O kom to mluvím? No samozřejmě o Nazgúlech. Jak to tak vypadá, skutečně rozděleni byli pouze těch deset dnů, kdy jsme si s Martinem vzali Kazana s sebou na dovolenou do Provence.

Pocházejí z jedné chovatelské stanice a jsou to příbuzní. Daníkova máma Vicky je dcera Kazanovy matky Erky. Obě fenky měly štěňata dva dny po sobě. První Vicky (vrh D jako Daník :)) a dva dny poté Erka (vrh E jako... eee, no jako Kazan :)). Od chvíle, kdy se štěňata vykulila od matek a začlenila se do početného houfu mrňat na dvoře, se Daník s Kazanem našli a už se nerozdělili.

Společně hlídají, loví myši, páchají neplechy, odpočívají, loudí, hrají si, jedí, spí a milují celou rodinu. Když je spolu vidí nezasvěcený člověk, může dojít k názoru, že Kazan Daníka občas pěkně dusí. Aby ne, Kazan se rád vytahuje, do menšího Daníka strká, dělá na něj torpédoborce a vůbec se tváří jako macho. Jenže skutečnost je jiná.

Kazan Daníka miluje celou svou duší a doopravdy bez něj nemůže být. Když bez něj být musí, je jak tělo bez duše. Pokud má šanci, žalostně vyje. Když se rozdělíme na vycházce, vleče se jak napůl chcíplý pes a truchlí. Kde je Daník? Jo... to je pěkná fenka. No dobrá, jindy bych se opravdu zajímal... ale úúúáááá, kde je DANÍK?

Daník při vzájemné rozluce chvíli kvílí, ale potom vypadá vcelku normálně. Na samostatné vycházce si čuchá a běhá jako vždycky, ale doma nastane velké hledání. A kdy se pséci posléze sejdou (málokdy to trvá déle než hodinu, ledy by byl některý z marodů u veterináře), tak se vítají s takovou frenetickou radostí, jako by se neviděli rok. 

Ve všední dny se jejich podvojnictví projevuje jemněji, ale možná o to zajímavěji. Letmé dotyky čenichy, vzájemné okusování, jakoby náhodné dotyky, neustále zapnuté "stand by" na toho druhého. Kde je a co dělá? Samozřejmě na sebe žárlí, stačí jim dávat obojky. Kdo bude první? Nastrkují hlavy a ten první je okusován tím druhým tak důkladně, že musím dávat pozor, abych jim tam nenechala ruce. Když je ale okusování výrazem něhy a náklonnosti, tak zase vypadá jinak. Kazan má zavřené oči a jemně okusuje Daníka ve hřívě na krku, zatímco Daník mu pomalu a se stejnou něžností olizuje ty zavřené oči.

Popravdě řečeno, jsou schopni se podvojně i dvořit fenkám! Vidíte na nich, jak je ten nepoměr (dva na jednu) zarazí, ale k nepřátelství zatím nikdy nevedl. Naopak. V jejich zaujatých očích, rozesmátých tlamách a roztančených pohybech ocasů si můžete přečíst společné rozhodnutí: No dobrá, je jen jedna, ale my se klidně vystřídáme! Tuto ideu však fenky obvykle nesdílejí (tím méně jejich pánečci), takže to končí jednoznačně. Dostanou košem oba. Za dvě minuty na svůj neúspěch zapomenou a jdou vyhlížet další fenku. Společně.

Jsou vlastně stejně staří. Nikdy nežili odděleně. Velice se milují. A já tak někdy trnu strachy - co kdyby se jednomu něco stalo? Jak by ten druhý bez něho mohl žít? A potom se podívám na ty dvě chlupaté hromady oddychující ve spánku pod mým stolem a tiše si říkám: Ať se to nestane. Prosím...

PS: Omlouvám se za tmavé fotky, ale bylo to ráno a sluníčko se ještě někde zapomnělo...