5.7.2022 | Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje






UKÁZKA: Juliet E. McKennová, Hra osudu – 3. kniha Einarinn

25.1.2006

Hra osudu(Tento text neprošel redakční ani jazykovou úpravou) 
    
   Kapitola první
   
   Zpěvy prostého lidu, sesbírané Maitressou Dyesse Den Parisotovou na jejích cestách Tormalinskou říší za vlády Castana Dobrotivého a Nemitha Prohnaného.
   
   Rod Den Parisotů sídlil v údolí Nyme už za dob prvních císařů. Moudrost Tormalinu se šíří po stále větším území a členové rodu neúnavně pracují ve službách svého jména. Den Parisotové už mají závazky na velkém území rozkládajícím se od východu až po samý okraj Velkého hvozdu. Síla svazku mezi mnou a mým manželem prošla tvrdou zkouškou, když ho povinnosti vedly pryč od domova a já jsem se rozhodla ho na cestě doprovázet. Plnila jsem nejen své povinnosti manželky, ale studovala jsem také zkazky a písně, které jsme zaslechli, abych je nyní mohla předložit širšímu čtenářstvu. Hudba je vždy vhodnou zálibou ženy, od ukolébavek, které dokáží uklidnit rozrušené dítě, přes vznešené popěvky, jimž učíme své dcery, až po zábavné písničky, zpívané mezi dobrými přáteli. V písních sesbíraných mezi prostým lidem naší říše jsem nalezla okouzlující melodie, příběhy vzbuzující pláč i smích a nemálo moudrosti. Velké tormalinské rody nalezly v říši mnoho cenného a krásného, čím se mohou pyšnit, a hudba je také bohatstvím, i když o něco méně hmatatelným.
   Předkládám tyto písně k pobavení a také jako očividný důkaz, že lidé po celé říši jsou navzájem spojeni, i když je dělí mnoho leguí. Zatímco my žádáme Drianon, aby požehnala našim obilným polím, lidé z nekonečných plání svěřují do její péče klisny a hříbata. V kožených stanech pastevců dobytka jsem byla přivítána ve jménu Ostrinově stejně vřele jako na prahu císařského paláce. Na bohy neplatí čas ani vzdálenost, a totéž můžeme říci i o hudbě. Zpěv lesních ptáčků potěší dítě spící pod listovím stromů i v hedvábí zavinuté princátko. Vzrušující dobrodružství ze severních hor zahřeje krev mladým vojákům v kohortách a ještě je naučí hodně o odvaze a vojenské službě.
   Mnohohlasá harmonie potěší ucho více než jeden hlas. Provázek ze tří vláken se nepřetrhne tak snadno jako samotné vlákno. Přátelům sjednoceným stejnou myšlenkou se vede lépe než těm, které rozděluje soupeření a podezřívavost. To platí v celé říši, i v jejím nejzapadlejším koutě. A to také, a mnohé navíc, najdete v této sbírce.
   
   Selerima, západní Ensaimin, první den Jarního jarmarku, dopoledne
   
   Existuje zvláštní druh mužů, u kterých je velikost zdravého rozumu nepřímo úměrná míře jejich ješitnosti. Možná je to nějaký nevyhnutelný zákon přírody, jedna z těch věcí, o kterých jsou Racionalisté schopní mluvit pořád dokola, jen co dostanou příležitost. Každopádně je takových chlápků všude dost, zvlášť na slavnostech, takže můžu otáčet runy – nebo skořápky, jako v tomto případě –, kdykoli se mi zamane.
   Naklonila jsem se dopředu a důvěrně se usmála. „Tentokrát ses díval opravdu pozorně, že, příteli? Riskneš další šesták?“
   Pohled obtloustlého muže vylétl k mé tváři. Po cestě se na vteřinku zastavil u svůdně povoleného šněrování košile. Sotva vzhlédl od drobečky posypaného stolu, nenápadně jsem sáhla prsty pod druhou ruku, abych se ujistila, že i tato mince bude brzy moje.
   „Řekl bych, že tentokrát to vyjde,“ uchechtl se a oči se mu zaleskly sebedůvěrou jako ozdobná stužka, kterou měl na manžetách. Stále jsem se usmívala a dívala se mu do očí, přestože mi závan studeného vzduchu na zátylku zježil vlasy jako ostražité kočce. Někdo měl zřejmě dobrý důvod držet dveře za mými zády otevřené, přestože jimi unikalo cenné teplo z hospody ven do chladného jarního rána.
   Kupec se konečně rozmyslel a natáhl se po prostřední ze tří skořápek. Lehce jsem se dotkla jeho chlupatých prstů. „Dáš měď, dostaneš stříbro,“ uculila jsem se, nevinnost sama.
   „Poctivá nabídka, kotě. Tentokrát jsem tě dostal.“ Hodil na stůl měďák a odvážně se vrhl po zvolené skořápce. Zatímco nevěřícně zíral na holé dřevo pod ní, podařilo se mi nasadit výraz totálního úžasu, který korespondoval s jeho překvapením. Několik přihlížejících se zasmálo, ale já se nesměju nikdy. Udělala jsem to jen párkrát, ve svých začátcích. Jednou mi naštvaný pasák krav poté, co ztratil spolu s hromádkou peněz i smysl pro humor, dal pár facek.
   „U Saedrinových koulí, přísahám, že tentokrát jsem to věděl!“ Podrbal se tlustou rukou na zpocené bradě a znovu sáhl po skořápkách. Varovně jsem je zakryla rukou a pak jsem zvenku zaslechla rytmické skřípání okovaných bot na dlažbě.
   „Dostaneš stříbro – znáš pravidla.“ Napřímila jsem se na židli, nenápadně, ale byla jsem připravená vstát.
   Nikdy to nevydrží a chtějí se podívat. Kupec mi rozzlobeně hodil odřenou minci, kterou jsem okamžitě strčila do kapsy. Zatímco zvedal zbylé dvě skořápky, aby odhalil nezbedné jádro, nechala jsem zvědavé přihlížející přistoupit blíž.
   „Ale jak, při všech svatých...“ vzhlédl zklamaný hráč, ale to už jsem zmizela mezi svátečně nastrojenými návštěvníky jarmarku a vytratila se. Zatáhla jsem za šňůrku u výstřihu, abych ho poupravila do přijatelnější podoby, a na chvíli jsem se zastavila ve stínu a obrátila si kazajku naruby. Beze spěchu jsem za sebou zavřela dveře, sundala si z hlavy křiklavý šátek a strčila ho do kapsy kalhot. Stala se ze mě nenápadná šedá myška. Nemohla jsem neslyšet řev velitele stráží, který chtěl vědět, kam se poděla skořápkářka. Několik důvěřivců, jejichž penízky cinkaly v mé kapse, mu jistě rádo dá popis. Řeknou: žena průměrné výšky a postavy, ale v zářivě červené kazajce a se žlutě a karmínově vzorovaným šátkem na hlavě, z pod kterého vykukovaly rovné černé vlasy. Ať se mě s takovou stopou hlídka pokusí najít, aby si vybrala svůj podíl na vyhraných penězích. Pročísla jsem si prsty vlny jemných kaštanových vlasů a vytáhla z nich několik pramenů obarvených koňských žíní. Nechala jsem je nenápadně spadnout do hořícího kadidla v kovovém koši u dveří malé svatyně Halcarion.
   Kouř možná doručí Měsíční panně mé poděkování za to, že jsem opět měla štěstí.
   Z nedaleké síně oceňovatelů vlny se ozvalo zazvonění a zezadu do mě narazil spěchající pouliční prodavač. Zamračila jsem se na něj a podezřívavě jsem si zkontrolovala měšec a kapsu, ale na druhý pohled bylo jasné, že to není kapsář.
   „Omlouvám se, pěkný jarmark,“ zamumlal a neúspěšně se snažil zůstat na dlážděné ulici. Odtokové strouhy přetékaly hnojem a odpadky. Svátky sotva začaly, ale počet obyvatel města se o oslavách rovnodennosti zdvojnásoboval až ztrojnásoboval. Naštěstí bude na konci pětidenních oslav dost ochmelků a žebráků, kteří se uklízením ulic vykoupí z městského žaláře.
   Nad dlážděnými ulicemi se tyčily vysoké, tří nebo čtyřpatrové dřevěné domy. Každý byl o další krůček víc vpředu. Nově obílená omítka svítila v jarním slunci mezi tmavými dubovými trámy. Někde nad mojí hlavou se otevřely okenice a hospodyně vyložila do oken peřiny. Z otevřených dveří se valil prach, jak uvnitř zametali podlahy ve snaze mít na svátky uklizeno. Vynořily se mi vzpomínky deset nebo více let staré. Jako bych byla zpátky ve Vanamu, nejbližším soupeři Selerimy o titul největšího obchodního města mezi ostatními velkými obchodními městy, roztroušenými po skládance panství, která tvoří Ensaimin. Ale svůj takzvaný domov jsem opustila a díky Halcarionině laskavosti jsem začala vést mnohem výnosnější, i když trochu riskantnější, život hazardní hráčky. Nestala se ze mě ztrápená služka, která musí vstávat před rozbřeskem a smýčit a uklízet. Podívala jsem se na své dobře udržované ruce, které jsem znala i zrudlé dřinou a mrazem, pokárala jsem se a sundala si nápadný prsten, který jsem měla na prstě ve chvíli, kdy jsem obírala místní balíky o peníze. Mezi strážnými klidně mohl být jeden bystřejší a díval by se i po takovýchto maličkostech.
   Z o něco vzdálenější věže se ozvala jiná verze poledního zvonění, plná stoupajících tónů. Musela jsem se napomenout – pestrý ruch jarmarku mě rozptyloval. Na hazard s runami nebo na havrana nebyl čas. Hra, na kterou jsem si chystala figurky, mě mohla zajistit na celý život – pokud se mi podaří ji dohrát. Jen jsem potřebovala poslední kousky. Svižným krokem jsem prošla kolem náleven, ve kterých jsem strávila příjemně výdělečné dopoledne, zahnula jsem vlevo do úzké uličky a ocitla se na široké, sluncem zalité hlavní silnici. A tam stála – vznešená věž cechovní Síně shromáždění, ověnčená vlajkami a praporky, pyšně ukazujícími moc a bohatství Selerimy všem, kdo se sjeli na jarmark. Byli mezi nimi lidé ze všech světových stran, i tací, kterým cesta trvala deset dní. Ozdoby však nemohly zakrýt ochranné valy, strážní věže a vysoká úzká okénka pro střelce. Uplynulo sice mnoho generací od chvíle, kdy Selerima musela naposled s někým bojovat, ale otcové města stále dohlížejí na to, aby mladí muži ze všech cechů prošli vojenským výcvikem. Napadlo mě, že bych někde zkusila štěstí. Ale ne – nikdo nebude střílet šípy do balíků staré slámy, když jarmark nabízí tolik jiných lákadel.
   Kdybych měla Síň shromáždění po pravé ruce, musela bych jít do kopce. Zkušeně jsem se propletla natěšeným davem k luxusnímu hostinci, kde jsem trávila noci. Velmi příjemně, na prachovém peří a čisťounkém lnu. Každé ráno mi pokojská chodila zapálit oheň a přinášela horkou vodu na mycí stolek. V dobré náladě jsem se loudala do salónku.
   „Livak, no konečně! Už jsem se bál, kam ses poděla.“ Po schodech seběhl můj současný společník na cestách. Tvářil se zachmuřeně, ale ani to mi nemohlo pokazit slunečnou náladu. „Měla jsi mi nechat vzkaz,“ huboval mě Usára mírně a mávl na obsluhu, aby donesla víno. Posadili jsme se ke stolu z leštěného dřeva.
   „Je chvilku po poledni.“ Kývla jsem na chlapce, který mi nalil víno do poháru, a dala jsem mu měďák, aby pochopil, že se má diskrétně vzdálit. „Nevšiml sis, jak je venku rušno? Vlastně promiň, ty nejsi na velká města a slavnosti zvyklý, viď.“ S hranou lítostí jsem se na něj podívala přes okraj krásného krystalu.
   Usára se napůl usmál. „Podařilo se ti najít tvé přátele?“
   „Ještě ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nechala jsem jim zprávy v hospodách a v hampejzech, kde by se mohli vyskytnout. Měli by dorazit zítra, možná ještě dnes.“
   Usára se zamračil. „To zní dost vágně. Víš určitě, že do Selerimy přijedou?“
   „Ano, protože mi to Charoleia řekla. Nemají důvod jí lhát a ona nemá důvod lhát mně, jsme přátelé a to znamená, že si důvěřujeme.“ Upila jsem vynikajícího tormalinského vína. Selerima se sice kdysi dávno vzdala cti být nejzápadnějším městem staré říše, ale kupci nikdy nezrušili své styky s východem. A nebylo to jen proto, že se v obou oblastech mluví stejným jazykem. Tenhle ročník procestoval skoro celý civilizovaný svět, jen aby potěšil náročné zákazníky hostince. Měl za sebou minimálně tolik leguí cesty jako já.
   Usára si projel rukou řídnoucí světlé vlasy. „To je všechno pěkné, ale co když se jim stalo něco nečekaného? Nijak by ses to nedozvěděla, takže myslím, že bude lepší, když…“
   „Ne,“ naklonila jsem se k němu a rázným mávnutím ruky jsem ho přerušila uprostřed věty. „ jsem ten velký pes s mosazným obojkem. Tohle je moje hra a já určuji pravidla. Ty jsi tady jen proto, že jsem se rozhodla tvému pánovi udělat laskavost.“
   Usára nakvašeně stáhl rty a mírně zčervenal. Usoudila jsem, že bude lepší trochu ho uklidnit. „Dáme Sorgradovi a Sorgrenovi čas do zítřejšího večera. Jestli se s námi do té doby nespojí, podnikneme další kroky.“
   Zlost se z Usárovy bledé tváře po krátkém váhání vytratila. „Co teď?“
   „Najíme se,“ mávla jsem na číšnici, trpělivě čekající u dvířek do jídelny. Potom jsem měla to potěšení sledovat, jak se náš stůl plní krásným nádobím krémové barvy, obloženým vybranými pochoutkami a přílohami. Vychutnávala jsem si lákavé vůně. Vždycky se mi líbilo, když jsem si mohla dát jídlo, které jsem jako dítě jen viděla, když ho sluhové nosili bohatším. Dívka nám přinesla jemný bílý chléb, šťavnaté skopové, které se živilo zelenou trávou, vařená holubí prsíčka s bujónem zahuštěným vejcem a bylinami, salát ze špenátu a řeřichy, posypaný ořechy, rozinkami, nakládanými pupeny a květinami obalovanými v cukru, příjemně dochucený ovocným octem a zeleným olejem. Na Usáru to neudělalo takový dojem jako na mě, on ovšem určitě takové jídlo míval každé poledne a ne jen o svátcích a výjimečných dnech jako my, obyčejní lidé.
   Otřel si ústa vyšívaným ubrouskem. „Co jsi dopoledne dělala?“
   „Jak už jsem řekla, nechávala jsem vzkazy na některých místech.“ Nemusel vědět, že jsem si kromě toho také pěchovala měšec. Nic jsem za luxusní bydlení neplatila, ale potřebovala jsem nějaký důvod, proč se ochomýtat po nálevnách.
   „Co jsi dělal ty?“
   „Obcházel jsem cechovní síně a žádal o přístup do knihoven a archivů,“ zamračil se Usára, „ale tamní správce zajímá jen jarmark.“
   A to ho trápilo jako těsná bota, protože byl zvyklý na uctivé chování a spolupráci bez dalších otázek. Zakryla jsem úsměv ubrouskem. „Jarmark trvá jen pět dní. Můžeš se do archivů nebo kamkoli jinam podívat potom. Trvalo nám několik měsíců, než jsme sem dorazili, pár dní navíc nás nezabije.“
   Usára mlčky přikývl a pokračoval v jídle, ale jeho teple hnědé oči prozrazovaly nespokojenost. Musím něco dělat, než něco provede na vlastní pěst. Nemohla jsem ho nechat hodit náhodnou runu, která by mi pokazila plány.
   Olíznutým prstem jsem posbírala poslední sladké drobky z tvarohového koláčku a odstrčila jsem talíř. „Pojďme se podívat, jaká představení jsou v tomhle městě k vidění.“
   „Myslíš, že v takovém davu dokážeme tvoje přátele najít?“ Od chvíle, kdy jsme z Toremalu vyrazili na naši dlouhou cestu, Usára ještě nepromluvil s tak otevřeným pohrdáním. Budiž, bylo na čase, aby se ke mně přestal chovat škrobeně.
   „Ve městech moc horalů nebývá, tak proč to nezkusit,“ nadhodila jsem. „Většinou obchodují s vesnicemi na okraji hor. Ale Sorgrad a Gren jsou raději co nejméně nápadní. V naší branži se moc daleko nedostaneš, když si tě kdekdo dokáže zapamatovat.“
   Usára se chvíli tvářil skepticky a pak mě obdaroval zářivým úsměvem. „Bude to jistě zajímavější než sedět celé odpoledne tady. Jak říkáš, v Hadrumalu takovou podívanou nezažijeme.“
   Jeho slova zanikla v hluku zvonů, zvonících všude v celém městě. Vyběhli jsme na široké vstupní schody před hostinec a zjistili jsme, že dlážděná ulice je plná lidí. Strážní v naleštěné zbroji vyháněli z cesty opozdilce. Postavila jsem se na špičky a spatřila jsem obrovský symbol cechu, nesený jedním z tovaryšů. Potom mi výhled zakryl mohutný muž v klobouku bohatě zdobeném peřím. Šťouchla jsem Usáru do ruky. „Pojďme si najít lepší místo.“
   Usára nebyl o moc vyšší než já a o dost těžší a také toho z průvodu moc neviděl. Promyšlená spolupráce loktů a špendlíku z brože nám pomohla dostat se k uličce, kde jsme se mohli postavit na kameny vyčnívající ze základů budovy, postavené v tormalinském stylu. Pomohla jsem Usárovi nahoru a společně jsme sledovali obrovské nůžky, poskakující dolů hlavní ulicí. Byly vyrobené ze dřeva a nabarvené tak, aby vypadaly jako kovové. Svojí velikostí samozřejmě reprezentovaly moc krejčovského cechu. Za tovaryši, potícími se pod čestným břemenem, šli cechovní správci v pláštích lemovaných kožešinou a klaněli se a mávali na všechny strany. Za nimi se na měkkém křesle na ramenou vysokých a svalnatých učedníků nesl nejvyšší cechmistr. Jeho věrní řemeslníci spustili hlasitý pokřik, aby všichni viděli, že jsou loajálními členy cechu.
   Za krejčími šli valcháři a barvíři s nezajímavou kolekcí látek, třepotajících se v sílícím vánku. Za nimi jircháři a kožešníci, které dav zdravil mnohem nadšeněji. Jejich tovaryši měli navléknuté obrovské hlavy – vlčí se zlýma stříbrnýma očima a rudým jazykem visícím mezi zakrvácenými zuby a medvědí s čelistmi pokrytými pěnou a nakrčeným čenichem. Mezi nimi poskakovala mrštná postava oblečená v kompletní masce kuny s hlavou i ocasem a za ní běhal jiný člen cechu v tradiční dlouhé kožené zástěře, ozbrojený dřevěným nožem, dlouhým jako moje ruka. Všichni se smáli a já také.
   „Vedle toho vypadají Hadrumalské slavnosti dost usedle,“ naklonil se ke mně Usára.
   „V Selerimě mají stejně dobré představení jako ve Vanamu!“ křikla jsem uznale.
   Následovali koželuhové a kůžaři. Průvod byl dlouhý, každý cech zvedl svou standartu nad Velkou bránou, než se odebral k oslavám ve své cechovní síni. Transparenty ukazovaly myriády řemesel a odvětví, kterými se živili lidé ve všech ensaiminských městech, roztroušených kolem řek. Někteří přinášeli cenné suroviny z hor a z lesů, jiní vozili po Velké západní cestě všechny možné druhy výrobků a vzácností do Solurského království na západě, Tormalinské říše na východě a všem po cestě, kteří měli dost stříbra, aby si je mohli dovolit. Sedláře, řemenáře a přezkaře vystřídali bednáři a truhláři, pak cínaři a nožíři, za nimi šli kováři, kteří se na ostatní „kovové“ cechy dívali svrchu. Jejich tovaryši nesli obrovské kladivo, vyrobené z leštěného dřeva a lesknoucí se oceli. Na pažích se jim nadouvaly svaly.
   Zlatníci jako jediní vzali do průvodu i ženy – nesli na ramenou bohaté manželky a nafoukané dcery, ověšené hrstmi prstenů, náhrdelníků a cinkajících náušnic. Síťky na hlavách a tmavomodré šaty měly ozdobené zlatými brožemi. Dojem mi trochu pokazily řady zle zamračených učedníků, ozbrojených robustními palicemi, kteří hlídali po stranách. To, že následovali zbrojíři, byla nejspíš jen náhoda. Jejich učedníci výhrůžně mávali zbraněmi, vyrobenými ke zkouškám – na slunci se leskly dýky, meče a další ocelové zbraně. Napadlo mě, jestli si dámy šperky nechají i na cechovní oslavě a jak těžké by asi bylo najít někde ošuntělé šaty služebné.
   Pak vánek konečně přinesl přes hlavy davu svůdné vůně. Stříbrotepcům a měďotepcům už nikdo moc pozornosti nevěnoval, protože se všichni těšili na pekaře, sládky, řezníky a hokynáře. Pekaři nesli nad hlavami průvodu impozantní bochník a opojná vůně kvasnic ze sudů s pivem dokonce přebila pach potu z nemytých těl. Tovaryši rozdávali vařené klobásky, rozhazovali cukroví a kdo chtěl, mohl jídlo zapít pivem z levných kameninových džbánků. Dav se dal opět do pohybu. Když prošel poslední cech, lidé zaplnili ulici a snažili se získat také něco k snědku, aby ušetřili za jídlo. Objevili se pouliční prodejci, žongléři a další kejklíři. Všichni toužili po svém dílu z peněz, nashromážděných návštěvníky jarmarku během druhé poloviny zimy a první poloviny jara. Nějaký mazaný pěvec začal zpívat vychloubačnou písničku o bohaté Selerimě a hned se mu do klobouku sypaly třpytivé penízky.
   Nebylo špatné klidně stát stranou a nemuset se honit za kusem chleba nebo masa – dny, kdy jsem vybírala zbytky ze stok a otírala z nich shnilou slámu a špínu, byly dávno pryč. „Pojď,“ vzala jsem Usáru, okouzleného průvodem, za rukáv. „Podíváme se, co se děje na tržišti.“

Hra osudu - Einarinn 3/5
Autor: McKennová Juliet E.
Cena: 249 Kč -(Klubová cena: 169 Kč)
Překladatel: Adéla Bartlová
Autor obálky: Milan Fibiger
560 str., brož.
ISBN: 80-7254-672-4

Juliet E. McKennová


Léto venku s eMiminem: Na co se těšit v 1. soutěžním týdnu?
Léto venku s eMiminem: Na co se těšit v 1. soutěžním týdnu?

Léto venku s eMiminem je tady! Každý týden budeme soutěžit o fantastické ceny v celkové hodnotě 298.000 Kč. Sdílejte své letní zážitky, hodnoťte...













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...