Jestli se něco kvalifikuje mezi nohatý potvůrky, tak to jsou jistě stonožky, a ty z jižní polokoule obzvlášť. To proto, že dorůstají rozměrů přímo obludných. Vůbec hmyz z této polokoule dorůstá jaksi větších rozměrů než ten v českých luzích a hájích. Třeba chlupatý pavouček tarantule dosahuje i s nožičkama velikosti plnohodnotného obědového talíře.

Takový hmyz se také podle své velikosti chová. Předně to jsou lovci, tedy predátoři či dravci, a za kořist si vybírají nejen hmyz, ale i menší obratlovce jako žáby, myši, ještěrky, netopýry, malé ptáky, drobné hlodavce a podobně. Na lov vylézají po setmění a loví v noci. K dnešnímu povídání o stonožkách mě inspiroval článek v australské obdobě National Geographic, tedy v Australian Geographic. A také jsem si zavzpomínal u této písničky.

I když ta největší stonožka vůbec, Scolopendra gigantea, je doma v Peru a okolí Amazonky a měří kol 30 cm, náš zdejší drobeček, Ethmostigmus rubripes, dorůstá do cm 23.

Ale abych neplácal páté přes deváté, nejdříve si tuto nohatou potvůrku popíšeme. Hadovité tělo tvoří segmenty a každý oplývá párem nožiček. Každá stonožka však má LICHÝ počet PÁRŮ nožek. Proto žádná nemůže mít 100 nožiček. Poslední pár tvoří něco jako ocásek a všechny jsou na svém konci opatřeny drápky. I když se jí říká stonožka, tak nožek má 30 – 354, podle druhu a velikosti.

The Great Scolopendra neboli Stonožka, autor Frederick P. Nodder, 1789

Na hlavičce nad zubatou tlamuškou mají některé druhy dva páry očí a tykadla k hledání kořisti. Pod a za hlavičkou jí vyrůstá pár mocných klepet (forcipules), pazoury, drápy, pařáty či spáry, pomocí kterých loví svoji kořist. Podobně jako někteří hadi a skoro všichni pavouci jimi do oběti vstřikuje jed. Tento koktejl několika tisíc dobrot (včetně serotoninu, histaminu a acetycholinu) kořist znehybní a ve většině případů zabije a potom tento nelítostný a hrůzu nahánějící dravec může v klidu hodovat. Zajímavé je, že u těch větších působí jed hlavně na míchu kořisti.

Všechny stonožky jsou masožravky. Jejich jed slouží pouze k lovu a ne k obraně a, i když jejich kousnutí dovede být náležitě bolestivé a způsobit i několikadenní nevolnost a zvracení, tak pro člověka není životu nebezpečné.

Tento roztomilý hmyz žije ve všech ekosystémech od tropů až po arktik, v deštných pralesích i na pouštích. Odhadem jich na celém světě žije kolem 8 000 druhů, ale jen 3 000 bylo dosud popsáno.

Rozmnožování neprobíhá ve víru divoké vášně, ale ležérně a v klidu. Jen ve výjimečných případech a druzích probíhají jakési námluvy, ale ve většině případů sameček zanechá sperma tam, kde mu napadne, a je na samičce, aby je nalezla a použila k oplodnění vajíček. Tyto, 10 – 50 kusů, pak klade do připravených děr v zemi a nebo je i hlídá v jakémsi hnízdě, podle druhu. Zde je opečovává, olizuje je a čistí od možné plísně a po vylíhnutí se o ně dál stará. U některých druhů se však maminka dočká toho, že ji potom potomci sežerou.

Opět podle druhu se mláďata líhnou po měsíci a nebo i několika a za rok až tři sexuálně dospívají. Dožívají se 5 – 15 let.

Přesto, že jsou stonožky nelítostní dravci, tak větší zvířata si na nich na oplátku pochutnávají. Patří mezi ně mangusty indické, myši, salamandři, někteří brouci, ptáci a hadi. Jako obranu některé stonožky vylučují kyselinu benzoovou a nebo prudce jedovatou kyselinu kyanovodíkovou.

V Asii, hlavně v Číně, chovají velké stonožky na farmách a potom je na špejlích fritují jako pochoutku. V Laosu, Thajsku, Kambodži a podobně, včetně Číny, jsou tyto stonožky marinované v alkoholu, který pak obyvatelé mlsají jako vše posilující lék.

Fotoalbum najdete tady na Rajčeti.