Sedí v centru obce, podsaditý šedivý dům, vévodící dolní křižovatce na esíčku silnice, tvořící náves naší vísky. Hospoda jak vyšitá ze starých filmů, která, když jsme ji v roce 1999 poznali, vypadala, jako by se od časů císařpána nijak extra nezměnila.

Kuchyň, výčep, sál. Ve výčepu v zimě sálalo teplo z velkých kamen, sál byl většinou ledový a zavřený. Na stěnách tehdy visely obrazy nevalné umělecké úrovně, ale nenapodobitelného kouzla – snad vám něco řeknou dva z nápisů, umělecky vyvedených v dřevěných rámech – bylo tam, tuším, „Už troubějí“ a „Věrné milování“.

V zakouřeném výčepu, hned u kamen, byl stůl štamgastů, kde se scházelo pár chlapů ze vsi, jen občas s dámským doprovodem. Jak jsem se doslechla od svého muže, ještě po roce 2000 byl součástí pánských toalet onen pověstný žlábek. Prostě hospoda s atmosférou.

Chodili jsme tam jen zřídka, spíš v létě posedět na zahrádce. Zahrádka byla skutečně zahrádkou – kousek trávníku, tři stoly, v sousedství za chatrným plotem se pásly ovce a přičinlivě zobaly slepice. Jsme opravdu maličká obec a hospoda tomu odpovídala. Jenže tahle „císařská“ hospoda neprosperovala. Doba se měnila, lidí ubývalo.

Po letech péče ji dal starý hospodský do nájmu. Noví majitelé, postupně dva nebo tři, nevím přesně, zkoušeli ledacos – většinou mi změny ušly, protože v té době jsme žili v zahraničí. Nikdy to k ničemu podstatnému nevedlo. Změna nastala asi před dvěma roky, kdy si hospodu pronajaly dva místní manželské páry. Mladí lidé, vyzbrojeni elánem a s houfkem vlastních dětí za patami, se pustili do opravdových změn.

Sice zmizely ony obrazy, ale významně se vylepšilo hygienické zázemí staré budovy včetně kuchyně, takže se mohlo zase začít vařit. Vedle zahrádky se sice pořád pasou ovce a zobou slepice, ale je zastřešená, nestojí na bahně a má hezké nové stoly. Majitelé začali pořádat plno tematických víkendových akcí pro dospělé i pro děti, otevřeli nepoužívaný sál.

V létě zahrádka praskala ve švech, místní, projíždějící cyklisté i motoristé, si užívali dobrého jídla, pití a zmrzliny, kolem se neustále motal chumel dětí. Jen vevnitř se nic neměnilo a se zimou hospoda zase ztichla. Mimo několika víkendových akcí patřila pár štamgastům. Ani my jsme tam s koncem teplých dní nechodili.

Zásadní změna přišla s letošním novým rokem. Nešlo jen o to, že je hospoda zase čistší a čerstvě vymalovaná – stala se rozhodnutím majitelů nekuřáckou. Ano, jediná hospoda na malé vísce. Kuřáci mají pro chvíle s cigaretou stůl venku, pod střechou, ale vevnitř už kouřit nesmějí. A tak jsme přišli k hospodě i my. Když jsme si tam tuhle sobotu dali oběd, měli jsme kliku, že jsme přišli včas – jinak bychom nesehnali stůl:))

Další články najdete zde