19.3.2024 | Svátek má Josef


AUSTRÁLIE: Albatros

29.9.2015

Albatros je nádherný, masožravý mořský pták vyskytující se dominantně na jižní polokouli. Ano, jsou albatrosi i na polokouli severní, v oblasti Pacifiku, ale proti výskytu na polokouli jižní jen poskrovnu. V severním Atlantiku nejsou vůbec, místo nich tam jsou lední medvědi, co zase nejsou na jihu.

Albatros je snad nejlepší letec ze všech opeřenců a je symbolem nejen ptačí krásy, ale když je ve vzduchu, tak i elegance. Rozeznáváme 22 druhů albatrosů. Ti nejmenší mají rozpětí křídel 150 – 260 cm a ti největší 380 – 400 cm. Dokonce byli spatřeni toulaví albatrosi s rozpětím 4,2 a 5,3 metru. Tedy žádní drobečci to nejsou, váží až 13 kg.

Jejich 12 až 15 cm dlouhý zobák není pouze efektivní zařízení k požívání potravy, ale, podle druhu, buď po stranách zobáku anebo na jeho hřbetě jsou jakési dlouhé nozdry, podobné trubičkám. Tyto jim slouží jako velice přesné měřidlo vzduchové rychlosti za letu a tak umožňují až neskutečnou efektivitu letu. U moderních letadel toto vykonává pitotova trubice, ale co do přesnosti a citlivosti je ta albatrosí daleko dokonalejší. Kořist anebo žrádlo vyhledává albatros převážně zrakem albatrosím, který má být ještě dokonalejší než příslovečný orlí. Ovšem jeho čich není něco, nad čím bychom mohli ohrnout nos, hodně žrádla si dovede i vyčmuchat. Protože albatros pije mořskou vodu a žere potvůrky v moři vyrostlé, tak přijme hodně soli, které se jeho tělo musí nějak zbavit. K tomuto účelu má zvětšené nosní žlázy u kořene nosu, tedy zobáku nad očima. Jak tyto žlázy pracují, se ještě přesně neví, ale vylučují až 5% slaný roztok, který jim pak kape z nozder. Některé druhy ho dokonce vyfukují či vysmrkají.

Albatros krákoocasý

Jejich let je vzorem efektivity, či účinnosti. Využívají tak zvané dynamické plachtění a dovedou tak bez mávnutí křídla překonat i několik tisíc kilometrů. Za den tak uletí bez křídla mávnutí přes 1000 km. Mezi jiným jim to umožňuje i morfologická adaptace. Šlachovitá blána způsobí „zamčení“ ramen, když jsou křídla plně roztažena a tak k udržení této letu příznivé pozice nespotřebuje žádnou svalovou energii. Navíc, díky velkému rozpětí má albatros velice příznivý klouzavý poměr, 22:1 až 23:1. To znamená, že při klouzavém letu uletí 22 až 23 metrů na ztrátu 1 metru výšky.

Není problém strávit hodiny pozorováním těchto mistrů vzduchu za letu. V roce 2001 jsme se plavili kolem mysu Hornova přes Drakeovu úžinu do Antarktidy. Plavba trvala 2 dny, je to přece jen něco přes 1000 km, a celou dobu nás provázely za náležitého vichru zhruba dvacetimetrové vlny a mezi nimi i albatrosi. Zde je, co jsem o tom tehdy napsal.

Loď stále doprovázeli velcí toulaví albatrosi, a když tento obrovský pták prolétne pár metrů nad vámi, tak máte dojem, že proletělo rogalo i se zvukovým doprovodem svištícího vzduchu. Rozpětí téměř 4 metry, pták velký jak pelikán a zoban 12 – 15 cm dlouhý. K doprovodu lodi mají albatrosi dobrý důvod. Nejsou to ptáci ledajací a vědí, že loď svým šroubem pomíchá vodu a v ní obsažené potvůrky, které se tak dostanou k povrchu a milý albatros je pak jenom sezobne. Tito tráví většinu svého života ve vzduchu a není vzácností, že v jednom kuse ulétnou 15 000 km.

Bylo nám řečeno, že tento pták dovede spát i za letu. Tedy spí jen na půl mozku a druhá dává pozor po okolí a pak si to prohodí. Na pevnou zemi, obvykle nějaký ostrov, usedá jen v době páření a hnízdění. Počátkem druhého dne plavby nás volali na palubu, abychom byli svědky přejezdu takzvané „conversion line“. To je tam, kde se voda normálního oceánu, teplá kolem 10 – 15 °C setkává s vodou antarktickou, která má 0 – 1 °C. A přechod je náhlý, jako byste přejeli z jednoho moře do druhého. Ocelově šedivá voda oceánu se náhle změní na zelenkavě průzračnou a na živiny nesmírně bohatou vodu antarktickou.

Loď také provází delfíni a občas vidíme velryby. Ve studené mořské antarktické vodě, která obsahuje hodně kyslíku, žijí nepředstavitelná množství živočichů. Jeden z nejpočetnějších je krill, podobný malým krevetkám a tento žije v hejnech až 5 km dlouhých. Takové hejno obsahuje několik miliard jedinců s hustotou zhruba 30 000 kusů na kubický metr vody. Krill slouží jako potrava tučňákům, tuleňům, albatrosům, velrybám a mnoha jiným. Od roku 1970 se antarktický oceán oteplil zhruba o 4 °C a díky tomu za stejnou dobu kleslo množství krillu o 80 %. Takže oteplování tomuto ekosystému nesvědčí.

Životní styl albatrosa, jak jsme si už řekli, jsou lety na obrovské vzdálenosti dynamickým plachtěním, mnohdy i po několik týdnů, kdy křídly nezamává a tak spotřebuje jen nepatrné množství energie. Albatros je při tomto letu tak relaxovaný, že frekvence tepu jeho srdce je stejná, jako když je v klidu, tedy bazální frekvence. Jak anatomické tak i svalové vybavení albatrosa není zařízeno na let pomocí mávání křídel. Když se vítr a vlny na oceánu utiší, milý albatros usedne na hladinu a čeká, až se vítr opět zvedne a hladina rozvlní. V nehorším případě se ti v severním Pacifiku uchýlí k metodě - krátké mávání křídly a pak delší plachtění. Proto ti, co žijí na polokouli jižní v jižních šířkách zhruba od 40 rovnoběžky na jih, se vyskytují tam, kde neustále dují vichry od západu a vlny jsou málokdy pod 10 metrů vysoké, jak je ostatně názorně vidět na mapce světa jejich výskytu. Tyto podmínky potřebují k dynamickému plachtění, které mají vypilované k dokonalosti. Albatrosi na jižní polokouli vědí velice dobře, že prudké větry vanou od západu, a tak, aby jich mohli co nejlépe využít ke svému způsobu letu, celá hejna, co letí ze své kolonie na sever, poletí cestou ve směru hodinových ručiček, aby ti, co letí na jih, to vzali směrem opačným.

Albatros královský

Albatrosi některých druhů ubývají více a jiných méně. Žádní však nepřibývají a některé druhy jsou na seznamu ohrožených. Takže člověk se má opět něčím chlubit, protože hodně jich uhyne, když sežerou nějaký plastový odpad anebo se chytí na rybářskou šňůru – long line –, kterou rybáři nejen chytají ryby, ale úspěšně vraždí žraloky, delfíny, albatrosy, tuleně, želvy a jiné obyvatele oceánů.

Jak jsem už uvedl v úvodu, albatros je masožravec a tak se živí sépiemi, chobotnicemi, rybami, krevetkami, zooplanktonem a masitým odpadem z rybářských lodí, kde se úlovek hned zpracovává. Ovšem neváhá se přiživit na masitých zdechlinách, které mu neodolatelně voní. Takhle týden chcíplá ryba mu voní naprosto neodolatelně. A tak je i mrchožrout.

Albatrosi hnízdí v koloniích zpravidla na opuštěných ostrovech. Podle druhu buď v hustě zabydlených koloniích kde najdeme až 70 hnízd na 100 m čtverečních anebo řídce zabydlených, kde jsou hnízda k sobě nejblíže 22 m. Mladí ptáci se zpravidla vrací na místo, kde se vylíhli, a tam si najdou partnera na celý život a zakládají rodiny. Zajímavé je, že si vytváří svoje nové hnízdo ne dále než 22 m od místa, kde se sám vyklubal. V průměru se dožívají 55 – 65 let. Sexuálně albatrosi dospívají v pěti letech, avšak pářit se začínají až v 7 – 10 letech, ti největší dokonce až v 15. Mladí ptáci se několik let učí správnou „řeč“ k dorozumění s ostatními v hejnu. Složité rituály, tance, zobáky klapání a mnoho jiných. Teprve až toto vše zvládne, si může začít hledat druha či družku. Aby se přesvědčili, že k sobě opravdu patří, tak tyto rituály opakují společně a synchronizovaně. Když jim to dohromady jde, tak zůstávají spolu až do smrti a rituály už nikdy neopakují, protože v době dvoření si už všecko, co potřebovali, řekli.

Albatrosi snášejí jedno vejce a trvá jim skoro jeden rok, než vyvedou mladého. Proto, když se vejce poškodí anebo ho sežere dravec, tak další vejce snáší až za rok. Vejce váží 200 – 510 g. Když se páru nedaří po několika po sobě jdoucích letech vyvést mladého, tak se rozvedou a hledají si jiného partnera. Hnízda si staví velká z travin, větévek keřů, hlíny, rašeliny a dokonce i peří tučňáků. Na vejci se rodiče střídají v intervalech od jednoho dne do třech týdnů. Inkubace trvá 70 – 80 dnů, nejdelší ze všech ptáků. Pro rodiče to je energeticky velice náročné, na váze ztrácejí až 83 g denně. Ze všech snesených vajec se vylíhne méně než 50 % mláďat.

Po vyklubání z vejce nejsou mláďata schopná přežít a rodiče tak místo na vejci sedí nyní další zhruba tři týdny na čerstvém mláděti. Mládě neopustí, dokud není dosti velké, aby se mohlo bránit dravcům a dokud není schopno vlastní termoregulace. Po tuto dobu je mládě krmeno oběma rodiči malými dávkami. Později, když už nemusí mládě zahřívat, tedy po zhruba 3 týdnech, jídla nabudou na objemu a pestrosti. Jedno jídlo nyní váží kolem 600 g a sestávají z čerstvých sépií, chobotnic, ryb a krylu. K této dietě patří však i další důležitá složka, žaludeční olej. Tento je vysoce energetické jídlo a pro rodiče je k transportu lehčí než nestrávená kořist. Tento olej je tvořen ve speciálním žaludečním orgánu zvaným proventriculus, ze strávené potravy. Má svoji charakteristickou „vůni“ zatuchlé plesniviny.

U menších druhů trvá krmení v hnízdě 140 – 170 dnů, u větších až 280. Po této době jsou mláďata vyvedena z hnízda a naprosto soběstačná. Rodiče jim nikterak nepomáhají, svoje tisíce kilometrů dlouhé lety mají zakódovány v genech. Proto se také dovedou vrátit do místa, kde poprvé spatřili světlo světa. Přežívá a zpět se vrací zpravidla méně než 50 %. Takže výsledně ze stovky snesených vajec se pouze 25 jedinců dožívá reprodukčního věku.

Napsání tohoto povídání o albatrosech jsem už dlouho nosil v hlavě. Měl jsem možnost tyto nádherné ptáky dosti intimně poznat v roce 2001 cestou do a z Antarktidy. K napsání mě dohnal výborný článek v časopisu Australian Geographic o výzkumu albatrosů bělohlavých – shy albatross – Thalassarche cauta – na albatrosím ostrově – Albatross Island. Tento proklatě větrný 18 ha maličký miniostrůvek leží asi 35km od severozápadní Tasmánie. Jeho kamenné podloží je jen skromně otevřeno erozi. Z velké části je ostrůvek pokryt nízkou vegetací a sukulenty. Úžasná krajina je rájem ptáků. Asi proto, že zde nežijí žádní savci a pro člověka je krajně nevlídná, díky téměř neutuchajícím ledovým vichrům a dešťům, neobyvatelná. Asi proto si tento kousek pevné země zvolilo hejno kolem 5000 párů albatrosů bělohlavých – shy albatross - Thalassarche cauta – ke svému hnízdění.

Shy albatross má tělo dlouhé 90 – 99 cm, rozpětí křídel 220 – 256 cm a váží zhruba 4,1 kg. Patří tedy mezi albatrosy menší. V roce 2007 jich žilo na světě 27 000 kusů. Jsou endemičtí na australských ostrovech. Od roku 2003 je systematicky pozoruje a zkoumá Dr. Rachel Alderman z Tasmánie, která aspoň dvakrát do roka zavítá na Albatross Island, kde provádí vědeckou činnost v terénu. Za pomoci kolegů kroužkuje ptáky, dává jim batůžky s GPSkami, instaluje kamery jak u hnízd, tak i přímo na ptáky a měří jejich tělesné proporce. Třeba její úsilí nám pomůže zastavit neustálý úbytek těchto nádherných ptáků.

Psáno 7. 08. 2015.

Foto: zdroj wikipedie. Další najdete zde na Rajčeti.