LÉČEBNA

   Za tu rvačku u soudu mi napařili rovných čtrnáct měsíců v léčebně s ostrahou II. stupně. Kundoprávník, zbavený dvou předních zubů, zabodoval. Předvedl jsem prý porotě jasný obraz svého stavu, vysmát se prvnímu soudu v životě a ještě se porvat v síni. To může jenom agresivní blázen nebo člověk pod vlivem drog. Podle výsledků rozboru krve jsem měl po incidentu v krvi stopy po eternazolu H1 a marihuaně, neboli látce spadající pod drogy. Nesmysl. Bral jsem sice proti bolestem nějaké prášky, ale drogy nikdy! Sakra, co bylo vlastně za sračku v tom hulení od lichváře!!!
   Při dalším soudu s přiděleným státním obhájcem jsem se choval nezvykle klidně. Nazval bych to rezignací a koukal nepřítomně před sebe. Jedinou větu, kterou jsem pronesl k soudci, byla tato:
   „Jednou se vrátím a budu soudit já vás!“
   Soudce náš rozhovor přerušil a soud se konal v mé nepřítomnosti.
   
   Vypadá to, že ten nahoře není v poslední době mým kámošem. Nejdřív jsem pobýval pár měsíců v Palo Verde - Mentat Health Institute, ale pak mě z nějakého neznámého důvodu odvezli do speciálky. Léčebna, utopená mezi skalisky hor padesát mil od Tusconu, je plná nebezpečných magorů, vlastně od toho existuje. Průser je, když jste mezi nimi. Kdo a jakým právem mě poslal do toho zapadlého koutu arizonské pouště? Místo bývalého armádního bunkru s jadernými hlavicemi je děsivé. Placatá, do ruda rozpálená poušť kamenů, zakrslé trávy s hady a škorpióny, s průměrem kolem třiceti kilometrů a kolem dokola jen skály.
   Snad je lepší lapák, kde panují nějaká pravidla. Tady vás však zabije idiot, co mu holt přeskočí. Jsme ubytovaní po deseti. V noci moc nespím, tedy pokud se mi podaří nepozorovaně vyflusnout do hajzlu dávku večerních prášků. Vedle mě leží nějaký klučina, jakmile nemá „vitamínky“, tak si honí pořád péro. Nemám nic proti, když si chlap přetáhne předkožku, ale desetkrát denně je fakt moc. Každý den věřím, že zítra bude všemu konec a můj případ ti nahoře přehodnotí.
   Říkám si, že snad systém nemá zájem, aby se takhle mladí lidé sračkovali po ústavech. Omyl. Systém nemá rád vzpoury, systém potřebuje ovce v ohradě. Jednou za dva měsíce přichází máma, většinou celou část návštěvy za sklem probrečí a divně mluví.
   „Neměla jsem tě na to místo nikdy brát.“
   „Na jaké místo, mami, co to říkáš, nerozumím ti?“
   „Jsi prokletý, Eriku, jsi prokletý, on tě našel. Je to má vina…“ a v slzách odchází.
   „Mami, mami, nerozumím ti, počkej, neodcházej…“
   
   Na pokoji jsem se skamarádil s Paulem. Je o hlavu menší než já, s nikým se moc nebaví. Je jiný, nevím čím, ale je jiný. Připadá mi, že to celé hraje. Po čase, když poznal, že ani já nejsem magor, se se mnou v nestřežených okamžicích baví. Vyprávím mu svůj příběh neúspěšného fotbalisty. On zase zajímavé story o dobrovolných hackerech, kteří bojují proti terorismu.
   „Proboha, jak bojujete?“ trochu se přitom usměju.
   „Jednoduše - napadneme stránky těch zkurvenců, a to včetně bank. Průser je, že naše práce je protizákonná, protože stránky zničíme bez řádného soudu. Od doby, kdy můj bratr zahynul ve Dvojčatech, nerad čekám na soud, chápeš!“ říká rezolutně.
   „Promiň, omlouvám se. A jak si se sem dostal?“
   „FBI, ale je to lepší než v base.“
   „To si teda nemyslím…“
   Seznamuje mě se způsoby, jak snadno lze oklamat média dezinformačními zprávami, které přeberou pod tlakem času neověřené… Občas mě z jeho totální paranoii mrazí, pak si ale uvědomím, kde jsem, a uklidním se. Kurva, já se uklidním při zjištění, že jsem v blázinci!
   Tak to je v prdeli, synu!
   Mám zvláštní pocit, že kolem mě nejsou klasičtí idioti. Ne takové ty nepřítomné smažky, jaké znám z ulic, ale spíše chytří lidé se zdravotními problémy…
   „Pojďte sem, už to začíná,“ křičí z posluchárny Tim, kde řve bedna na plné koule dokument o nové fotbalové hvězdě:
    „Světově proslulý fotbalový virtuos se narodil v rodině horského vůdce otce Michaela, matka Anna byla učitelkou na střední škole. Rodina žila kousek od několikatisícového městečka Vaduz v Lichtenštejnském knížectví. V malé zemičce, vklíněné pod skalními masivy Alpských velehor, stísněné mezi Rakouskem a Švýcarskem.
   Od počátku provázejí jeho kontroverzní postavu mýty. Podle některých pramenů prý manželský pár nemohl mít dítě v Lichtenštejnsku, podle zlých jazyků bulváru – je prvním genetickým modifikovaným člověkem, který se rozhodl stát sportovcem. Světová antidopingová agentura (WADA), která genetický doping zakázala v roce 2003, mu však do dnešního dne nic neprokázala. Rakouští záchranáři potvrdili francouzské televizi, že vyvolený se skutečně kdysi narodil ve sněhové bouři. Otec s matkou uvízli uprostřed sněhové kalamity blízko salaše vysoko položené pastvy, když se vraceli z návštěvy. Statečná žena si prý ustlala na vonícím seně a předčasně porodila syna. Po dvou dnech je v pořádku nalezli kolegové z horské služby.“
   „Je to kravina!“ říká někdo za mnou, kdo taky kouká z nudy na blikající bednu.
   „Ne, je to dobrej marketinkovej tah. Děti z chudé ulice nebo boxeři - vůdci gangu z Bronxu, to už na lidi nezabírá. Mají to dobře promyšlený,“ říká bývalý reklamní agent Steve, který prodával venku kradené mobily a ubaluje dál, aniž sleduje obrazovku, svou cigaretu.
   „Jak o něm můžou prohlásit, že je vyvolený - syn boha, do prdele?“ protestuje Key.
   „Proč ne? Dnes je možný všechno, já si moc dobře vzpomínám, když měla naše repre problém dostat se na mistrovství světa v Německu, Zidane prohlásil: Je reviens, vracím se…“
   „No a co jako?“ protestuju zase já. Henry původem z Monaka zakroutí hlavou v tom smyslu, jakými jsme negramoty, a pokračuje:
   „Le Parisien tehdy psal, že bůh existuje a navrátil se do národního mužstva, ostatní deníky zase: Bůh se vrací! Nebo Maradona! V Argentině o něm neřeknou jinak než bůh. Chápeš tu podstatu?“
    „Ticho, chci poslouchat dál…“
   
   „Ještě jedna záhadná věc se tu noc stala. A to v samotném Betlémě, zrovna v době, kdy do sebe Izraelci s Palestinci řezali hlava nehlava a kamení lítalo vzduchem, se prý zastavil vzduch. Za obzorem se objevilo obří světlo, jež osvětlilo obě bojující strany, jako by byl den. Šokovaní účastníci přestali v boji a nechápavě sledovali, co to má znamenat. Palestinci si prý dodnes myslí, že to byla izraelská nová zbraň, o níž nikdo nic neví.“
   
   „No tak to už fakt v tý bedně přehánějí, dej tam jinej program, kurva!“ křičí naštvaný Ray a hází po televizi botu, blikající bedýnka však náraz ustojí a žvaní dál.
    „Počkejte ještě chvilku, mě to fakt zajímá,“ klidním spolubydlící a zírám na magickou televizi, kde dobíhá dokument o zázračném chlapci. Synek odmalička slézal s otcem hory a již v deseti letech sám zachránil slovinskou turistku, která zabloudila večer při cestě do horské chaty a spadla na okraj rokle. Nikdo mu pak neřekl jinak než Orlí mládě.
   Podsaditý, robustní útočník má však víc přezdívek typu fotbalový princ, mág, poslední dobou však jen vyvolený. Ale také mutant, ocelový robot či manipulátor.
   „Jak ironická přezdívka: mládě největšího zemského dravce pochází z titěrné zemičky jménem Lichtenštejnsko. A právě možná proto, jak říkají místní rodáci, ta malost je prostě zdrcující.“
   „Ať přijedem kamkoli, většinou naši zemičku nikdo nezná. Pro někoho jsme Rakušani, pro někoho Švýcaři,“ povídá místní horal. Jak podotýká, pro někoho jsou pouze kmenem většího národa.
   „Ale vyvolený už není náš!“ vykřikne do kamery druhý oslovený.
   „Proč?“ ptá se redaktor.
   „Odmítl reprezentovat naši zem, prý kvůli nesmyslu, že chce patřit všem, chápete? Prý chce hrát každý rok v jiné zemi.“
   „Zklamal nás všechny!“ dodává další z rodáků.
   Stačilo pár týdnů, několik interview a vyvolený - fotbalové zjevení posledních let, četl na stadionu ve své zemi vzkaz: „Nechceš nás reprezentovat, tak chcípni na rakovinu!“ „Proklínáme tě!“
   
   Bedýnka pokračuje:
   „Přestože ve škole vynikal ve sportovních disciplínách, šplhu a samozřejmě ve slézaní stěn, z jeho okolí si nikdo nepovšiml chlapcovy vlohy pro míčové hry. První, kdo v útlém dětství upozornil na nadnormální svaly, byl doktor Braun. Doporučil rodičům, aby se syn specializoval na nějaký zájmový sport. Otec však chtěl, aby zdědil řemeslo horského vůdce, člověka nezávislého, svobodného a spoléhajícího se pouze sám na sebe.
   Už za studia ho provázela pověst neuvěřitelně inteligentního dítěte, kterého všechno napadá rychleji než ostatní, takže skáče lidem do řeči a dokončuje jejich věty. Když mu bylo dvanáct, dal o sobě poprvé světu vědět při zájezdu do Turína. Výpravě se ztratil na celé tři dny a zoufalí učitelé ho hledali prakticky všude, od zábavních parků až dokonce po proslulé kluby, leč marně. Nakonec ho objevila policie v kavárně u chrámu, kde je uloženo nejslavnější roucho Ježíše Krista.
   Seděl tam a besedoval s početnou skupinou kněží a intelektuálů. Kladl jim otázky nepřiměřené jeho věku a každý, kdo ho prý slyšel, žasl nad jeho přehledem a moudrostí. Už ve škole měl prý cit pro jazyk a rád programoval složité software. V patnácti letech ovládal geniální hoch již několik světových jazyků, včetně čínštiny.“
   
   „Proč to dělají?“
   „Jako co?“
   „Kopírujou příběh z bible?“
   „Třeba se to tak fakt stalo?“
   „Sakra, ty těm magorům z televize věříš?
   „Svět chce být klamán, ať je tedy klamán! Jsem někde četl…“
   
   Málokdo v okolí však tušil, jak veliká sportovní megahvězda z něho zakrátko vyroste. Až po přestupu na střední školu upozornil profesor tělocviku na neuvěřitelný chlapcův talent sportovní skauty místního klubu FC Vaduz, hrající švýcarskou nižší soutěž. Zakrátko již hrál v nejvyšší švýcarské lize trojjazyčné federace za Glasshoppers Zurich. Zároveň ještě pomáhal otci při záchranné službě. Do země, válkami nepoznamenaného Švýcarska, sídla mocné UEFA a FIFA, vtrhla tahle hora svalů jako fotbalové zjevení.
   „Jako trenér jsem okamžitě vycítil talent chlapce zvyklého na velkou fyzickou zátěž a dal jsem si velkou práci nadějného hocha usměrnit,“ vypráví jeho první trenér.
   „Nikdy jsem neviděl silnějšího člověka - fyzicky i duševně,“ prohlašuje doktor Braun.
   
   Jeho první rozhovor s médii zněl na dnešní dobu velmi zvláštně:
   „Poslal mě, abych chudým přinesl radostnou zvěst, abych vyhlásil slepým, že prohlédnou, a zajatcům, že budou osvobozeni. Od této chvíle se stanou slova proroka pravdou.“
   Lidé si v úžasu ukazovali, není to snad ten mladý chlapec z hor? Vyvolený jim hned na internetové tiskovce on-line odpověděl:
   „Ano, je to tak. Prorok není nikdy vítán ve vlastní zemi. Proto musím odejít do světa a kázat cizím.“
   Závratnou cestu ke hvězdám začal v zemi fotbalu zaslíbené - v Itálii.
   
   Některým náboženským skupinám se však nelíbí jeho časté citace z bible a po předposledním zápase napadli, společně s basilejskými chuligány, jeho auto. V nejhorším jim zabránila policie, která se stala následně terčem útoků spršky kamenů od rozzlobených fanatiků. Poškozeno bylo několik policejních vozů, včetně sanitky, a zadrženo bylo přes dvacet osob.
   
   „Už toho mám dost, do prdele!“ přijde boss Ray k televizi, přepne na jiný kanál, kde hrají americký fotbal mužstva Los Angeles s Phoenixem 49:60.
   „Konečně něco pořádnýho, jděte do prdele s tím vaším soccerem.“
   
   Od této chvíle na toho člověka myslím stále víc. V největších depresích sleduju rád příběh zázračného hocha s pozitivní tváří, snad i trochu ze žárlivosti: on má to štěstí hrát a být zdravý, já ne!
   
   Po terapiích, co na nás zkoušejí, v kombinaci s koňskými dávkami barevných prášků, cítím, že polevuje můj vzdor prát se osudem. Hlavní doktor Sauft na nás zkouší své nové metody, respektive na těch, kdo ho neposlouchají, což je můj případ.
   „Jdeš do díry,“ kolikrát jsem to slovo označující samotku slyšel. Mé protesty v léčebně nikoho nezajímají!
   „Jsem zdravý, slyšíte! Jakým právem se mnou takhle jednáte?“
   „Sám jsi snad podepsal, že jsi nemocný, nebo ne?“ odpálkuje mě setra Mary, když dopne poslední pás kazajky.
   „Ty děvko, jednou si tě najdu, počkej!“ řvu vzteky nad svou bezmocí, než usnu pod další dávkou sedativ.
   
   Jsem tu polovinu trestu. Místo kluka „honiče“ je tu starší zkrachovalý milionář, prý do posledního centu oškubaný mladou manželkou. Krade všechno, co připomíná prášky, miluje totiž jakoukoli ampulku, občas se z toho nechutně poblije. Když blije, teče mu to i z nosu. Z toho smradu se pak poblijou další. Řetězová reakce občas zasáhla i mě. Podle toho, jak při rvačce škrtí, jsem asi uhodl konec jejich milostného vztahu. Milionáři přesto chodí všemožné noviny, pak tedy nevím, na co je blbý. Začínám si shromažďovat o vyvoleném všechny dostupné články a tiskoviny. Ten člověk jede, on se řítí:
   „Už během několika měsíců, kdy kosil švýcarská ligová mužstva, dostal nabídku klubu Juventus Turín – italské metropole země, do fotbalu zblázněné. Ne fotbal, ale calcio, jak se jmenuje hra na Apeninském poloostrově, Italy fascinuje každý den. A vyvoleného hvězda v jedné z nejtěžší ligové soutěži světa Serie A raketově rostla. Mistr kliček, techniky a překvapení, sto devadesát pět centimetrů vysoký a devadesát kilogramů vážící obr, magnet, který přitahuje míče, začal brzy bořit jeden italský rekord za druhým. Důrazný útočník s přímým tahem na branku, schopný kopat i driblovat rovnocenně oběma nohama, nastřílel za sezónu neuvěřitelných 38 branek. Jeho slalomové kličky na obě strany zvedají fascinované diváky ze sedadel. Je schopen obejít po křídle jednoho spoluhráče za druhým a jít na bránu, kde má ještě drzost udělat kličku brankáři. Každý gól slaví jako mohutný orel s roztaženými křídly během k pološíleným tribunám.
   Jeho talent klamat tělem a periferně vidět je fantasticky dokonalý; ať hraje kdekoli, má naprostý přehled. Fotbalový svět se ptá: Kdo je ten hoch s elastickým pohybem míče? Dává nádherné góly a svými slalomy mezi beky přivádí mnohé protihráče k zoufalství a zákeřným faulům.
   Kromě výbušné rychlosti a dynamiky nejvíce však udivuje jeho svalnatá postava, která provokuje k pravidelným antidopingovým testům.
   
   Ve velkém kontrastu je finále poháru Coppa Italia, kde se euforie města bohatého severu versus hlavní město tříští a Řím pláče, protože vyvolený se stává jejich brutálním katem. Z počátku nervózní utkání mezi Juventusem a AS se přeměnilo v super utkání plné šancí na obou stranách. Kata netřeba představovat. S policejní ochrankou a bočními vchody musí před horkokrevnými fanoušky tvrdého jádra odvěkého nepřítele opouštět Řím.
   „To není člověk, zabijte ho!“ řvou stovky rozzlobených fandů.
   „Ne, je to opravdu bůh,“ tvrdí druhý tábor.
   Zato nadšení fanoušků Juventusu nezná hranic a fanatickým povzbuzováním s dlouhými chorály ženou vyvoleného do útoku. Pár tisíc organizovaných ultras se stará o obtížné choreografické akce za pomoci velkých a sektorových vlajek, transparentů a obrazců z barevných kartonů. Přímo na stadionu sestavují na každém zápase za pomoci stovek kartonů zdvižených nad sebou gigantický nápis:
   „Zde je pohřebiště všech!“
   Jen jednou se trenér odvážil nechat sedět vyvoleného na lavičce a rozzuřené ultras skupiny okamžitě napadly funkcionáře a trenéra klubu. V Itálii celkem běžná reakce nespokojených fanoušků, kteří mají jistá privilegia, včetně možnosti vyjádřit se k vedení klubu.
   Zvířecí čich na góly je jako dokonalá předtucha postavit se tam, kam se odrazí míč nebo dojde přihrávka. Soupeř se často diví, že to vyvolenému do branky „padá“, ani se nestačí divit.
   „Má prostě neuvěřitelné štěstí!“
   „Je to ďábel, zabijme ho, dokud je čas!“
   
   Sponzoři se předhánějí, aby mladého žolíka s zázračným čichem na góly ulovili do svého revíru. Spojení se sportovními celebritami totiž firmám vynese rozhodně větší zisk než investice do jiné reklamní kampaně. Některé firmy jdou tak daleko, že nabízejí i doživotní smlouvy. Přesto chlapec nejde klasickou cestou celebrit, majících v garážích kolekce aut porsche či ferrari, své rezidence ve Španělsku nebo byty v New Yorku. Vyvolený je jiný a celý svět udivuje svou nenáročností a přímočarostí. Spartakiádní způsob života mnozí považují...
   „Je to pouze jeho image, ano!“
   „Ne, ne, možná na tom něco bude, pstt!“
   
   Mladík zakládá na okraji Janova brzy slavný dům opuštěných: 3G. Je to rezidence, kde nacházejí útočiště děti z dětských domovů, staří lidé z domova důchodců a zvířata z útulků. Tři skupiny, které byly někým opuštěny, se vzájemně doplňují a dodávají si pozitivní energii. Veškerý svůj příjem věnuje charitě, přitom jde o obrovské sumy.
   „Přitažlivá kolekce výrobků s jeho logem nadace zahrnuje vše: od sportovního oblečení a výstroje po trička, sportovní čepice, batohy až po školní penály. Veškerý zisk jde na charitativní účely, doložené daty na internetu,“ rozplývá se do kamery řádová sestra, která právě obdržela od vyvoleného pro své zařízení dvacet tisíc dolarů.
   „Já tomu moc nevěřím.“
   „Já taky ne!“
   „Je moc velkej klaďák!“
   „Může tady, do prdele, někdo v klidu sledovat televizi?“
   
   Italové jsou fotbalovými fanatiky, tisíce žen sedí v tričku s podobiznou vyvoleného na tribunách stadionů. Dokonce při posledních průzkumech média zjistila: polovina dívek ze soutěže miss v televizi prohlásila, že by chtěla za muže vyvoleného.
   Tak taková je Itálie, země, kde je fotbal náboženstvím. Kvetoucí kariéra na Apeninském poloostrově pokračuje zběsilým tempem. Rodiče s dětmi po tréninku čekají u brány, až pojede vyvolený ven, a chtějí, aby se dětmi fotil a požehnal jim. Dostávají malé kartičky, na které se vyvolený capartovi podepíše. Někdy fotbalový mág stráví u brány přes tři hodiny, což je u většiny hvězd prakticky nemožné. Lidé ho za to mají rádi ještě víc a on vypadá spokojeně. V rozhovoru v televizi moderátor vyzvídá:
   „Než vstoupíte na trávník, tak se pokřižujete a po vstřelení gólu líbáte prsten, proč?“
   „Poprvé děkuji svému otci a prsten je můj talisman.“
   „Myslíte horskému vůdci…“
   „Ne!“
   „????“
   „Otci všemohoucímu…“
   
   Uhájit si soukromí bývá pro veřejně známé osobnosti ošidnou věcí. I když vypadá na rodinný typ, podle zlých jazyků bulváru nemůže mít nikdy děti. Od tragické nehody monacké princezny, se kterou byl zasnouben, ho společnost neviděla dlouhodobě s žádnou dívkou. Není ještě ženatý, a to provokuje tisíce fanynek, které sledují vyvoleného na každém kroku. Vyvolený nemá podle mnohých rád drahé opulentní večeře se sponzory a večírky bere jen jako nutné zlo, což mnozí sponzoři považují za urážku a aroganci hvězdy. Mladík je jednou z nejsledovanějších osobností v Itálii. Pokud se někde objeví, davy lidí jdou za ním, tahají ho za rukávy a chtějí si s ním povídat.
   Pokud někde vyvolený povečeří, pak veškeré zařízení od příborů, ubrusů, dokonce i stolu se židlemi okamžitě po jeho odchodu zmizí a jde na dračku v aukci.
   Triumfální zvednutí vítězné trofeje ve finále Superpoháru sledovaly neuvěřitelné dvě miliardy čtyři sta tisíc diváků, což je dosavadním rekordem, a fotbal tak potvrdil své dominantní postavení mezi sporty. Jeho slavná věta s pohárem nad hlavou oběhla planetu:
   „Přišel jsem změnit svět.“
   Rád navštěvuje školy pro chudé děti a emigranty, kde rozdává dárky. Apeluje na politiky, aby každému dítěti umožnili ten nejlepší start do života. Aby bylo dítě chráněno před jakýmkoli zneužitím a bylo mu umožněno maximální vzdělání. Jedině tak se může stát vším, čím může být.
   „Chci, aby v první etapě do deseti let se dostaly všechny děti po celém světě do školy.“
   „A jaká je další etapa?“
   „Zbavit svět chudoby.“
   „?????“
   
   Další škola, tentokrát fotbalová, vznikla přímo v Turíně, kde vyvolený pomáhá předávat mladým klukům to, co se naučil. Nikdo nechápe, kde bere po vysilujícím tréninku energii.
   „Skoro žádné regenerační tréninky, žádný handicap spánku ani odpočinku, nic!“
   „Kdo je to vlastně?“
   „Je to ještě člověk?“
   „Ne, volové, je to robokop!“
   Kněz, který docházel každou neděli do kabiny, aby ji vysvětil, zprostředkoval schůzku s Vatikánem a papež přijal pozvání na příští víkendový ligový zápas.
   Za doznívajících vítězných chorálů fanoušků, rozléhajících se před stadionem, s ním vedl papež Benedikt XVI dlouhý rozhovor. Když pak skoro bledý papež vyšel z lóže, mnoho přítomných novinářů spekulovalo, o čem ti dva diskutovali. Na tiskovce konané hodinu po zápase již klidný papež přiznal:
   „Ano, jsem pro nové myšlenky, protože nejen Evropané přestávají navštěvovat kostely a ztrácejí o církevní věci zájem. Rozumíme si spolu (papež neřekl: vyvolený), je potřeba s tím něco dělat. Věřím, že katolická církev konečně najde společnou řeč s protestanty, židy, muslimy, buddhisty a dalšími desítkami jiných vyznání a spojí se do jednoho celku. Celku, který již nebude mezi sebou bojovat kvůli vyznání.“
   V zákulisí prý vyvolený uzavřel papežův projev větou děsivého významu, která zapískala všem přítomným v uších:
   „Já budu ten, který přišel svět spasit!“
   
   Jak ale vypověděl spoluhráč Francesco:
   „Mše před zápasem se většinou účastnili hráči, kteří opravdu chtěli. Po nástupu vyvoleného chodí na mši automaticky celý tým, jeho autorita v mužstvu má nadpozemskou váhu. Nejen pro děti je vyvolený velikým vzorem, ale i pro dospělé, které fascinuje jeho skromnost. Nikdy například neřekne, že dal gól, vždycky pochválí celý tým. Je to ideál a originál v jednom.“
   „Máte hodně peněz, můžete si koupil na pobřeží jakoukoli vilu, leckdo vám závidí…“
   „Pane redaktore, mám pocit, že peníze zajímají především vás. Peníze a sláva pro mě nikdy nebudou hlavní motivací.“
   „A co tedy?“
   „Nejdůležitější je zdraví a víra v boha.“
   
   „Seru na něj, já jsem ateista!“ křičí Wayne.
   „Drž hubu, ty už jsi dávno ztracenej,“ zklidňuje ho Ir.
   „Ještě nikdo nezvítězil v anketě Zlatý míč tak velkolepě jako včera vyvolený, druhý Roney a třetí Baroš měli o desítky procent méně,“ informuje Corriere della Sera.
   
   Snad proto, že na reklamách vydělává pětkrát tolik, než činí jeho fotbalový příjem, si může dovolit gesto, jaké snad neudělal dosud žádný fotbalista. Vyvolený šokoval fotbalový svět prohlášením, že nestráví v žádném klubu víc než jeden rok. Jako hlavní argument uvedla žíznivá fotbalová šelma touhu poznávat další národy a seznamovat lidi se svými náboženskými prohlášeními.
   Italové dělají všechno možné pro to, aby zůstal, včetně urgencí, výhrůžek soudem, proseb premiéra či prezidenta země, marně. Podle neověřených zpráv měl skutečně při přestupu podobnou podmínku ve smlouvě. Automobilka Fiat nabídla podíl ve firmě nebo sto milionů eur, aby zůstal v Itálii ještě alespoň pět let. Není lehké měnit zemi a její fantastické fanoušky. Turín prosí a Itálie pláče. Kam? Media spekulují, jaký klub to bude?
   „Kam myslíš, že půjde?“
   „Sázím dvacet babek, že jde do Anglie,“ navrhuju já.
   „Hovno, bude to Real!“
   „Dejte tam MTV!“
   „Ne, CCN.“
   
   Koukáme s jedním Irem z vedlejšího pokoje na bednu, běží tam zprávy z Iráku, kde suverénní reportérka popisuje další masakr.
   „Pozitivní zprávy se dnes, kámo, nenosí, v módě jsou především skandály. Těmi se mnozí pobaví, pokud se jich ale osobně netýkají. Konkrétně tahle novinářka na to šeredně doplatila.“
   „Tahle válečná reportérka?“ ptám se Ira.
   „Jo, znásilnili ji několikrát její vlastní informátoři.“
   „Jak to víš?“
   „No comment,“odpovídá a hraje dál šachy.

Paul Tuma
Football Faust - Proroctví o fotbalovém bohu.
296 str., A5, váz., 229,- Kč (členové SFK Trifid 159,- Kč)