrazená svou velkou láskou.

Ale naštěstí má víla po svém boku Anděla záchranáře, který jí v jejích těžkých chvílích stojí vždy po boku. Taky jí pomáhají další kamarádky: Zodpovědná, Hrdá, Bezstarostná, Kliďaska a Lázeňský Anděl. Stojí při ní i její maminka. Takže není sama. Jak se říká - v nouzi poznáš přítele. A Víla jich má dost a moc si toho váží. Kamarádka Hrdá jí vždy radila, ať si rozšíří si obzory, začne chodit do školy...

"Do školy! No to vůbec, na co? Já nemusím, nepotřebuju! Mám všechno co chci!" zlobila se Víla. A přišel den kdy i Víle došlo, že se musí v životě spolehnout jen a jen sama na sebe. Jak bylo pro Vílu těžké přiznat, že Hrdá měla pravdu, když říkala: "Postav se na vlastní nohy, měj své konto, nespoléhej ve všem na Boha."

Pchá! To Víla nechtěla nikdy slyšet. Ale Bůh zradil a jí přišel nápad zeptat se v knihovně na počítačový kurz, něco pro začátek... "Ale ano." mile jí odpověděla paní knihovnice "Zrovna ve čtvrtek začíná!"

A bylo rozhodnuto. Víla zběžně přelétla inzerát a popadla telefon a hned se přihlásila. A pak jí napadlo se podívat, kdo vlastně ten kurz povede. Ouha, ouha bylo tam jméno, které dobře znala. Och to snad né, mísily se v ní pocity. On, bratr její opravdové první lásky, který ji nesnášel, nadával a neustále provokoval a ponižoval, se nyní měl stát jejím učitelem?! "Ach já hloupá, co jsem to jen provedla?" stýskala si Víla. Nejistá, vyplašená, zrazená. V srdci rána a v hlavě temný vír...

Když se blížil den D, byla Víla strašně nervózní a plná obav. Ptala se sama sebe: "Já sama do cizího prostředí? Já sama mezi cizí lidi? Ach bože bože a ještě ke všemu on!" A den D nastal. Pečlivě se oblékla, učesala a dala trochu vůně na sebe a vyrazila. Než došla k autu, ještě se zastavila ve stáji za kamarádkou Zodpovědnou pro psychickou podporu. Samozřejmě, jak si tak povídaly, čas neúprosně běžel. "Jéje už musím běžet!" zvolala Víla.

Zodpovědná se smála. Víla vklouzla do auta a odjela. Když dojela na místo konání kurzu, nebylo kde zaparkovat. No co, šup s autem do protisměru, nebyl čas na nějaké objíždění bloku. Konečně Víla došla ke dveřím. Zamčeno! Co teď? Je to ten správný vchod? Vílu zachvátila panika. Vtom uviděla zvonek. No jasně, asi by nebylo od věcí zazvonit. Tak zvoní a nic.

"Ach!" povzdechla si: "Příjdu pozdě." Zvoní znova, konečně kroky, dveře jí otevřela né příliš sympatická paní. Ještě jí vyhubovala, že nemá přezůvky. Ach jo, to to pěkně začíná - pomyslela si Víla. A aby toho nebylo málo, kurz probíhal v druhém patře. Bylo jasné, že příjde pozdě. Vyšla s námahou schody a rozhlíží se, její orientační smysly jsou chabé, ta paní ji sice říkala, kde to je, ale v druhém patře ty dveře jsou na druhé straně, že... Ach.

A v tom se uviděli. Víla a on stáli proti sobě. Pozdravili se. Oba byli trochu zmateni. Ona tím, že vypadal mile, on nejspíš tím, že není důchodkyně. Všichni ostatní členové kurzu byli již pokročilého věku. Usedla k počítači, vyplnila přihlášku, zaplatila. Nutno podotknout, že oba po celou tu dobu měli sklopené oči. Ostych vládl na obou stranách. A výuka začala. Povídal, povídal, stále oči sklopené. Nebyla si jista, zda ji poznal.

"Zapněte počítače." zavelel. Všichni poslechli, všechny přístroje ochotně naskočily, jen ten Vílin počítač se nějak odmítal zapnout. Povzdechla si a přihlásila se: "Mně to nejde..." špitla Víla. Po zbytek výuky tomu nebylo jinak. Buď jí něco nešlo zavřít, nebo nefungovala myška a podobně. Když Víle asi po sté něco nefungovalo, už si hleděli do očí a smáli se. Po zbytek výkladu neuhnul pohledem ani jeden.

Víla si najednou uvědomila, jak byla omezená svým názorem, že její Bůh je jediný na světě. S jistotou může říct, že se opět dokáže zamilovat. Do někoho u koho přeskočí jiskra, zkrátka do toho pravého. Láska přijde stejně náhle, jako se vrátil smích.

Toto poznání Vílu hodně uklidnilo. Svou nečekanou samotu si může důkladně vychutnat a přemýšlet sama o sobě... Hodina skončila. Oblíkla si bundu, vzala své věci a odcházela kolem něj. "Nashledanou!" řekla Víla a na tváři se jí objevil zářivý usměv.

On jí usměv oplatil a mrknul na ni ...