19.3.2024 | Svátek má Josef


BTW: Nejsou to jen vzpomínky

2.11.2008

Ačkoliv se kolem Dušiček také do jisté míry točí komerční vír, zachovávají si hodně svého původního kouzla. Asi proto, že smrt se v dnešní době nenosí - aspoň v reklamách. Jistá přirozenost Dušiček spočívá i v tom, že láska a vědomí rodové kontinuity, stejně jako potřeba být součástí nějakého společenství k lidem bytostně patří.

Neexistuje recept, který by pomohl zahnat bolest způsobenou smrtí milovaného člověka, ale když čas zahojí nejhorší rány, pomáhá právě ono prastaré přesvědčení o tom, že naši nejbližší nás nikdy neopustí úplně, že něco - snad jejich láska? - tu s námi zůstává. A lidé hledají cesty, jak toto spojení a svoje vzpomínky dávat najevo. Nejen pro sebe, ale i navenek, protože ono je to potom všechno takové skutečnější.

V celém drsném vývoji lidstva bylo v lidech pevně zakotveno vědomí, že jednotlivec, nepatřící do žádného společenství, nepřežije. Společenství - a nebyla to vždy jen rodina - bylo důležité. A snad ve všech lidských kulturách patřili do rámce těchto společenství i jejich mrtví. Tvořili součást paměti rodiny, obce, města, státu... Byli důležití, lidé jim vzdávali úctu a aspoň jednou za čas nejrůznějšími způsoby veřejně deklarovali, že nezapomínají.

A tak Dušičky tu nejsou proto, abychom šli povinně "po hrobech", aby nás ostatní nepomluvili. Existují proto, abychom se zastavili a udělali si čas vzpomínat, abychom prohlíželi fotky, abychom dětem klidně po sté vyprávěli o jejich prababičkách a pradědečcích, abychom si vzpomněli na své přátele, se kterými se už nemůžeme setkat. Abychom se znovu ujistili, že jsme součástí dlouhého řetězce bytostí, se kterými nás pojí krev, láska a přátelství.

Cesty "po hrobech" mají ještě jeden zajímavý aspekt - pojí nás s určitými místy, posilují kořeny, byť třeba notně natažené do dálky. Jsou lidé usedlí i toulaví, někdo je zakotven ke svému místu nakrátko, jiný pluje světem uchycený na hodně dlouhém laně. Důležité je tu kotvu úplně neztratit.

Dušičky tak dávají prostor ke vzpomínkám a rozjímání, které může být nostalgické, někdy i hodně bolí, ale je potřebné. Nemůžeme své mrtvé vrátit do života, ale můžeme je ponechat ve svém srdci a čerpat sílu a útěchu z jejich přítomnosti - byť je vědecky nedokazatelná.




KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !