19.9.2019 | Svátek má Zita


BTW: Nejsou to jen vzpomínky

2.11.2008

Ačkoliv se kolem Dušiček také do jisté míry točí komerční vír, zachovávají si hodně svého původního kouzla. Asi proto, že smrt se v dnešní době nenosí - aspoň v reklamách. Jistá přirozenost Dušiček spočívá i v tom, že láska a vědomí rodové kontinuity, stejně jako potřeba být součástí nějakého společenství k lidem bytostně patří.

Neexistuje recept, který by pomohl zahnat bolest způsobenou smrtí milovaného člověka, ale když čas zahojí nejhorší rány, pomáhá právě ono prastaré přesvědčení o tom, že naši nejbližší nás nikdy neopustí úplně, že něco - snad jejich láska? - tu s námi zůstává. A lidé hledají cesty, jak toto spojení a svoje vzpomínky dávat najevo. Nejen pro sebe, ale i navenek, protože ono je to potom všechno takové skutečnější.

V celém drsném vývoji lidstva bylo v lidech pevně zakotveno vědomí, že jednotlivec, nepatřící do žádného společenství, nepřežije. Společenství - a nebyla to vždy jen rodina - bylo důležité. A snad ve všech lidských kulturách patřili do rámce těchto společenství i jejich mrtví. Tvořili součást paměti rodiny, obce, města, státu... Byli důležití, lidé jim vzdávali úctu a aspoň jednou za čas nejrůznějšími způsoby veřejně deklarovali, že nezapomínají.

A tak Dušičky tu nejsou proto, abychom šli povinně "po hrobech", aby nás ostatní nepomluvili. Existují proto, abychom se zastavili a udělali si čas vzpomínat, abychom prohlíželi fotky, abychom dětem klidně po sté vyprávěli o jejich prababičkách a pradědečcích, abychom si vzpomněli na své přátele, se kterými se už nemůžeme setkat. Abychom se znovu ujistili, že jsme součástí dlouhého řetězce bytostí, se kterými nás pojí krev, láska a přátelství.

Cesty "po hrobech" mají ještě jeden zajímavý aspekt - pojí nás s určitými místy, posilují kořeny, byť třeba notně natažené do dálky. Jsou lidé usedlí i toulaví, někdo je zakotven ke svému místu nakrátko, jiný pluje světem uchycený na hodně dlouhém laně. Důležité je tu kotvu úplně neztratit.

Dušičky tak dávají prostor ke vzpomínkám a rozjímání, které může být nostalgické, někdy i hodně bolí, ale je potřebné. Nemůžeme své mrtvé vrátit do života, ale můžeme je ponechat ve svém srdci a čerpat sílu a útěchu z jejich přítomnosti - byť je vědecky nedokazatelná.