31.5.2020 | Svátek má Kamila






UKÁZKA: Laurell K. Hamiltonová, Provinilé slasti

1.2.2006

Provinilé slasti
   (Tento text neprošel redakční ani jazykovou úpravou) 
   vyjde únor-březen 2006 

   1

   Willie McCoy byl blbec už zaživa. Smrt na tom nic nezměnila. Seděl naproti mně, na sobě výrazně kostkovanou sportovní bundu, tmavě zelené polyesterové kalhoty. Krátké černé vlasy měl sčesané dozadu, aby nestínily úzký trojúhelníkový obličej. Vždycky mi připomínal herce vedlejších rolí v nějaké gangsterce. Takový ten typ, který prodává informace, dělá poslíčka a je postradatelný.
   Samozřejmě že teď, když je Willie upír, ta část o postradatelnosti odpadla. Ale stále prodával informace a dělal poslíčka. Ne, smrt ho příliš nezměnila. Ale čistě pro jistotu jsem se mu nedívala přímo do očí. To byl standardní postup, když jsem měla co do činění s upíry. Willie byl vždycky slizoun, ale teď byl nemrtvý slizoun. Pro mne zcela nová kategorie.
   Seděli jsme v mé tiché, klimatizované, soukromé kanceláři. Šmolkově modré stěny, o nichž si můj šéf Bert myslel, že jsou uklidňující, působily ve skutečnosti chladně.
   „Vadilo by ti, kdybych si zapálil?“ zeptal se Willie.
   „Ano,“ řekla jsem, „vadilo.“
   „Sakra, ty mi to fakt neulehčuješ, že ne?“
   Na okamžik jsem se zadívala přímo na něj. Měl dosud hnědé oči. Přistihl mě, že se dívám, a já sklopila pohled na desku stolu.
   Willie se zasmál – znělo to jako sípavé zahihňání. Jeho smích se nezměnil. „Ty jo, tohle miluju. Ty se mě bojíš!“
   „Nebojím. Jsem jen opatrná.“
   „Nemusíš to přiznat. Cítím tvůj strach, jako by se mi otíral o tváře. Bojíš se mě, protože jsem upír.“
   Pokrčila jsem rameny. Co jsem taky mohla říct? Jak lhát někomu, kdo cítí váš strach? „Proč jsi přišel, Willie?“
   „Ty jo, strašně rád bych si zapálil.“ Zacukalo mu v koutku.
   „Nikdy bych si nepomyslela, že upíři mají nervové tiky.“
   Pozvedl ruku, téměř se dotkl tváře. Usmál se, zableskly tesáky: „Něco se prostě nezmění.“
   Chtěla jsem se ho zeptat, co se mění. Jaké to je být mrtvý? Znala jsem jiné upíry, ale Willie byl první, koho jsem znala před i po smrti. Byl to zvláštní pocit.
   „Co chceš?“
   „Hele, přinesl jsem ti peníze. Chci se stál tvým klientem.“
   Letmo jsem na něj pohlédla, vyhnula se jeho očím. Spona na kravatě se mu zaleskla ve světle padajícím od stropu. Pravé zlato. Willie dřív nikdy nic takového nenosil. Jako mrtvému se mu zjevně dařilo dobře.
   „Já oživuji mrtvé pro obživu – a to není pokus o vtip. K čemu upír potřebuje oživenou zombii?“
   Zavrtěl hlavou, dvě rychlá trhnutí na jednu a na druhou stranu.
   „Ne, nejde o žádné vúdú. Chci tě najmout, abys vyšetřila pár vražd.“
   „Nejsem soukromý detektiv.“
   „Ale dostala jsi jednoho takového na smlouvu do skupiny.“
   Přikývla jsem: „Mohl sis najmout přímo slečnu Simsovou. Nemusel jsi jít přese mne.“
   Znovu to trhavé zavrtění hlavou:
   „Ale ona neví o upírech tolik co ty.“
   Povzdechla jsem si.
   „Můžeme to zkrátit, Willie? Musím jít,“ podívala jsem se na hodiny na zdi, „během patnácti minut. Nerada nechávám své klienty čekat na hřbitově. Jsou pak trochu lekaví.“
   Zasmál se. Jeho hihňání mi přišlo uklidňující i navzdory špičákům. Upíři by určitě měli mít sytý, melodický smích.
   „To ti rád věřím. Vsadím se, že jo.“ Znenadání změnil výraz, jako by mu čísi ruka setřela úsměv.
   Ucítila jsem strach jako kámen hluboko v žaludku. Upíři dokáží měnit způsob pohybu, jako když zmáčknete vypínač. Jestli umí tohle, co dalšího ještě umí?
   „Víš o upírech, kteří chcípají v Distriktu?“
   Položil to jako otázku, tak jsem odpověděla: „Jsem s tím případem obeznámena.“ V nové čtvrti plné upířích klubů byli zavražděni čtyři upíři. Měli vytržené srdce a useknutou hlavu.
   „Pořád spolupracuješ s policajtama?“
   „Stále mám smlouvu s oddělením pro tyhle nové záležitosti.“
   Znovu se zasmál:
   „Jasně, to nový oddělení. Málo peněz, málo lidí. Tak.“
   „Právě jsi popsal většinu policejních složek v tomhle městě.“
   „Možná, ale fízlové si myslí totéž co ty, Anito. Co je komu do jednoho mrtvého upíra navíc? Nové zákony to nezmění.“
   Od případu Addison versus Clark uplynuly jenom dva roky. Soudní případ nám dal upravenou verzi toho, co je život a co není smrt. Vampyrismus byl ve starých dobrých Spojených státech legální. Byli jsme jedna z mála zemí, která ho uznávala. Úředníci na imigračním se z těch houfů upířích přistěhovalců mohli zbláznit.
   U soudu se řešily nejrůznější otázky. Musí dědicové vrátit dědictví? Jste vdova, pokud je váš manžel nemrtvý? Je zabití upíra vražda? Dokonce existovalo hnutí za upíří hlasovací právo. Časy se mění.
   Dívala jsem se na upíra před sebou a pokrčila rameny. Opravdu jsem si myslela, že jeden mrtvý upír navíc není žádná škoda? Možná.
   „Jestli věříš, že si tohle myslím, proč jsi za mnou vůbec chodil?“
   „Protože jsi nejlepší v tom, co děláš. A my potřebujeme toho nejlepšího.“
   Poprvé řekl „my“.
   „Pro koho pracuješ, Willie?“
   Usmál se úzkým tajnůstkářským úsměvem, jako by věděl něco, co bych měla vědět také. „To neřeš. Platí opravdu dobře. Chceme, aby se těmi vraždami zabýval někdo, kdo se vyzná v nočním životě.“
   „Viděla jsem těla, Willie. Policii jsem řekla, co si o tom myslím.“
   „A co si o tom myslíš?“ Naklonil se na židli kupředu, malé ruce položil na stůl. Nehty měl bledé, téměř bílé, bezkrevné.
   „Podala jsem policii kompletní hlášení.“ Vzhlédla jsem k němu, téměř jsem se mu podívala do očí.
   „Ty mi neposkytneš ani tohle, co?“
   „Není v mé pravomoci bavit se s tebou o policejních záležitostech.“
   „Říkal jsem jim, že do toho nepůjdeš.“
   „Nepůjdu do čeho? Sakra, neřekl jsi mi vůbec nic!“
   „Chceme vyšetřit vraždy upírů, zjistit, co nebo kdo je spáchal. Zaplatíme ti trojnásobek tvé obvyklé taxy.“
   Zakroutila jsem hlavou. To vysvětlovalo, proč Bert, ten chamtivej všivák, tuhle schůzku zprostředkoval. Věděl o mém vztahu k upírům, ale moje smlouva mě zavazovala se alespoň sejít s jakýmkoliv klientem, který dal Bertovi zálohu. Můj šéf by pro peníze udělal cokoliv. Potíž spočívala v jeho přesvědčení, že bych to měla dělat také. Budu si s Bertem brzy muset „promluvit“.
   Vstala jsem. „Zabývá se tím policie. Já jim už teď pomáhám, jak jen mohu. Svým způsobem na tom případu už pracuju. Ušetřete si peníze.“
   Nehybně seděl a zíral na mne. Nebyl strnule nehybný, jako bývají dávno mrtví, ale blížil se tomu.
   Přeběhl mi mráz po zádech. Zápolila jsem s touhou vytáhnout zpoza výstřihu krucifix a dostat Willieho z kanceláře. Ale vyhodit klienta s pomocí svatého symbolu se zdálo poněkud neprofesionální. Tak jsem tam jen stála a čekala, až se pohne.
   „Proč nám nechceš pomoct?“
   „Mám teď schůzku s klienty, Willie. Je mi líto, že ti nemohu pomoci.“
   „Nechceš pomoct.“
   Přikývla jsem:
   „Jak myslíš.“ Obešla jsem stůl, abych ho vyprovodila ze dveří.
   Vystartoval jako blesk, což Willie nikdy neuměl. Ale já ho viděla a ocitla jsem se o krok z dosahu jeho natažené ruky.
   „Nejsem jenom hezká tvářička, která si nechá hrabat do hlavy.“
   „Viděla jsi, jak jsem se pohnul.“
   „Slyšela jsem, jak ses pohnul. Jsi čerstvě mrtvý, Willie. Ať jsi upír nebo ne, musíš se toho ještě spoustu učit.“
   Mračil se na mě, ruku ještě napůl vztaženou.
   „Možná, ale žádný člověk by mi neuhnul tak rychle.“ Přistoupil blíž, jeho kostkovaná bunda se o mne téměř otřela. Takhle těsně u sebe jsme byli téměř stejně vysocí – spíš malí. Jeho oči byly na stejné úrovni s mýma. Upřeně jsem mu zírala na rameno.
   Stálo mě veškerou vůli, abych od něj neustoupila. Sakra, ať je nemrtvý nebo ne, je to Willie McCoy. Nemínila jsem mu udělat tu radost.
   „Nejsi člověk o nic víc než já,“ řekl.
   Pohnula jsem se, abych otevřela dveře. Neodstoupila jsem od něj. Jen jsem přistoupila ke dveřím. Snažila jsem se přesvědčit pot na svých zádech, že mezi tím je rozdíl. Pocit chladu v mém žaludku se taky nedal oklamat.
   „Už opravdu musím jít. Děkujeme vám, že jste si vzpomněli na firmu Oživovatelé Inc.“ Věnovala jsem mu svůj nejlepší profesionální úsměv – významově prázdný jak žárovka, nicméně oslnivý.
   Zastavil se v otevřených dveřích.
   „Proč pro nás nechceš pracovat? Musím jim něco říct, až se vrátím.“
   Nebyla jsem si jistá, ale v hlase mu zaznělo cosi jako strach. Bude mít problémy, protože zklamal? Bylo mi ho líto a uvědomovala jsem si, že je to hloupé. Probůh, byl nemrtvý, ale stál a díval se na mne a byl to pořád Willie, se svými divnými kabáty a malýma neklidnýma rukama.
   „Řekni jim, ať už jsou kdokoliv, že nepracuju pro upíry.“
   „Zásadní pravidlo?“ Znovu to položil jako otázku.
   „Na beton.“
   Obličejem mu něco problesklo, vykoukla část starého známého Willieho. Byla to téměř lítost.
   „Přál bych si, abys tohle neřekla, Anito. Tihle lidé nemají rádi, když jim kdokoliv řekne ne.“
   „Myslím, že už jsi přetáhl úřední hodiny. Nemám ráda, když mi někdo vyhrožuje.“
   „To není výhrůžka, Anito. To je pravda.“ Upravil si kravatu, pohladil novou zlatou sponu, narovnal úzká ramena a vyšel ven.
   Zavřela jsem za ním dveře a opřela se o ně. Podlamovala se mi kolena. Ale neměla jsem čas jen tak sedět a třást se. Paní Grundicková už byla pravděpodobně na hřbitově. Určitě už tam stojí s malou černou kabelkou a odrostlými syny, čeká na mě, abych povolala jejího manžela z hrobu. Vyskytla se totiž záhada se dvěma velmi odlišnými závěťmi. To znamenalo buď léta platit soudy a hádat se, nebo oživit Alberta Grundicka a zeptat se ho.
   Všechno, co jsem potřebovala, jsem měla v autě, dokonce i slepice. Vytáhla jsem stříbrný krucifix zpoza blůzy a nechala ho volně viset kolem krku. Vlastním různé zbraně a vím, jak je používat. Ve stole mám schovanou devítku Browning Hi-Power. Pistole váží něco málo přes dvě libry, včetně stříbrných kulek. Stříbro upíra nezabije, ale může ho odradit. Musí si pak léčit zranění stejně dlouho jako člověk. Otřela jsem si zpocené dlaně o sukni a vyšla ven.
   Craig, náš noční recepční, cosi zuřivě bušil do klávesnice. Jeho oči se rozšířily, když jsem přešla po tlustém koberci. Možná to bylo tím křížem na dlouhém řetízku. Možná to bylo řemenem od podpažního pouzdra utaženým přes záda a viditelnou pistolí. Nic z toho nekomentoval. Zapaluje mu to.
   Přehodila jsem přes sebe úhledný manšestrový kabátek. Kabát sice nesplýval volně přes zbraň, ale to bylo v pořádku. Pochybovala jsem, že by si toho Grundickovi a jejich právníci všimli.
   
   
   2

   Když jsem ráno jela domů, dokonce jsem viděla východ slunce. Nenávidím východ slunce. Znamená, že jsem přetáhla a dřela celou noc. St. Louis má víc stromů kolem silnic než jakékoliv jiné město, kterým jsem kdy projížděla. Skoro bych si přiznala, že v prvních ranních červáncích stromy vypadají hezky. Skoro. Můj byt působí v ranním světle vždycky tak bíle a radostně, až mě z toho berou deprese. Stěny mají stejnou vanilkovou barvu jako v každém jiném bytě, který jsem kdy viděla. Koberec je příjemně šedivý – což je lepší než obvyklejší hnědá v odstínu psího hovínka.
   Mám prostorný jednopokojový byt. Všichni mi říkají, že mám hezký výhled na sousední park. Já si toho necením. Kdybych si mohla vybrat, neměla bych vůbec okna. Přežívám s těžkými závěsy, které změní nejjasnější den v chladivý soumrak.
   Pustila jsem tlumeně rádio, abych se zbavila drobných šramotů od sousedů, kteří jsou ranní ptáčata. Usnula jsem při tiché Chopinově hudbě. O minutu později zazvonil telefon.
   Chvíli jsem ležela a proklínala se, že jsem zapomněla zapnout záznamník. Možná kdybych to zvonění ignorovala…? O pět zazvonění později jsem to vzdala:
   „Haló?“
   „Jé, promiňte, vzbudila jsem vás?“ Ženský hlas, který jsem neznala. Kdyby mi chtěla něco prodat, mínila jsem propadnout zuřivosti.
   „Kdo volá?“ Zamžourala jsem na budík u postele. Bylo osm. Už jsem spala skoro dvě hodiny. Nádhera.
   „Jsem Monica Vespucciová,“ řekla, jako by to všechno vysvětlovalo. Nevysvětlovalo.
   „Ano?“ Snažila jsem se působit ochotně a povzbudivě. Myslím, že to znělo jako zavrčení.
   „Ach, jé… aha. Já jsem Monica, pracuju s Catherine Maisonovou.“ Choulila jsem se u telefonu a snažila se přemýšlet. Po dvou hodinách spánku mi to moc nemyslí. Catherine je moje dobrá kamarádka, její jméno jsem znala. Pravděpodobně se mi o ní zmiňovala, ale nedokázala jsem si ji momentálně nikam zařadit, ani kdyby mě zabili. „Jistě, Monica, ano. Co chcete?“ I mně samotné to přišlo nezdvořilé. „Omlouvám se, jestli nezním příliš přívětivě. Dostala jsem se z práce v šest.“
   „Proboha, takže jste spala jen dvě hodiny! Nechcete mě zastřelit, že ne?“
   Neodpověděla jsem. Nejsem zas tak nezdvořilá. „Co potřebujete, Moniko?“
   „Jistě, ano. Chystám pro Catherine loučení se svobodou. Ona se příští měsíc vdává, víte?“
   Přikývla jsem, pak jsem si vzpomněla, že mě Monica nevidí, a zamumlala jsem:
   „Pozvala mě na svatbu.“
   „Ach, jistě, to jsem věděla. Družičky budou mít krásné šaty, že ano?“
   Ve skutečnosti jsem ani náhodou netoužila utratit sto dvacet dolarů za dlouhé růžové slavnostní šaty s nadýchanými rukávky, ale byla to Catherinina svatba. „Jak je to s tím loučením se svobodou?“
   „Božínku, blábolím nesmysly, že? A vám se určitě chce strašně spát.“
   Zvažovala jsem, jestli by se vyjádřila rychleji, kdybych na ni začala řvát. Ne, spíš by se dala do pláče. „Proč voláte, Moniko?“
   „No, já vím, že je to narychlo, ale všechno na mne tak nějak spadlo. Chtěla jsem vám zavolat minulý týden, ale nějak jsem se k tomu nedostala.“
   Věřila jsem jí. „Pokračujte.“
   „Rozloučení se svobodou je dneska večer. Catherine tvrdí, že nepijete, tak jsem si říkala, jestli byste nám nedělala řidiče.“
   Chvíli jsem jen ležela, přemýšlela, jak moc se mám naštvat a jestli by mi to nějak pomohlo. Možná kdybych byla víc vzhůru, neřekla bych, co jsem si myslela:
   „Nezdá se vám, že je to zatraceně narychlo, vzhledem k tomu, že chcete, abych zařídila rozvoz?“
   „Já vím, mrzí mě to. Jsem prostě poslední dobou tak roztržitá. Catherine mi říkala, že většinou máte v pátek nebo v sobotu v noci volno. Nemáte tenhle týden v pátek volno?“
   Měla jsem, ale vážně jsem se nechtěla vzdát své jediné klidné noci kvůli té vymydlené hlavince na druhém konci drátu.
   „Mám.“
   „Skvěle! Dám vám adresu a můžete nás vyzvednout po práci. Vyhovuje vám to?“
   Nevyhovovalo, ale co jsem měla říct? „V pořádku.“
   „Máte tužku a papír?“
   „Říkala jste, že jste Catherinina kolegyně, že?“ Začínala jsem se na Moniku rozpomínat.
   „No ano.“
   „Vím, kde Catherine pracuje. Nepotřebuju adresu.“
   „Jéje, samozřejmě, to bylo ode mne hloupé. Tak se uvidíme kolem páté. Oblečení do společnosti, ale žádné podpatky. Možná půjdeme dnes večer tančit!“
   Nenávidím tanec. „Jistě, tak zatím.“
   „Uvidíme se večer!“
   Telefon oněměl. Zapnula jsem záznamník a zachumlala se zpátky pod pokrývku. Monica pracovala s Catherine – čili byla právnička. Děsivé pomyšlení. Možná patřila k lidem, kteří jsou organizačně schopní jenom v práci. Hm, ne.
   Pak, když už bylo příliš pozdě, mě napadlo, že jsem mohla prostě to pozvání odmítnout. Sakra. Dneska jsem vážně blesk. No dobrá, přece to nemůže být tak strašné. Dívat se na cizí lidi, jak se ožerou jako dogy. Jestli mi bude přát štěstí, tak mi někdo ještě pozvrací auto.
   Když jsem konečně usnula, zdál se mi šílený sen. Cosi o té ženě, kterou jsem neznala, o koláči s kokosovým krémem a o pohřbu Willieho McCoye.
   
   
   3

   Monica Vespucciová měla na šatech placku s nápisem „Upíři jsou také lidé!“ To nebyl slibný začátek večera. Přišla v bílé hedvábné blůze s vysokým límcem, který kontrastoval s opálenou pletí, jejíž tmavý odstín mělo zjevně na svědomí solárium. Krátké vlasy perfektně sestřižené a make-up bezchybný.
   Placka mi měla napovědět, jaký druh oslavy Monica naplánovala. Občas mi to zkrátka myslí poněkud pomalu.

Hamilton, Laurell K.: Provinilé slasti (Guilty Pleasures)
nakladatel: Triton
obálka: Jan Patrik Krásný
256 stran, 199 Kč
ISBN: 80-7254-669-4

Laurell K. Hamiltonová














Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...