Dopoledne bylo krásně zimní. Sníh se sypal, jako kdyby Perinbaba třásla svojí největší peřinou. Bylo nějakých pět stupňů pod nulou, když jsem se vypravila s lopatou vyházet chodníčky kolem domu.

U krmítka bylo plno. Ještě před chvilkou jsem z okna viděla, že ho okupoval ramenatý borec Alfréd (rodem strakapoud), takže mrňata jako sýkorky a spol. měla pro tu chvíli utrum. Dole zase somrovala kosice Františka, která už je u nás jako doma.

Když jsem se opřela o lopatu a obdivovala krásný den, pršeli kolem vrabci, zatímco Františka se nacpala do krmítka a tvářila se, že je to její nový obývák. Poletování kolem dřevníku znamenalo, že i nadále budeme topit nejen dřevem, ale i guanem.

Potom jsem to uslyšela. Jeden trylek následoval druhý, a za chvilku to byla první písnička. Zpěváček trůnil vysoko v zasněžené koruně staré hrušky, určitě ho zábly nožky, ale z plna hrdla přivolával jaro.

Okouzleně jsem ho poslouchala. Letošní zima je krásně zimní, bez bláta, se spoustou sněhu, ale myšlenka na jaro je tak lákavá! Přestože bez přestání sněžilo, ucítila jsem vůni mokré země, rašící trávy a vlahý větřík ve tváři.

Projel traktor s radlicí, jednou, dvakrát, a zavalil bránu tak tři čtvrtě metrem udusaného sněhu. Vzala jsem kolečko a pustila se do odklízení. S myšlenkami na jaro mi to šlo jedna radost! Tak schválně, už jste jaro zaslechli také?