18 fotografií

Ťuťan byl původně malinkaté štěňátko, zn. čivava. Přestože měl původně jméno Tom, tedy Thomas z chovné stanice, od začátku to byl Ťutínek. A jak vyrostl, byl z něj Tuťan či Ťuťan.

Jako štěňátko byl hubený, přímo podvyživený, protože od chovatelky dostával k snědku jen pár granulek, aby moc nevyrostl. Tudíž měl vlastně pořád hlad a jídlo se mu pak stalo celoživotní vášní. No a protože mu doma dopřávali, tak trochu vyrostl a na čivaváka byl tedy opravdu velký.

Přišel k rodině před víc než patnácti lety, v prosinci oslavili jeho 15. narozeniny. Dostala ho původně dcera k narozeninám, jako dárek, od přítele. Doma se na to moc nadšeně nikdo netvářil, protože dát slečně trápené alergiemi zrovna psíka, který se automaticky usadí v posteli… No ale přítele odvál čas, dcera taky vypadla z domu a pes doma zbyl. A z dceřiny postele se automaticky přesunul do postele k paničce a už u toho zůstalo.

Takový čivavák, i když vám doroste do velikosti malého foxteriéra, je poměrně skladná záležitost, tudíž s paničkou a jejím šéfem cestoval do práce, na stavby, asistoval jako stavební dozor a nenechal si nic líbit. Protože oplýval velikou zvědavostí, všude se musel dostat a všechno musel vidět, urputnost byla jeho – krom žravosti – druhou silnou stránkou. Jeho ego tedy rozhodně vysoce převyšovalo jeho fyzickou podstatu, chichi.

Já bych myslela, že třeba do postele bude potřeba malého pejska vyzvednout, ale to ne. Jak psala jeho panička DaV:

„I kdepak, on vyskočil i na židli a ze židle pak na stůl, dokonce i sám skočil jednou do vany! Já jsem ho hledala a on seděl ve vaně a chtěl se koupat. Dodnes nechápu, jak to dokázal, taky jsem ho párkrát omylem zavřela do skříně nebo do komory, kam se vplížil... Každopádně na stará kolena jsem mu pořídila schůdky různé, aby mohl pohodlně vylézt na sedačku, židli i postel, když byl celý život zvyklý žít ve výšce. Když ještě býval plný sil, vylezl si na křeslo, pak na područku a z té nahoru na opěradlo a tam vydržel sedět nebo ležet celé hodiny a pozorovat cvrkot na ulici… Paní veterinářka mi pak říkala, že se Ťutík měl celý život jako sultán.

Ťutík, přerostlý čivavák.

A jak byl Ťuťan chudák jako štěně pořád hladový, tak už se toho nikdy nezbavil a sežral by i polysterén (taky míval i 5,5 kg). Takže jeho nejmilejší činnost byla žrádlo a sežral úplně všechno, granule i lidské jídlo, kousek ovoce i vařenou zeleninu, prostě všechno.

No a miloval venčení, samozřejmě, jak vylezlo sluníčko, tak se strašně rád slunil, venku i doma za oknem. S gustem lezl po výškách. Vždycky, jak venku, tak doma – možná byl v minulém životě veverka, chichi.

Se mnou a se šéfem jezdil po stavbách, jezdil na stavebním výtahu a lezl po střeše nebo po narovnaném materiálu. Musel prostě vlézt všude. A rád jezdil autem, dokonce mi tady před barákem jednou vlezl do úplně cizího auta, jakmile pán otevřel dveře, byl tam.

Sice se rád mazlil, ale ne s každým, byl teda osobnost, jak se mu něco nelíbilo, tak se ohnal i po mně. Taky již ty poslední měsíce života musel mít na veterině košík, on už byl pak prakticky hluchý, takže na povely nereagoval, už i špatně viděl…

Vybavila se mi ještě příhoda, jak vylezl na stůl – ovšem bez pomoci židle – to jsme taky nikdy nepochopili, jak to dokázal - a ožral adventní věnec i se svíčkami, měl pak chudák několik dní průjem a kadil třepení. Delší kousky jsem mu stříhala nůžkama od zádě, teď se tomu směju, ale byla jsem tenkrát vyděšená, aby to přežil, trubka... A taky mi jednou utekl v Božkovicích a vběhl před auto, naštěstí pán skočil na brzdy a Tutík vznešeně loudavým krokem šel, počural mu kolo a hrdě odešel středem. No jo, byl to bááááječnej pejsek!“

A tak přidávám balíček fotek jednoho hodně podnikavého čivaváka. Ony se ty čivavy z počátku jeví jen jako koule plyšová, ale když se z něj rozvine osobnost…

Foto: DaV. Podívejte se do pestré fotogalerie!