Doba, za jakou se dokážete nejdřív přizpůsobit a potom udomácnit v novém prostředí, je takříkajíc dána velikostí onoho kořenového balu, který se vám podaří si s sebou do nového prostředí přinést. Stěhujeme-li se v dojezdovém okolí, tak se toho zase tolik nemění a můžeme si ponechat leccos ze zavedených zvyků a rituálů - ať už jde o oblíbené nákupní středisko, hospodu nebo tělocvičnu. Čím víc parametrů života se v rámci stěhování změní, tím hubenější je váš ochranný kořenový bal a zabydlování se tak stává poněkud dramatičtější záležitostí. Víc bolí, ale zase je zajímavější. Samozřejmě platí, že mnohem lépe se nám koření, pokud je půda dobrá a vláhy dostatek, neboli do lepšího nebo aspoň stejně dobrého se stěhuje snáz.

Náš přesun z Norska do Anglie patří k těm dramatičtějším - změny jsou takřka všudypřítomné a nelze je ignorovat. Nebýt stálosti Nazgúlí přítomnosti a z toho vyplývajícího denního režimu, stejně jako kontinuity práce, pro kterou potřebuji jen křeslo a počitadlo s připojením k internetu, byla by to změna prakticky kompletní. Nová země, nový dům, nová domácnost (to není to samé!:)), nové auto a přehozené strany na silnicích. Není divu, že mám někdy dojem, že nepoznávám ani sama sebe! Přemýšlela jsem, jestli o tom vůbec psát, když vím, že naprostá většina těchto pocitů dříve nebo později odezní. Ale rozhodla jsem se zkusit své chaotické pocity analyzovat už jen proto, že je ohromně zajímavé sledovat, jak mozek v takovéhle situaci pracuje. Někdy totiž máte pocit, že se vy a váš mozek nějak nemůžete dohodnout:))

"Kdyby mi tak bylo zase dvacet!" kvílím v duchu, když se po x-té snažím někde něco najít a můj mozek pod tím intenzivním tlakem automaticky přepíná na volnoběh. Řeknete si - no a co? Po stěhování hledá každý! Ano i ne, ono to hledání a nejistota má v našem případě víc rozměrů.

Tak předně je to problém nového domu. Jestli byl náš domek v Norsku maličký, přece jen se svým zařízením a účelem jednotlivých místností dost věrně kopíroval náš běžný životní styl. Tenhle dům je naprosto odlišný - má zařízení i místnosti, na které nejsme zvyklí, a zároveň postrádá jiné, na které naopak zvyklí jsme. Tak například je krásný a zařízený ve stylu velmi raného dvacátého století (Marek tvrdí devatenáctého, ale on rád přehání:)). Máme tedy například půvabnou zimní zahradu, ale ani jeden psací stůl, chybí i knihovny. Majitelé byli tak laskaví, že nám nechali v rámci pronájmu základní nábytek ladící s charakterem domu, ale ostatní si musíme zařídit sami. Museli jsme tedy nakoupit plno věcí - prakticky jsme v některých směrech zakládali úplně novou domácnost.

A teď si představte, že něco hledáte. Dám jednoduchý příklad - potřebuji cedník. I začnu se rozhlížet po kuchyni a přemýšlím, kam jsem asi tak mohla dát cedník? A pak mě napadne - jaký cedník vlastně hledám? Takový, jaký byl v Norsku, takový, jaký mám doma v Čechách, nebo je to ten modrý? Ale ne, ten je zase u taťky v Praze. Takže nejdřív si musím upřesnit, CO vlastně hledám, a teprve potom mohu začít propátrávat místa, KAM jsem to proboha mohla dát.

Vycházím přitom jednak z údajů poskytovaných nejistou pamětí, a jednak z domněnek vyplývajících z toho, kam OBVYKLE takové věci dávám. Copak cedník, to je nakonec brnkačka, ale zkuste vymyslet, kam jste asi dali "ty důležité papíry, co se za žádnou cenu nesmějí ztratit"? To je teprve panika! Ale nemusím být hned tak dramatická, že... stačí kupříkladu potřebovat metr nebo kartáč na boty a hned tu máme zajímavou křížovku s tajenkou.

Ale nejde jen o hledání. Svůj ostrovtip si člověk cvičí také při používání (zase) nových domácích přístrojů - pračky, sušičky, sporáku a mikrovlnky. Další hádanky přinášejí výpočty, kolik adaptérů na zdejší zásuvkový systém budeme nutně potřebovat, pokud máme x prodlužovaček, z nichž každá má y zásuvek. Paráda!

Veselé jsou také první okamžiky v obchodech - díky bohu za supermarkety, kde můžete stát a půlhodiny zírat do regálu, aniž by si vás kdokoliv všímal. Globalizace sice nepochybně existuje, nicméně jako na potvoru se ani v Norsku ani teď v Anglii nějak nenacházím v dosahu u nás obvyklých prodejních řetězců. Takové papírové kapesníčky Kleenex poznám všude, ale jak proboha zrovna tady vypadá máslo či zakysaná smetana? A co teprve hledání takových vymyšleností, jako je třeba droždí, prášek do pečiva nebo odlakovač na nehty. Juch, to si člověk v obchodě najednou počte!

Nový dům a domácnost jsou potom usazeny v novém okolí, které je třeba aspoň v hlavních rysech velmi rychle poznat. Tady pomáhá cvik a zkušenost. Nejdřív najdete popelnici - problém likvidace odpadu je prostě se stěhováním vzájemně prorostlý. Současně se zkusíte aspoň zběžně orientovat v lidech vyskytujících se kolem vás, následně hledáte nejnutnější obchody, nádraží, veterináře, knihovnu, hospodu a doktora.

To vše obvykle nestačí najít jednou, ale víckrát, protože bloudění k těm prvním začátkům neodmyslitelně patří (aspoň pro mě a v huňatém nepřehledném Hobitíně dvakrát:)). Tady ale musím podotknout, že pokud vás netlačí čas nebo jiná nutkavá potřeba, je bloudění pro poznávání okolí prospěšné - jak jinak byste věděli, že zrovna tahle nenápadná odbočka vede k čistírně odpadních vod a tohle je překvapivá zkratka do města?

Přiznám se, že ve chvíli, kdy zvládnu základní místopis, tak "bloudím" úmyslně - neboli naschvál projíždím zajímavé cesty a odhaduju, kde se asi objevím. V této fázi se nacházím zrovna teď a opravdu se bavím. Je opravdu zajímavé, že jak se beznadějně ztrácím v neznámém prostředí, tak jak se trošku okoukám, nabývá moje schopnost orientace nečekaných kvalit a moje domněnky mi většinou vycházejí. Ovšem pošlete mě o nějakých dvacet třicet mil dál a jsem tam, kde jsem byla - tedy opět ztracená!

Tady v Anglii je ovšem poznávání okolí komplikováno nutností zvládnout levostranný provoz v levostranném autě. Když jsem tudy na jaře projížděla dva dny ve vypůjčeném autě s automatickou převodovkou, připadalo mi to relativně snadné - prostě se člověk musí ze začátku každé jízdy správně zařadit, a jak projede svůj první kruhový objezd takříkajíc proti srsti, tak má nejhorší za sebou. Jak asi tušíte, není to pravda - tedy aspoň ne úplná.

Ono to ježdění vlevo je jen jedna část z toho všeho, co si v sobě musíte obrátit naruby. Pokud v tom lítáte dovolenkově - tedy tak do týdne, tak vám to moc nepřijde, protože zvýšenou námahu váš mozek dokáže více či méně snadno vykompenzovat. Jenže jakmile to trvá déle, začne to unavovat. Přiznám se, že těch prvních čtrnáct dní jsem z toho byla dost nešťastná. Zatímco v pravostranném světě jsem zkušený řidič, tady jsem si najednou zase připadala jako začátečník. Člověk si toho musí najednou tolik držet v hlavě!

Řadíte levou rukou, zpětné zrcátko je vlevo a při couvání se od vás chce koukat přes druhé rameno. Ano, zní to jako hlouposti, ale dokud se vám svět v autě neobrátí, tak si neuvědomíte, kolik věcí máte zafixovaných na jednu stranu. Třeba sledování vzdálenějšího boku auta. V našem provozu je volant vlevo, vzdálenější je pravá strana a jako pravák jsem si tedy odhad vypěstovala celkem snadno. Pro levou stranu auta to jde najednou mnohem hůř. Často jen s bídou odhaduju, jak daleko jsem vlastně od krajnice, a musím se orientovat podle středové čáry na silnici.

Nebo jiný příklad - normálně v autě dokážu couvat i parkovat pomocí zpětných zrcátek. A teď mi to nejde! Každou chvíli se přistihnu, jak usilovně zírám jenom do pravého bočního zrcátka, ba i okno jsem schopná si otevřít, abych takhle divně zacouvala na parkovací místo. K použití zpětného zrcátka úchylně umístěného vlevo se musím doslova nutit! Hrozné, milý Watsone...:))

To je ale pořád ještě legrace v porovnání s jinou věcí. Jako každý, kdo dlouho a často řídí auto, mám vybudovaný celý systém reflexů, umožňujících mi správně reagovat v krizových situacích. Potíž je v tom, že některé z těch základních - například strhnout auto v případě hrozícího střetu (většinou) vpravo - jsou nyní nejen nesprávné, ale mohou být doslova nebezpečné. A tak se hlídáte a hlídáte... Až najednou jedete po opuštěné silnici a zmocní se vás panika - jedu po správné straně? Co je vlastně správná strana?? Obzvlášť potmě to umí být pikantní.

Ale jsou i veselejší omyly. Jako většina žen i já mám občas potíže rychle, správně a nahlas (to je důležité:)) říct, zda je cosi vpravo nebo vlevo. A tady jsem zjistila, že popisuji-li nebo snažím-li se zapamatovat nějakou cestu, tak si podvědomě pomáhám pomůckou - vlevo, to je přes protijedoucí pruh - tedy obtížněji, než vpravo, kdy odbočím snadno. Jenže teď je to naopak! A tak jsem se už kolikrát přistihla, jak říkám špatně, zatímco ukazuju správně. Já vím, že to se člověku stává i v jiných případech, ale teď je to prostě další věc, na kterou si musím dávat pozor, na kterou musím myslet. Nic z toho není samo o sobě nijak zlé, ale podle hesla stokrát nic umořilo vola, si občas jako ten vůl připadám:))

Naštěstí vím, že toto období skončí. Vím, že je normální, že ze začátku věci prostě nevidím. Tedy myslím si, že je vidím správně, ale není tomu tak. Aby člověk viděl věci tak, jak doopravdy jsou, tak na to prostě potřebuje nějaký čas. I proto jsou dojmy turistů často tak odlišné od toho, co si o stejném místě myslí domorodci.

Nám pomáhá, že se vlastně zabydlujeme už ve třetí zemi - nejdřív to byl Taiwan, potom Norsko a teď Anglie, takže už máme jisté zkušenosti, které nám pomáhají období nejistoty zkracovat. Já sama bych teď nedokázala o těchto věcech psát s lehkostí, kdybych necítila, že pro mě toto období tady a teď už končí.

Nepřipadám si už, jako bych musela hrát důležitou hru s kartami, z nichž polovinu vůbec neznám a na tom zbytku je napsáno: Hádej!" Samozřejmě oproti Norsku a třikrát oproti Taiwanu tady máme výhodu známého jazyka, svět kolem nás není nesrozumitelný, mohu si kupovat časopisy, koukat se na televizi a chodit do knihovny.

Vždycky, když se mi nechce řešit nějaký nový rébus, tak se nabádavě kárám: "Pomni na Alzheimera, děvče... a bojuj." :))