Od sobotní noci nás svojí vlezlou přítomností oblažuje silný severovýchodní vítr. V neděli do toho hustě sněžilo, od pondělka sněží občas. Vítr si však s případným nedostatkem materiálu na zlobení nemusí dělat hlavu - všude ho je habaděj.

Je pravda, že tuhle zimu foukalo už mockrát, ale nikdy ne tak dlouho v kuse. Takže se závěje a sněhové jazyky, které tak pilně vyrábí, stávají jakousi stálicí na mapě našeho okolí. Většinou jsou tyto jevy stejně přechodné jako účes od kadeřníka, takže se s jejich místopisem příliš nezabývám. Ale tentokrát jsou natolik trvanlivé, že už si zaslouží zápis minimálně do mojí mentální mapy okolí.

Takže nejhorší závěje jsou na naší příjezdové cestě směrem od nás k úřadu, jelikož její pravá strana je skoro celá otevřená do polí - směrem na severovýchod, jak jinak. Hned kousek nad námi přichází past nejzáludnější - závěj nazvaná jménem našeho souseda, před jehož bránou se nachází. Netuším, co tu směřuje vzdušné proudy, ale tahle závěj bývá konečná, pokud je člověk tak pošetilý a zkouší ji projet. (Loni jsem tam vykopávala auto. Dlouho. To když si člověk říká - je to jen kousek...) Je to trochu do kopce a i ve stádiu sněhových jazyků má mimořádnou sílu, i když to se ještě s trochou snahy a štěstí projet dá.

Potom následuje závěj u hrušky, potom ta pod šikmou jabloní a hezky se obvykle vydaří i ta pod mladou třešní. Směrem na druhou stranu od našich vrat bývá pověstná závěj "V zatáčce". Nebývá tak hrozná jako sousedova, ale zatáčka je pravoúhlá a mírně v kopci. Lahůdka! Minule jsem ji projížděla na čtyřikrát a byla jsem hodně ráda, že se mi to povedlo. Druhým směrem to nešlo vůbec a projet jsem prostě musela.

Za poslední tři dny všechny tyto závěje už čtyřikrát (jen v neděli dvakrát!) zlikvidoval traktor s radlicí, ale díky větru se rychle dotvářejí ke své plné kráse. Zajímavé je, jak si drží svůj charakteristický tvar.

A proč o tom stále mluvím? Marek kdysi prohlásil o jednom urostlém reprezentantovi Bernského salašnického psa, že je tak veliký, že by ho mohli zakreslit do mapy. No a naše závěje si to už zaslouží taky. A jak se tak na ně v jejich ledové stálosti dívám, intenzivně si představuji, jak se "V zatáčce" objeví desítky žlutých pampeliškových sluníček, na místě vražedné sousedovic závěje pokvete něžnými bílými kvítky prastará švestka s děravým kmenem a pokřivenými větvemi, dostanu chuť na rané třešně, které začíná rodit mladičký stromek o závěj výš, a na lahodná nakyslá jablíčka, kterými se koncem léta pochlubí šikmá jabloň.

Můj rozum se drží pravidla, že jaro přijde. Ale duše rozhořčeně volá: Kde sakra je? Vždyť ten sníh ani netaje! Že by si ten nahoře zapomněl zakreslit jaro do své mentální mapy?