I.

 Drnčení zvonku mě vyděsí ještě před tím, než se stačím probudit. Vyzáblý chlápek v mé posteli se mátožně převalí.
 „Lež,“ syknu a vymotám se z přikrývky. Má včerejší trofej si přetáhne peřinu přes hlavu a odebere se zas do říše snů. Doufám, že ne definitivně.
 „Policie.“
 Ohrnu rty.
 Zvonek znovu zadrnčí.
 „Policie.“
 To už definitivně vzbudí i nešťastníka v mém lůžku.
 „Kdo to je, kotě?“
 „Fízlové,“ zachraptím ze sevřeného hrdla a otevřu.
 
 Konrád Bér stojí ve dveřích a jako obvykle je vyplňuje úplně celé.
 „Máš společnost?“ Dlouhý cvik mu nedovolil přehlédnout mužské boty, odkopnuté v předsíni.
 „Po tom ti nic není.“
 „Vyhoď ho, Tino.“ Je to žádost pronesená tónem slušnějším než ten, na jaký jsem od něj zvyklá.
 „Ne.“
 „Prosím.“
 Zvednu oči k jeho tváři.
 „Prosím?“
 Kývne.
 Doklopýtám ke dveřím do ložnice.
 „Pakuj se.“
 Můj pokyn je zbytečný. Vyzáblý právě sbírá ze země svůj batoh.
 „Máš problém?“ ptá se spíš z povinnosti.
 „Ne. Boty jsou v předsíni.“
 Prosmykne se kolem mě a ošlapané konverze shrábne rukou.
 „Čau.“
 Neodpovím a zaklapnu za ním dveře. Pak se obrátím k Bérovi.
 „Tak povídej.“
 
 „Pila jsi z něj?“ Konrád zvědavě vytahuje knihy z mé knihovny. „Je to feťák.“
 „Tím líp. Je s nimi míň problémů.“
 Jazykem si přejedu po zubech a vzpomínka na chuť krve mnou zachvěje jako orgasmus. Povzdychnu si.
 „Však víš, Bére. Musím občas jíst.“
 Dosedne do křesla z Ikea a to pod ním zapraská.
 „Záruka je jen do sto kilo, zvedej se,“ kopnu ho do kotníku.
 „Nemám o moc víc než 140, kotě,“ napodobí intonaci mého spolunocležníka, ale vstane a přesune se na postel a do křesla se složím já. Ani nevzdychne, ostatně, vážím třetinu toho co Konrád.
 „Nemám nic proti tomu, že občas jíš, Tino.“ Otřesu se, v Konrádově hlase zní policajtská úlisnost, nasbíraná za dlouhý čas v branži. Všechno chápu, ale to, že byl u gestapa, snáším dodnes těžko. Ovšem, je to dlouho, ale ne dost dlouho.
 „Tak?“ pozvednu obočí.
 „Nemám nic proti tomu, když se našinec rozumně nají, ale…“
 „Někteří našinci jedí nerozumně, tos chtěl říct?“
 Dívá se na mě a ruce, pokryté hustými rezavými chlupy, má poklidně složené na mohutných stehnech.
 „Možná.“
 „Vypadni.“
 „Buď rozumná.“
 „Vypadni, nemám náladu po ránu poslouchat tvoje policajtský bajky. Zastav se večer, třeba budu doma.“
 „A třeba taky ne, co? Nehraj si se mnou, Tino.“
 Vstanu. Špičáky mě bolestivě tlačí do rtu. „Ještě jsem si nezačala hrát.“
 „Já taky ne.“ Konrádův hlas zní trochu nezřetelně a chlupů na hřebech rukou je najednou víc, pak ještě víc a potom…
 „Přestaň blbnout,“ okřiknu ho. Bér je medvědodlak.
 
 Sedíme u mne v ložnici, Bér už ochlupený tak, jak se na člověka sluší, a já bez ohrnutých pysků. Přistrčím mu hrnek.
 „Co to je?“
 „Chryzantémovej čaj. Jedla jsem v noci, nic jiného tu nemám.“
 Nedůvěřivě usrkne bledé tekutiny a odkašle si.
 „Podívej,“ začne. Dívám se. „Našli jsme dvě rumunské štětky, vykrvené. Pak jednoho bezdomovce, ten byl bez hlavy, ale krev taky nikde. Nemá tu někdo žízeň?“
 „Já,“ olíznu si pusu a pak se zamyslím.
 „Museli by to být mlaďoši, Konráde, nikdo ze starých by to nedělal takhle.“
 Proplete prsty, silné jako nohy klobásy. „Je mi jedno, kdo to je. Musí to přestat.“
 „Zahraješ to do autu?“ zeptám se lhostejně.
 „Jako vždycky, ale jen když už bude klid. A to je na tobě,“ klepne mě svou tlapou do hrudi.
 Otřesu se. „Na mně? Poptám se, podívám, ale víc…“
 Položí mi dlaň na nahé stehno. „Uděláš mnohem víc, Tino. Zjistíš, kdo to udělal, a když, tak…“
 „Konráde, nezabíjím.“
 Zasměje se. „To od upírky slyším obzvlášť rád.“
 „Nejsem upírka.“
 Hlučně se vysmrká do papírového kapesníku. „Tak to slyším od upírky ještě radši.“
 „Nedělám zadarmo,“ vynesu svůj poslední trumf.
 „Že by ti staří nezaplatili za trochu klidu?“
 Složím ruce do klína.
 „Nechce se mi do toho.“
 Konrád se zvedne z postele a natáhne ruku po klobouku. Nosí ještě klobouk, svět se pro něj mění příliš rychle.
 „Až přijdeš, že potřebuješ nové papíry, taky se mi třeba nebude chtít. Až ti tu najdou koks, nebudu mít čas, a až přijde za policajty nějaký pokousaný narkoman, už ho nepošlu na záchytku, holčičko. Rozmysli si to.“
 Zvrátím se do polštářů.
 „Hm.“
 „Tak jak?“
 „Přineseš mi k tomu nějaký papíry?“
 Kývne.
 „Ke dveřím trefíš sám?“
 Kývne znova.
 „A nechoď dřív než v osm, budu spát.“
 Nasadí si klobouk na ryšavý trávník a pokyne mi rukou.
 „Ten piercing v pupku je stříbro?“ zeptá se ještě společensky.
 „Platina.“
 Ležím na zádech a netečně sleduju, jak se rozložitý muž valí ke dveřím.
 „Dobrou,“ zavolám za ním.
 „Dobrou, Tino.“
 Dveře zapadnou a já líně vstanu a zatáhnu závěsy. Denní světlo mi přece jen trochu vadí.

 ***

 II.

 Tesáky mi rvou hrdlo, kostnatá tvář blízko mé a světlé oči září stejně jako měsíc na obloze.
 „Pojď ke mně, dítě,“ šeptá. Probudím se s křikem.
 Konrád mi trochu křivdí. Nejsem upír, nebo se alespoň vymykám obecné představě upíra. Den mi nevadí, dokonce mohu jíst a pít lidské jídlo. Trochu, přiměřeně. Spíš syrové. Ne moc a ne často. Vlastně ani moc ne, ale pořád víc než našinci. Staří, se kterými jsem o tom mluvila, soudí, že to je „nedokončeným polibkem“. Tak mi to alespoň řekli, a pokud náhodou mají i jiné hypotézy, neobtěžovali se mi je sdělit. Typické, upíři jsou neupřímná sebranka.
 Dobrá, lhala jsem trochu Konrádovi. Zabíjím, někdy. Ale v těch dobách, kdy jsem se narodila, zabíjel každý, kdo chtěl přežít. Nevraždím kvůli jídlu, to ne. Tu trochu krve většina z dárců nepohřeší a nepotřebuju ji tak často. Ano, byly doby, kdy jsem pila hodně, pak doby, kdy jsem pila jen ze zvířat, a dokonce i doby, kdy jsem se snažila nepít vůbec. Nešlo to. Luna mi nelítostně připomene, kdy je čas, a stejně, jako pravidelně krvácím, pravidelně i piju. Z lidí jen jednou za měsíc, ze zvířat častěji. Upřímně řečeno, dnes je pro mě snadnější sbalit nějakou smažku než si do bytu na Starém městě nosit králíky či krysy. Obluzení je sice věc trochu otravná, ale nutná. Pití krve jako sexuální praktiku by snad i pochopili, ale ty zuby nezakryju a krmící se upír, a že jsem jich viděla, nevypadá nic moc. Přiznejme si, že zuby mám při sání dost děsné, ale co nadělám.
 Dobrá, mohla bych si taky krev kupovat z nemocnice, jak to někteří dělají, ale pro mne je studená už o ničem. Pro každého našince je studená už o ničem, proto se mi ten Konrádův případ tolik nezdá.
 Vypít někomu všechnu krev z těla, to by znamenalo hodně žíznivých, tolik se jich v Praze určitě nenajde, zvlášť ne takových, kteří by to byli ochotni udělat. Mlaďoši, nikdo ze starých by se takového mecheche nezúčastnil. Mají svůj styl, svůj klid a své zdroje.
 Nelíbí se mi to. Vůbec.
 Překulím se na břicho a sklouznu z postele. V koupelně je nalito a na zemi kaluž červené. Ach jo. Bezvýsledně se snažím setřít ji toaletním papírem, pak dojdu pro mop. Rozhlédnu se po zastříkaných dlaždičkách kolem vany a nakrčím nos. Jsem prase. Drbačka ve vaně je ta nejomletější klasika na světě, na druhou stranu, z dlaždic jde krev líp než z parket. Dokonce i sperma z nich jde líp.
 
 Melancholicky si oblékám kalhotky a uvažuju, koho dnes navštívím. Práce, tahle nebo jiná. Peníze se hodí, ale hlavně je práce dobrá k tomu, aby vás udržela v realitě. Nepracovat znamená pít a lovit a… Ne, nechci na to myslet. Přes hlavu si přetáhnu černé triko s lesklou lebkou na hrudi. Zašklebím se. Tahle doba mi umožňuje chodit s velkým nápisem „upír“ na zádech naprosto beztrestně. No, i to má něco do sebe. Džínové šortky, žabky a brýle. Sluneční brýle jsou další požehnání, maska, kterou téměř nesnímám. Zapíchnu si je do vlasů a napatlám na sebe make-up barvy „ivory“, pak obtáhnu oči černou tužkou. Zírám do zrcadla a jsem v něm, naštěstí, vidět, jinak bych si řasenkou vypíchla oko. Vlasy mám světlé, snad po otci, po kterém mi zbylo také jméno – Kristina Salo. Nejspíš je to to jediné, co mi dal, ale má matka prý na tom velmi lpěla. Těžko říct, zemřela při porodu na shnilé slámě roku 1646.

Chystá nakl. Triton v roce 2007.