Snění je dar, který lidé dostali jako jednu ze zbraní proti ubíjející tíze boje o přežití. Je to nejen rozptýlení, ale také způsob, jak si dodávat sebedůvěru, jak posilovat svoji víru, že všechno nakonec dobře dopadne. Ne, teď nemluvím o snech, které se nám zdají ve spánku, ale o spřádání všelijakých snů s otevřenýma očima. O snění, při kterém nejsme rukojmím pokroucených vizí polospícího mozku, ale fantazie si sami vytváříme.

Já jsem si snila úplně odmalinka, kam až moje paměť sahá. Zdvořile se dalo říct, že jsem byla dívka s živou obrazotvorností, ale fakticky se spíš říkalo "Kristepane, na co ta holka zase myslí!". Je zajímavé, že tehdy, úplně na začátku, nešlo ani o splétání roztodivných příběhů, ani o idealistické představy věcí budoucích, ale vymýšlela jsem si úplně konkrétní věci. Tedy věci, po kterých jsem zrovna v té době toužila.

Samozřejmě jsem si vymýšlela kde co, ale absolutní stálicí byla dvojice tvorů nejvytouženějších - totiž pes a kůň. Tedy podle důležitosti, kůň a pes. Někdy kolem čtvrtého nebo pátého roku se tam držel ještě i kočárek, protože to bylo v době, kdy jsem o něj ze všech sil prosila Ježíška. :))

Řeknete si, no a co? Každé děcko si přece vymýšlí! To ano, ale já jsem to prožívala natolik, že pokud jsem vedle sebe v duchu vedla koně, držela jsem ruku tak, jako bych v ní třímala uzdu. Pokud jsem na něm jela, byla jsem od pasu nahoru jezdec a od pasu dolů ten kůň. Se psem to bylo snazší. To jsem jen pozorně sledovala, kde běhá a co dělá, nebo ho jako vedla na vodítku. No snazší... Když jsem koukala po imaginárním psovi, tak jsem často nestíhala sledovat reálné okolí, což mělo za následek těžko vysvětlitelné karamboly a pády. Navíc, pokud jsem si vymýšlela opravdu intenzivně, nevnímala jsem pochopitelně ani jakékoli otázky, doporučení či příkazy směrované k mé osobě.

Doteď se pamatuju, jak přesné moje výmysly byly! Toho koně jsem znala od špiček uší až ke kopytům, přesně jsem si představovala každičký kousek jeho výstroje, jeho vůni (koně mi vždycky voněli:)), klapot kopyt, tiché vrzání sedla. Pravda, se skutečností to ze začátku nemělo moc společného - kde jsem si tehdy mohla prohlédnout a osahat třeba pravé sedlo! Takže imaginární kůň byl ustrojen po vzoru koní z pohádkových knížek či později jakýchkoliv obrázků koní, ke kterým se mi povedlo dostat.

Psi byli různí, ale dlouho mezi nimi převládala kolie (ani sama nevím proč), aby byla později nadlouho nahrazena pyrenejským horským psem - tedy Belou, byť bez Sebastiána. Toho jsem do snění nepotřebovala. Naši měli skutečně andělskou trpělivost, protože to se mnou vydrželi a nesnažili se mi moje představy vymlouvat nebo zakazovat. Je ale fakt, že na jejich uštěpačné (ale také rezignované) poznámky vyplývající z toho, že jsem opět zkazila rodinnou fotografii imaginárním koněm, si vzpomínám dodnes.

Na tohle všechno jsem si vzpomněla o mnoho let později, a to na místě dost nepravděpodobném - v tomto případě na peróně Hlavního nádraží v Praze. Přijela jsem tehdy s malým Andrejem nočním rychlíkem z Košic, obklopena zavazadly, a s nespolupracujícím dítětem. Andymu byly asi dva a půl roku, vypadal jako kudrnatý andílek a umanutý byl jak beran. Všude kolem proudily davy lhostejných spěchajících lidí, občas s houknutím projel vlak, hned vedle hlasitě syčela pára, jak posunovač rozpojoval vagóny.

Na nástupišti už na nás čekal můj otec, který chtěl chytit klučíka za ruku. Ale ten zatvrzele nechtěl. Ruce měl sevřené do pěstiček, držel je před sebou asi ve výšce pasu a zarputile zíral kamsi dopředu. "No tak, Andrášku, dej dědovi ruku!" napomenula jsem synka a znepokojeně sledovala dav, který nás jen neochotně obcházel. Zavrtěl hlavou. "Nemůžu!" "Proč nemůžeš?" snažila jsem se neztrácet trpělivost. Tohle nebylo místo vhodné k diskuzím. "Plotože nemůžu pustit hůlky!" zvýšilo mrně popuzeně hlas. "Jaké hůlky?" zeptala jsem se automaticky, ale to jsem už tušila, jaká bude následovat odpověď. A taky ano. Andílek se mi konečně podíval přímo do očí a s despektem pravil: "Copak nevidíš, že jedu na lyžích?!"