Zažila jsem spoustu klouzaček, těch oficiálních (o kterých jsem věděla), i těch druhých, skrytých, na kterých provádíte ty zajímavé kousky pro pobavení svého okolí. Jako každý i já jsem si osvojila "ledovou" chůzi, tedy onen druh opatrného našlapování, který vám má zajistit na kluzkých chodnících alespoň základní stabilitu.

S náledím či klouzačkami se však nepotýkají toliko lidé, ale pochopitelně i zvířata. Kočku jsem zatím zápasit s ledem neviděla. Ty potvory dokáží přejít s ladností a okázalou nevšímavostí téměř kudykoliv a mám dojem, že pokud tuší, že by nějakou činnost společensky nezvládly, tak to radši vůbec nezkoušejí - pokud tedy nemusejí.

Psi jsou na tom podobně jako lidé, byť mají o pár nohou víc. Vyrážejí ven za každého počasí a to i za cenu rozjíždějících se tlap. Většina chlupáčů se z kluzkých cest nijak neraduje, protože jejich radost obvykle pramení z běhání, lítání, trysku, prudkých otoček, skoků, kliček a náhlých zastavení na zajímavě vonících místech. Je fakt, že porazit paničku nebo pánečka dá v takovém případě podstatně méně práce, ale jeden se ani pořádně nevyčůrá. Z podkluzujících končetin jsou pochopitelně rozmrzelí i psíci starší a důstojně chodící.

Nazgúlové patří do kategorie psů běhacích a ve svém dosavadním životě klouzající povrchy víceméně ignorovali. Sem tam se natáhli a potom udiveně zírali, co se jako stalo, ale mám dojem, že pro ně nebyl led natolik důležitý, aby se informace o jeho podstatě a vlivu na stabilitu čtyřnožce dokázaly v jejich hlavách udržet.

To se však změnilo. Přestože nebývale teplý podzim přešel i v Norsku v nebývale teplou zimu, tak už takové tři neděle v podstatě mrzne. A tak navzdory občasnému dešti zamrzl jak náš kout fjordu, tak i jezero. A psiska objevila nový svět - velké ledové plochy. Zprvu byli hodně nedůvěřiví a opatrně zkoumali ten divný jev. Občasné zapraskání je nutilo uskakovat, ale zvědavost byla větší.

Zamrzlé moře vypadá zajímavě, jelikož u břehu led s každým přílivem praská. Vzniká tak podivná vrstvená ledová plocha, kterou sem tam voda podtéká, jindy zalévá shora. Kolem balvanů vyčnívajících za odlivu nad hladinu vznikají pozoruhodné ledové růžice a bójky na uvazování lodí sedí na hladině jako poházené třešně na citrónovém dortu. Takový led nevzbuzuje v běžném suchozemci bůhvíjakou důvěru a Nazgúlové nejsou výjimkou. Když jsme viděli rybáře, sekajícího si v ledu díru takových sto padesát metrů od břehu, napadlo mě, že je to téměř dokonalé ztělesnění pořekadla o podřezávání si vlastní větve.

To led na jezeře vyhlížel podstatně lépe. Klidná hladina zamrzla velmi rychle a kvalitně. Voda u břehů promrzla až na dno a z jezera se stalo jedno obrovské kluziště. Na hloubce led připomíná naleštěný obsidián, je tmavý, jenom s bělavými stopami po bruslích. Psi na něj vběhli s veškerým optimismem tvorů, kteří netuší, co to znamená klopýtnout a spadnout.

Musím říct, že střet s realitou nebyl vůbec snadný. Tlapy se rozjížděly na všechny strany, psi se snažili brzdit pomocí drápů a ve snaze chytit hozený klacek předváděli fantastické taneční kreace.

Ale bylo až neuvěřitelné, jak rychle se naučili nový druh pohybu zvládat - i když každý po svém. Třeba Daník si dává pozor, aby se moc rychle nerozeběhl, protože velmi dobře pochopil, jak je to s délkou brzdné dráhy. Pohybuje se sice pomaleji, ale velice efektivně. Kazan se do toho zase opřel se svojí obvyklou zarputilostí. Rozhodně nehodlal zpomalit jen proto, že led běhu nepřeje. A tak se naučil klouzat.

Když po ledu běží, má tlapy rozplácnuté tak na široko, že vypadá, jako by měl přísavky. No a má-li zabrzdit, tak se parádně sklouzne. Přední tlapy má zapřené před sebou, zadní podsunuté pod tělem a rejduje ocasem! Tedy s tím ocasem to přeháním, ten prostě zametá stopy, ale sklouznutí je to vždycky parádní. A jak nabírá zkušenosti, daří se mu zastavit stále blíž určenému cíli - tedy většinou hozenému klacku. A strašně ho to baví.

A jelikož není žádné ořezávátko, umí aplikovat získané dovednosti i jiném prostředí. Konkrétně na našich klouzavých parketách. Zrovna včera to byl zářný příklad. Psiska pochrupovala v kuchyňském konci obývacího pokoje, když najednou Daník uviděl francouzským oknem kočku. Černobílá krasavice se vynořila zpoza živého pohledu a ztuhla. Daník vystřelil ze svého koberečku a s řevem se vrhnul k zaskleným dveřím. Kazan startoval z parket, takže mu nejdřív proklouzly packy, potom udělal dva skoky a po zadku dojel přesně vedle Daníka! A tak tam svorně řvali, zatímco já jsem se dusila smíchem a sbírala síly k přísnému povelu, majícímu ty ťuhýky utišit. A řeknu vám, šlo to opravdu těžko!