Unifikovaná krása. Ano, i tak by bylo možné charakterizovat tváře a postavy dívek a žen na předváděcích molech a stránkách módních časopisů. Většinou mají pravidelné tváře, polodlouhé až dlouhé vlasy a štíhlou vysokou postavu. Jejich tváře a těla mají pomáhat prodávat celou řadu výrobků. Kolik z těch dívek si ale doopravdy zapamatujete?

Nemohu si pomoct, ale pokud jde o vybavení si podrobností, tak si spíš vzpomenu na to auto, o které se vybraná kráska opírala, než na ni samotnou. (Možná i proto, že nejsem muž...:))) Naprosté většině z nich schází, aspoň na obrázcích, osobitost. Že by to bylo tou dokonalostí?

Nevím, ale tyhle myšlenky mě napadly, když jsem před pár dny sledovala skupinu mladých dívek čekajících na autobus. Byly to odhadem středoškolačky, kvůli chladnému ránu zahalené do všelijakých mikin a bundiček. Byl to vcelku přesný průřez místní populací. Dívky malé, střední i vysoké, většina z nich normálně vypadajících - tedy ani tlustých ani hubených.

Povídaly si, hihňaly se, upravovaly si účesy různého stupně střapatosti a barevnosti. Na první pohled mezi nimi nebyla žádná krasavice, ale ani žádná vyložená ošklivka. Prostě normální holky.

Autobus však stále nejel, takže jsem mohla pozorovat dál. Říkala jsem si - která z nich by mohla být označena za nejhezčí? Podle nároků módního průmyslu myslím ani jedna. Ale byla tam drobná blonďatá dívčina s velkýma očima udivené laňky, takový prototyp Popelky. Vedle jí stála její kamarádka, která mi připomněla, že ve městě žije hodně potomků Řeků, kteří se sem přistěhovali po válce. Vysoká, statná ale ne tlustá, s výraznými rysy, tmavýma očima a hustými tmavě hnědými vlasy zastřiženými u ramen. To byla spíš Amazonka, než laňka...

Další dívka byla hubená, s krátkými ježatými černými vlasy, ověšená stříbrnými šperky, v uších špunty od MP3 přehrávače, podupávala si do taktu mnou neslyšené hudby. Kousek vedle stálo nevysoké, trochu baculaté děvče choulící se do tenkého kabátku. Krásné lesklé světle hnědé vlasy mu padaly pod ramena, mělo svěží pleť s ruměncem, jenž měl na svědomí ostrý ranní vzduch a ne šminky.

Každá byla úplně jiná a žádná dokonalá. Ale o každé se dalo říct, že má svůj půvab. Kluci postávající ve vedlejším hloučku si spolužaček moc nevšímali, ale pokud mohu soudit, nic podstatného jim neuteklo. A věřím, že kdyby měli zvolit královnu krásy z jejich třídy, tak se nejspíš do krve pohádají.

A proč? Protože naštěstí někdo má rád holky, jiný zase vdolky. A někdo je má rád se skořicí, jiný s marmeládou a další s tvarohem. Nebo na každý hrnec se najde poklička... Naštěstí co člověk to názor a každému líbí něco jiného. Takže když žena nebo dívka nevypadá jako modelka, neznamená to, že by měla hodit flintu do žita.

Potíž je v tom, že módní průmysl ve spojení s médii vytváří obrovský tlak na spoustu normálních žen, které se potom v rozporu se zdravým rozumem snaží vypadat jako někdo úplně jiný. A nejen to - většinou potom zapomenou i na to, co je nich hezké a nechají si kazit život všelijakými mindráky. V takovém případě je dobré si připomenout dvě věci.

Tak za prvé snad neexistuje dívka nebo žena mezi čtrnácti a šedesáti lety (hranice lze ještě posunout...), která by byla sama se sebou naprosto spokojená. Dovedu si představit, jak se Cindy Crawfordová nebo Eva Herzigová otáčejí před zrcadlem a zoufají si z nedokonalosti nějaké ze svých světově proslulých křivek nebo sténají, že dnes mají ale fakt děsné vlasy.

A za druhé - uvědomili jste si někdy, kolik je mezi světovými módními návrháři homosexuálů? Nic proti nim, ale co myslíte, jaký typ žen se může líbit zrovna jim?