V Klokánii máme největší množství jedovatých zvířátek a rostlin na světě v každém ekosystému. Na souši, ve vzduchu i ve vodě a to jak sladké, tak i slané. A také ty s jedy nejjedovatěšími, tedy nejvíce potentními. Některé dovedou spolehlivě usmrtit dospělého člověka v řádu minut. Proto máme v Klokánii vynikající výzkumná střediska k bádání o těchto jedech.

Jedno z těch nejpřednějších se nachází v Brisbane, hlavním městě Queenslandu, necelé 4 minuty chůze od Gehrmann Laboratories, kde sídlí Laboratoř výzkumu vývoje jedů, kterou vede associate professor Bryan Fry. Tato je umístěna v areálu ze skla, oceli a betonu postaveného komplexu queenslandského ústavu biologických věd - queenslandské bioscience. V srdci tohoto komplexu za 130 milionů AUD stojí palmami obklopený Institut Molekulárních biologických věd – Institute of Molecular Bioscience.

V prostorách těchto institucí se nachází nejcitlivější a velice drahé vědecké přístroje v Austrálii. Většina z nich je určena ke zkoumání těch nejmenších zlomků molekul. Je zde 21 high-tech zařízení vybavených nejdokonalejšími mikroskopy, jako tělocvična veliký hmotnostní spektrometr – mass spectrometer, který je schopen rychlosti 100 skenů za vteřinu při rozlišení větším než jedna část na milion, určit 1200 proteinů za hodinu a zmapovat přehršli peptidů obsažených v jedu. Toto vše je podporováno počítači s akcelerovanou grafikou ke zpracování obrazů – image processing a vizualizace. Je zde také analyzátor srážlivosti krve, který je nejrychlejší a nejspolehlivější na světě a kterému říkají „Drakula“. Potom zde ještě je velká skleněná krychle, ve které je robot se třemi rameny. Toto je jádro biosensorového zařízení za 2 miliony AUD, které měří vázání molekul dolů do mikrorozměru, až do velikosti dvou atomů vodíku. Tento je zde známý jako „Skynet“. V tomto vědeckém úlu zkoumá kolem 400 vědců genetické a molekulární základy jedů živých organismů v naději, že budou přínosem ve výrobě nových léků a nebo v léčbě dosud neléčitelných chorob. Jak říká prof. Glenn King, biochemik, toto je centrum světa, co se výzkumu jedů týče. Ano, uznává, že i jiné instituty na světě dělají vynikající práci, jinak i na toxinech jedů, ale ve farmakologii, chemii, a strukturální biologii je brisbanský institut světová špička.

Aby snad nevznikla mylná domněnka, že v ústavu pracuje houf teoretických zapšklých akademiků, tak na příklad associate profesor Brian Fry, vedoucí laboratoře na výzkum jedů, byl za 20 let práce v terénu 27x uštknut jedovatými tvory, povětšinou hady, ale též jako kostka tvarovanou medúzou – box Jellyfish (čtyřhranka smrtelná) a nebo rejnokem v moři. Také měl už zlomených 23 kostí v těle, 400 stehů na různých poraněních. Otřes mozku utrpěl jen 3x a jednou si na třech místech zlomil páteř. Poté strávil měsíce v nemocnici, kde se učil znova chodit. A to Bryan není neopatrný a ani masochista. Když ale studujete jedy, tak je často třeba se vypravit tam, kde jsou, a to je do těch nejdivočejších míst člověkem nedotčené divočiny.

Box jellyfish, čtyřhranka smrtelná | foto: Rickard Zerpe, wikipedia

Výzkum jedů si vyžaduje jedy nejkvalitnější a ty si různé jedovatky vyrábí ve svém domácím prostředí a nikoliv v nějaké hromadné ubytovně v teráriu a podobně. Takže výlety do terénu, za účelem sběru jedů v jejich přirozené podobě jsou fundamentální k jejich výzkumu. Ten nám ukazuje překvapivé věci. Že jedy prakticky všech jedovatek jsou komplexní koktaily různých toxinů, to už je známo delší dobu. V základu však jde o tři skupiny. Myotoxiny vstříknuté do oběti slouží k jejímu předtrávení, avšak u lidí způsobují rozklad svalstva a akutní selhání ledvin. Haemotoxiny působí na složení krve. Zabraňují normální krevní srážlivosti včetně vývoje krevních destiček a nebo ničí krevní buňky, ponejvíce červené krvinky. Haemotoxiny jsou ve složení téměř všech hadů, avšak v různém množství. Podle toho jak a s jakými jinými toxiny je tento ve výsledném jedu smíchán, působí i jako velice potentní koagulant a nebo naopak jako antikoagulant. Neurotoxiny zabraňují přenosu informací v nervovém systému a mozku. Zabraňují uvolnění přenosných informačních látek z konečků nervů. Neurotoxiny patří mezi ty nejnebezpečnější a nejsmrtelnější. Nejvíce působí na místa, kde jsou nervové signály přenášeny k vůlí řízeným svalům. Takto způsobují ochrnutí – paralysu se všemi jejími důsledky.

Nové, překvapivé poznatky však ukazují, že jedy stejného druhu jedovatky jsou svým složením značně rozdílné a to podle celé řady faktorů. Jeden z nejdůležitějších je, kde jedovatka žije, tedy prostředí, další je okolní teplota, potom čím se živí, tedy dieta, pohlaví, věk a mnoho dalších. Takže příroda jako zručný barman namíchá koktail toxinů do jedu na míru, dle potřeby, aby tento působil v daném prostředí a na nejčastější kořist co nejefektivněji. Proto je při uštknutí člověka důležité hada nejen co nejpřesněji identifikovat, ale přesně určit i místo a prostředí, kde k uštknutí došlo, pohlaví a věk, aby mohlo být k eventuálnímu zákroku použito to nejsprávnější sérum.

Pakobra diamantová | foto: Pelda

Na celém světě ze všech živých tvorů je zhruba 15 % více či méně jedovatých. Jejich jedy se vyvinuly k obraně a nebo lovu. Na příklad medúza – box jellyfish – čtyřhranka smrtelná (anglicky zde) svým jedem paralysuje ryby, aby je pak mohla v pohodě a pomalu slupnout. Pokud však se jejich 3 metry dlouhých ramen opatřených miliony mikro žihadel ve vodě nechtěně dotkne člověk, tak do několika málo minut pocítí ukrutnou bolest a ve stejné době může utrpět zástavu srdce. Čtyřhranka smrtelná - nejnebezpečnější australský živočich (go2australia.cz) Ovšem jed ze všech jedů nejjedovatější, tedy nejpotentnější má na pohled krásný kuželový plž, marbled cone snail.

 Jen kapička jeho jedu může s přehledem usmrtit 20 lidí v několika minutách a jed samičky pavouka, co se běžně prohání po velkoměstě Sydney, „Sydney Funnel-Web“ - nejjedovatější pavouk na světě - s přehledem člověka zabíjí do 15 minut po kousnutí. U lidí způsobuje tento velice komplexní jed obsahující více než 3000 peptidů zástavu srdce a dechu, ale na pejsky a kočičky nemá účinek skoro žádný. Naopak, některé štěkající či pískající tarantule – pavouci v Queenslandu - spolehlivě kousnutím usmrtí kočku a nebo psa a člověku je neškodná. K nahlédnutí zde: Selenocosmia crassipes - Wikipedia I když dovede jednoho postrašit, když nic netušícímu jedinci přeběhne po těle. Tento chlupatý pavouk má rozpětí nožiček přes 22 cm a tělíčko má kolem 9 cm, takže je větší než myš. Z přehršle různých druhů štírů, kteří se toulají po Austrálii, není člověku smrtelně jedovatý žádný, avšak jeho jed po bodnutí způsobuje velmi intenzivní bolest, při které se i omdlévá, a bolest trvá několik dnů, po kterých odeznívá, jak mohu z vlastní zkušenosti dosvědčit.

Kuželový plž | foto: Pet, wikipedia

V institutu nezkoumají pouze jedy živočichů, ale také rostlin. Některé z nich si pěstují na místě, na příklad keř Gympie Gympie (česky kopřivák morušovitý). Latinsky se na něj volá Dendrocnide moroides. Kontakt s listy, stonky a větévkami tohoto keře nelze zapomenout do smrti smrťoucí. Část těla, co přijde do styku s jemnými a dutými chloupky zakončenými křemičitou špičkou, doznává podobného pocitu jako při ponoření do roztaveného olova. Jiní, co tuto slast na vlastní kůži zažili, popisují tento okamžik jako ponoření do horké, koncentrované kyseliny a zároveň přiložení elektrod pod průmyslovým proudem 420 voltů. Prostě lahůdka.

Nevýslovně palčivá a intenzivní bolest začne okamžitě a neustupuje, spíš se zintenzívní. Toto martýrium trvá obvykle několik týdnů, ale většinou i měsíců. Místo na pokožce, co přišla do styku s chloupky vstřikujícími komplexní neurotoxin, vykazuje okamžitě rudé tečky, které se záhy slijí v rudou a oteklou masu. Byly zaznamenány i případy smrti jedinců, i když ne všechny díky potentnímu jedu rostliny. Jeden oficír armády Jejího Veličenstva použil omylem tento list k očistě po výkonu velkostranění. Neměl mít na rukou rukavice, poznal by to hned na omak. Bolest byla taková, že se po pár hodinách zastřelil. A toto není jen lidskou výsadou. Roku 1866 prošel keřem koník jednoho průzkumníka a za dvě hodiny za strašných bolestí chcípnul.

Gympie, kopřivák morušovitý, list | foto: Rainer Wunderlich, wikipedia

Oběti pociťují bolesti i několik let po nehodě a jsou známy případy, že i po desetiletích se bolesti vrací, zvláště když je dříve ožahnutá pokožka vystavena studené sprše či větru. Tento komplexní neurotoxin nebyl ještě plně biochemicky popsán. Jed obsažený v listech, stoncích a větvičkách je velice stabilní a jeho potence není ovlivněna věkem a nebo horkem a suchem. Dokonce exempláře suchých listů po třicet let v herbáriu způsobily nebezpečné a nesmírně bolestivé popáleniny.

Oběť se okamžitě po styku s rostlinou začíná silně potit, což v tropech lze i bez popálení tímto na pohled pěkným keřem. Prudce se zvýší srdeční puls, roztáhnou se cévy a otečou lymfatické uzliny. Když snad někdo vdechne pár těchto nebezpečných chloupků, tak dostane záchvat prudkého kýchání, tělo produkuje velké množství hlenu, který je vykašláván a nebo vysmrkán. Následuje krvácení z postižených míst sliznice. Dýchání je prudce omezeno.

Gympie s plody | foto: Samuel Martin, wikipedia

Na celém světě je každý rok jen hady uštknuto 5,4 milionu lidí. Mezi 81 000 – 138 000 z nich na kousnutí zemře. Ti, co přežijí, mívají zpravidla dosti kruté následky, jako částečnou paralýzu, disfunkčnost ledvin, různá krvácení, odumírající tkáně a nebo i amputace částí těla.

Proto byla vyvinuta různá séra proti těmto jedům. Před aplikací séra uštknutému jedinci je třeba přesně vědět druh, pohlaví a věk hada, místo – lokace kde došlo ke kousnutí dotyčného, včetně charakteru prostředí – vlhké, slunné, skalnaté, zarostlé a podobně. To proto, aby mohlo být aplikováno to nejúčinnější sérum, protože tato jsou vyráběna „na míru“ toho či onoho jedu a jak jsme si už řekli, stejný druh hada v jiném prostředí, jiného pohlaví a jiného hadova věku, může mít jiné složení jedu, na který musí být sérum vyrobeno. Akorát si moc dobře nedovedu představit, že jedinec byv uštknut bude ještě zjišťovat hadovo pohlaví a věk.

Tyto jedy pro svoji složitost – množství toxinů, jsou atraktivní k výrobě různých léků. Jako na snížení tlaku krve, antikoagulanty zabraňující vzniku krevních sraženin, thrombin inhibitory, ziconotide proti intensivní chronické bolesti je 1000x účinnější než morfium, exenatide je peptid, kterým se dá ošetřit cukrovka jednou injekcí za týden a podobně.

V Klokánii vznikl výzkum těchto přírodních jedů a následně výroby protijedů a sér už v 19. století, kdy Charles Martin na sydneyské universitě začal s prvním systematickým studiem chemického složení jedů hadů. V roce 1891 používal k výzkumu jedy z „Red Bellied Black Snake“, což je černá pakobra s červeným břichem - a „Tiger snake“ - had s příčnými tmavými pruhy na těle, podobně jako tygr.

Studium jedů na institutu závisí na dostatečných dodávkách čerstvého jedu. Exotické jedy jsou i nadále získávány v divočině různými expedicemi. Ty „obyčejné“, řekněme každodenní, dodává manager laboratoří, Dr. Christina Zdenek. Tato se svým manželem Chrisem Hay sdílí své obydlí s 21 nejjedovatějšími hady na světě. Chová je ve viváriích a periodicky z nich „dojí“ jejich jedy pro potřeby institutu. Christina má k hadům vřelé vztahy a tak některé i pojmenovala, jako „Squishi, El Diablo, Mr Naughty, Lumpy a Casper“.

Podle článku v magazínu Australian Geographics do češtiny volně převyprávěl George Švehla 28-04-2021. Doprovodné fotoalbum na Rajčeti jsou oskenované fotky ze stejného článku. Poslední 2 fotky v albu – copperhead - vyfotila kamarádka Pelda. Odstavce o keři Gympie Gympie jsou z mého povídání z dubna roku 2008.