1.11.2020 | Svátek má Felix






UKÁZKA: Arthur C. Clarke a Gentry Lee, Ráma tajemství zbavený

3.6.2010 0:05

Tento text naleznete i na www.sarden.cz, kde můžete bez registrace diskutovat a využívat mnoha dalších výhod.

Ráma tajemství zbavený Clarke Lee GentryTOPlistPROLOG

V jednom z vnějších spirálových ramen Mléčné dráhy pomalu obíhá kolem středu Galaxie vzdáleného třicet tisíc světelných let nenápadná osamělá žlutá hvězda. Této stabilní hvězdě-Slunci trvá dokončení jednoho oběhu 225 milionů roků. Když bylo Slunce naposledy ve své nynější poloze, obrovští ještěři hrůzostrašné síly začali právě ustavovat své panství na Zemi, na malé modré planetě, která je jednou z oběžnic Slunce.

Ze všech planet a dalších těles ve sluneční rodině se pouze na této Zemi vyvinul jakýsi složitý a přetrvávající život. Pouze na této zvláštní planetě se z chemických sloučenin postupně rozvinulo vědomí, a když začalo rozumět divům a rozměrům vesmíru, kladlo si otázku, zda k zázrakům podobným těm, které je vytvořily, nedošlo také někde jinde.

Koneckonců, uvažovali tito vnímaví Pozemšťané, jenom v naší Galaxii existuje sto miliard hvězd. Jsme si téměř jisti, že alespoň dvacet procent těchto hvězd má obíhající planety a že malý, avšak významný počet těchto planet měl v jisté fázi své historie atmosférické a teplotní podmínky vedoucí k tvorbě aminokyselin a dalších chemických sloučenin, které jsou sine qua non pro jakoukoliv biologii, kterou můžeme logicky předpokládat. Alespoň jednou v dějinách zde na Zemi tyto aminokyseliny zvládly reprodukci a vývojový zázrak, který nakonec vytvořil lidi, se dal do pohybu. Jak můžeme předpokládat, že se tento sled vyskytl pouze jedenkrát v celých dějinách? Těžší atomy nutné k našemu stvoření se vytvářejí ve hvězdných kataklyzmatech vybuchujících v tomto vesmíru po miliardy let. Je pravděpodobné, že pouze zde, na tomto jediném místě, se atomy zřetězily do speciálních molekul a postupně se vyvinuly do podoby inteligentních tvorů schopných klást si otázku: "Jsme ve vesmíru sami?"

Lidé na Zemi začali pátrání po kosmických společnících nejdříve budováním dalekohledů, jimiž mohli spatřit své nejbližší planetární sousedy. Později, když jejich technika dosáhla vyšší úrovně, posílali technicky složité kosmické lodi s roboty na průzkum těchto okolních planet, aby zjistili, zda tam neexistují nějaké známky života. Tyto průzkumy dokázaly, že na žádném jiném tělese v naší sluneční soustavě nikdy neexistoval inteligentní život. Existuje-li někde nějaký rovnocenný druh, s nímž bychom mohli eventuálně komunikovat, usoudili pozemští vědci, musel by se nalézat za tím prázdnem, které odděluje naši sluneční soustavu od všech ostatních hvězd.

Ke konci dvacátého století, počítáno v časové soustavě lidí, začaly ohromné antény ze Země pátrat na obloze po koherentních signálech, aby určily, zda nám nějaká jiná inteligence neposílá rádiová sdělení. Pátrání trvalo přes sto let, zintenzivnělo během zlatého věku mezinárodní vědy začátkem jedenadvacátého století, a zeslabilo se později v posledních desetiletích století. Poté, co v nalezení mimozemských signálů neuspěla ani čtvrtá oddělená řada systematických postupů naslouchání.

V roce 2130, kdy byl poprvé zjištěn podivný válcový předmět blížící se k naší sluneční soustavě z mezihvězdného prostoru, dospěla většina přemýšlivých lidí k závěru, že život ve vesmíru musí být vzácný a že inteligence, pokud skutečně mimo Zemi existuje, je neobyčejně výjimečná. Jak jinak, tvrdili vědci, by bylo možné vysvětlit záporné výsledky všeho našeho pečlivého úsilí při pátrání po mimozemských civilizacích v minulém století?

Země proto strnula úžasem, když předmět vstupující v roce 2130 do naší sluneční soustavy byl při bližším zkoumání jednoznačně a nepochybně identifikován jako artefakt mimozemského původu. Byl to nepopiratelný důkaz, že v jiné části vesmíru pokročilá inteligence existuje, nebo alespoň v jisté dřívější epoše existovala. Když byla probíhající kosmická výprava odkloněna, aby se setkala s válcovým monstrem, jehož rozměry se ukázaly větší než rozměry největších měst na Zemi, objevovali vyslaní kosmonauti záhadu za záhadou. Nedokázali však odpovědět ani na nejzákladnější otázky týkající se záhadného mimozemského kosmického plavidla. Vetřelec z hvězd nedal žádné podstatné vodítko vysvětlující jeho vznik ani účel.

První skupina pozemských průzkumníků nejen shromáždila divy Rámy (jméno vybrali pro obrovský válcový předmět dříve, než se zjistilo, že je to mimozemský umělý výtvor), nýbrž také prozkoumala a zmapovala jeho vnitřek. Když průzkumníci z Rámy odešli a mimozemská kosmická loď opustila velkou rychlostí po hyperbolické dráze naši sluneční soustavu, analyzovali vědci pečlivě všechny údaje získané během mise. Všichni se shodli, že se pozemští návštěvníci vůbec nesetkali se skutečnými tvůrci záhadné kosmické lodi. Pečlivá dodatečná analýza však objevila jeden základní princip rámanského mnohonásobného konstrukčního přístupu. Všechny kritické systémy a subsystémy v plavidle měly dva záložní. Rámané konstruovali vše trojmo. Vědci považovali za velice pravděpodobné, že brzy budou následovat dvě další podobné kosmické lodě.

Léta bezprostředně po návštěvě Rámy I v roce 2130 byla na Zemi plná očekávání. Badatelé i politici prohlašovali, že v historii lidstva začala nová éra. Mezinárodní vesmírná služba pracující u Rady vlád vyvinula pečlivé postupy pro případ další návštěvy Rámanů. Všechny dalekohledy byly zaměřeny na oblohu a soutěžily mezi sebou o uznání, jehož se dostane jednotlivci či laboratoři, která první zahlédne další kosmickou loď Ráma. Nikdo však nic nespatřil.

V druhé polovině třicátých let dvaadvacátého století se ekonomický vzestup, podporovaný částečně v posledních fázích celosvětovými odezvami na Rámu, náhle zastavil. Svět se ponořil do největší deprese ve svých dějinách, známé jako Velký chaos, kterou doprovázela rozsáhlá anarchie a ničení. Během tohoto politováníhodného období ustala veškerá vědecká a výzkumná činnost a po několika desetiletích věnovaných přízemním problémům lidé na Zemi na záhadného návštěvníka z vesmíru téměř zapomněli.

V roce 2200 dorazil do sluneční soustavy druhý válcový vetřelec. Obyvatelé Země oprášili staré postupy, které byly vyvinuty po odletu prvního Rámy, a připravili se na setkání s Rámou II. Na výpravu vybrali posádku dvanácti kosmonautů. Krátce po setkání podal tento tucet vyvolených zprávu, že druhá kosmická loď Ráma je téměř totožná se svou předchůdkyní. Lidé se setkali s novými záhadami a divy včetně několika druhů mimozemských bytostí, stále však nebyli schopni zodpovědět otázky o původu a účelu Rámy.

Pozemšťané celou historickou misi sledovali v televizi a tři podivná úmrtí mezi posádkou vyvolala na Zemi veliké obavy. Když ohromný válec provedl během letu manévr, kterým se dostal na dráhu hrozící srážkou se Zemí, změnily se obavy na pozdvižení a strach. Představitelé Země dospěli zdráhavě k závěru, že při nedostatku informací nemají jinou možnost než předpokládat, že Ráma II má nepřátelské záměry. Nemohli připustit, aby se mimozemská kosmická loď srazila se Zemí, ani aby se přiblížila dost blízko, aby použila zbraně, které mohla nést. Rozhodli se Rámu II zničit, dokud se ještě nachází v bezpečné vzdálenosti.

Průzkumná posádka dostala příkaz k návratu. Tři její členové, dva muži a žena, však zůstali na palubě Rámy II i ve chvíli, kdy se mimozemská kosmická loď vyhnula útoku jaderných raket vyslaných ze Země. Ráma se odchýlil od nepřátelské Země, odletěl vysokou rychlostí ze sluneční soustavy a odnesl jak svá nedotčená tajemství, tak tři pozemské cestující.

Rámovi II trvalo třináct let, než relativistickými rychlostmi doletěl z blízkosti Země ke svému cíli, velkému montážnímu komplexu zvanému Uzel, který se nacházel na vzdálené orbitální dráze kolem hvězdy Sirius. Ke třem lidem na palubě gigantického válce přibylo pět dětí, stala se z nich rodina. Když zkoumali divy svého nového kosmického domova, setkali se opět s mimozemskými tvory, které poznali dříve. V době, kdy dorazili do Uzlu, byli však už lidé přesvědčeni, že tito mimozemšťané jsou stejně jako oni na Rámovi pouze pasažéry.

Lidská rodina zůstala na Uzlu něco přes rok. Během té doby byla kosmická loď Ráma renovována a vybavena na svou třetí a poslední cestu do sluneční soustavy. Rodina se dozvěděla od Orla, nebiologického výtvoru Inteligence Uzlu, že cílem kosmických lodí Ráma je získat a katalogizovat co nejvíce informací o kosmoplavcích v Galaxii. Orel, který měl hlavu, zobák a oči orla a tělo člověka, je také informoval, že poslední Ráma, Ráma III, bude obsahovat pečlivě navržený Pozemský habitat, kam se pohodlně vejde dva tisíce lidí. Z Uzlu byl na Zemi vyslán videozáznam oznamující brzký návrat třetí kosmické lodi Ráma. Tato nahrávka vysvětlovala, že vysoce vyvinutý mimozemský druh si přeje pozorovat a studovat po delší časový úsek činnost lidí, a požadovala, aby bylo vysláno dva tisíce reprezentativních osob na setkání s Rámou III na orbitální dráze kolem Marsu.

Ráma III vykonal cestu od Siria do sluneční soustavy rychlostí větší než polovina rychlosti světla. V kosmické lodi spala na speciálních lůžkách většina lidské rodiny, která byla na Uzlu. Na orbitální dráze kolem Marsu přivítala rodina ostatní lidi ze Země a panenský habitat v Rámovi byl rychle obydlen. Výsledná kolonie, která se jmenovala Nový Eden, byla zcela uzavřena a oddělena od ostatních částí mimozemské kosmické lodi tlustými stěnami.

Ráma III téměř okamžitě opět zrychlil na relativistickou rychlost a vyřítil se ze sluneční soustavy ve směru žluté hvězdy Tau Ceti. Uplynuly tři roky bez jakéhokoliv vnějšího vměšování do lidských záležitostí. Občané Nového Edenu se ponořili do svého každodenního života natolik, že věnovali jen prchavou pozornost vesmíru vně své kolonie.

Když nezkušenou demokracií v ráji, který pro lidi vytvořili Rámané, otřásla řada krizí, chopil se moci v kolonii oportunistický mocný podnikatel a začal bezohledně potlačovat opozici. V té době uprchl z Nového Edenu jeden z původních průzkumníků Rámy II a nakonec navázal kontakt se symbiotickým párem mimozemských druhů žijícím v přilehlém uzavřeném habitatu. Jeho žena zůstala v lidské kolonii a neúspěšně se pokusila být svědomím komunity. Po několika měsících byla uvězněna, odsouzena za pobuřování a nakonec jí byl určen termín popravy.

Za neustále se zhoršujících podmínek životního prostředí i života napadla lidská vojska přilehlý obydlený prostor v Severním poloválci Rámy a vedla vyhlazovací válku se symbiotickým párem mimozemských druhů. Záhadní Rámané, známí pouze prostřednictvím svých dokonalých technických výtvorů, pokračovali mezitím ve svém detailním pozorování z dálky, vědomi si, že je pouze otázkou času, kdy se lidé dostanou do kontaktu s pokročilými druhy obývajícími oblast jižně od Válcového moře.

ÚTĚK

...

2

Eleonora Wakefieldová Turnerová dorazila do velkého sálu v City v půl osmé ráno. Ačkoliv poprava byla naplánována až na osm hodin, na předních sedadlech bylo už kolem třiceti lidí, někteří si povídali, většina z nich jen tiše seděla. Televizní štáb bloumal po jevišti kolem elektrického křesla. Poprava se bude vysílat přímým přenosem, policisté v hledišti však přesto očekávali plný sál, protože vláda nabádala občany Nového Edenu, aby se stali očitými svědky smrti své bývalé guvernérky.

Ellie měla večer předtím mírný spor se svým mu-žem Robertem Turnerem. "Ušetři se té bolesti, Ellie," pravil, když mu řekla, že má v úmyslu zúčastnit se popravy. "Spatřit svou matku naposledy nemůže stát za tu hrůzu vidět ji umírat."

Ellie však věděla něco, co Robert nevěděl. Když si sedala na místo v sále, snažila se ovládnout mocné citové pohnutí. Na mé tváři nesmí být nic poznat, řekla si, stejně jako v mém držení těla. Ani sebemenší náznak. Nikdo nesmí mít podezření, že vím něco o jejím úniku. Několik párů očí se náhle obrátilo, aby na ni pohlédlo. Ellie pocítila, jak jí vynechalo srdce, než si uvědomila, že ji někdo poznal a že od zvědavců je zcela přirozené, když na ni civějí.

Ellie se poprvé setkala s maličkými robůtky svého otce, Janou z Arku a Eleonorou Aquitánskou, před šesti týdny, když byla mimo hlavní habitat v karanténní čtvrti Avalon, kde pomáhala svému muži pečovat o pacienty, jejichž osud byl zpečetěn retrovirem RV-41 v jejich tělech. Ellie právě ukončila příjemnou a povzbudivou návštěvu u své přítelkyně a bývalé učitelky Eponine. Opustila její pokoj, šla po hlinité cestě a očekávala, že se co nevidět potká s Robertem. Znenadání zaslechla dva podivné hlasy, jak ji volají jménem. Ellie se rozhlédla kolem sebe, až konečně spatřila dvě maličké postavičky na střeše blízké budovy.

Když přešla cestu, aby robůtky lépe viděla i slyšela, ohromená Ellie se od Jany a Eleonory dozvěděla, že její otec ještě žije. Jakmile se zotavila z počátečního šoku, zahrnula je otázkami. Brzy se přesvědčila, že Jana a Eleonora říkají pravdu; než však zjistila, proč za ní otec robůtky poslal, zahlédla v dálce přicházejícího Roberta. Postavičky na střeše jí pak kvapně řekly, že se brzy vrátí. Současně ji také varovaly, aby o jejich existenci neřekla nikomu, ani Robertovi, alespoň zatím ne.

Ellie překypovala radostí, že její otec žije. Bylo pro ni téměř nemožné udržet novinu v tajnosti, ačkoliv si dobře uvědomovala politický význam této informace. Když se téměř po dvou týdnech setkala v Avalonu s robůtky opět, měla připravenu záplavu dotazů. Pro tuto příležitost byly však Jana a Eleonora naprogramovány diskutovat jiný problém – možný pokus dostat Nicole z vězení. Robotky řekly Ellie, že Richard si uvědomuje nebezpečnost takového podniku. "Nepokusíme se o to," pravila Jana, "dokud nebude poprava tvé matky naprosto jistá. Nebudeme-li však připraveny předem, nebude existovat možnost útěku na poslední chvíli."

"Co můžu udělat, abych pomohla?" zeptala se Ellie.

Jana a Eleonora jí podaly list papíru, na němž byl seznam věcí zahrnujících jídlo, vodu a oblečení. Ellie se zachvěla, když poznala otcovo písmo.

"Schovej tyto věci na tomto místě," řekla robotka Eleonora a podala Ellie mapu. "Nejpozději do deseti dnů." Chviličku nato se v dálce objevil další osadník a dvě robotky zmizely.

V mapě byl krátký vzkaz od otce. "Nejdražší Ellie," psal otec, "omlouvám se za stručnost. Jsem zdráv a v bezpečí, ale dělám si starosti o maminku. Prosím, prosím, shromáždi požadované věci a doprav je na udané místo na Hlavní rovině. Nedokážešli to sama, prosím omez pomoc na jedinou osobu. A určitě si vyber někoho, kdo je tak loajální a oddaný Nicole, jako jsme my. Miluji tě."

Ellie dospěla rychle k závěru, že bude potřebovat pomoc. Koho by si však měla vybrat za společníka? Její muž Robert nepřipadal v úvahu, a to ze dvou důvodů. Za prvé, ukázal už, že považuje oddanost svým pacientům a nemocnici v Novém Edenu za přednější než jakékoliv politické záležitosti, které by mohl uznávat. Za druhé, kdokoliv zadržený při pomoci Nicole by byl jistě popraven. Kdyby Ellie zapletla Roberta do plánu útěku, potom by jejich dcera Nicole mohla zůstat bez obou rodičů.

Co Nai Watanabeová? O její loajalitě nebylo pochyb, avšak Nai měla sama na starosti dva čtyřleté syny – dvojčata. Nebylo by správné žádat ji, aby riskovala. Tak zůstala jako jediná rozumná možnost Eponine. Jakékoliv obavy, které Ellie mohla mít ze své nemocné přítelkyně, byly rychle rozptýleny. "Samozřejmě ti pomůžu," odpověděla Eponine okamžitě. "Nemám co ztratit. Podle tvého muže mě ten RV-4l stejně za rok nebo dva zabije."

Eponine a Ellie tajně shromáždily požadované věci, jednu po druhé, během týdne. Zabalily je bezpečně do malého prostěradla, které ukryly v koutě Eponinina normálně přecpaného pokoje v Avalonu. Naplánovaného dne se Ellie zapsala při opuštění Nového Edenu a přešla do Avalonu, oficiálně "pečlivě sledovat" po celých dvanáct hodin Eponininy biometrické údaje. Vysvětlit Robertovi, proč chce strávit noc s Eponine, bylo však fakticky mnohem obtížnější, než přesvědčit jednoho lidského hlídače a biotku Garciovou při východu z habitatu o potřebě celonoční propustky.

Těsně po půlnoci Ellie a Eponine vzaly těžký ranec a opatrně se vykradly do ulic Avalonu. Dávaly si dobrý pozor, aby se vyhnuly toulavým biotům, které Nakamurova policie používala k nočnímu hlídání malé vnější čtvrti, a proklouzly z obytné části na Hlavní rovinu. Potom šly několik kilometrů a ukryly ranec na označeném místě. Těsně před příchodem umělého denního světla do Avalonu je potkala před Eponininým pokojem biotka Tiassoová a ptala se jich, proč se v takovou podivnou dobu pohybují venku.

"Tato žena má RV-41," řekla Ellie kvapně, když vycítila paniku zmocňující se její přítelkyně. "Je jednou z pacientek mého muže… Měla ohromné bolesti a nemohla spát, tak jsme si myslely, že časná ranní procházka by mohla pomoct… A teď, když nás omluvíte…"

Tiassoová je nechala projít. Ellie a Eponine byly natolik vystrašeny, že deset minut žádná z nich nepromluvila.

Ellie už robotky později nespatřila. Neměla potuchy, zda došlo ke skutečnému pokusu o útěk. Jak se blížila doba matčiny popravy a místa v sále kolem se zaplňovala, srdce jí začalo splašeně bušit. Co když se nic nezdařilo? přemýšlela. Co když za následujících dvacet minut matka doopravdy zemře?

Ellie pohlédla na jeviště. Vedle velkého křesla stál dvoumetrový kovově šedý sloupec elektroniky. Jediným dalším předmětem na jevišti byly digitální hodiny, které právě ukazovaly 0742. Ellie zírala na křeslo. Seshora visela kápě, která se nasadí oběti na hlavu. Ellie se otřásla a bojovala s nevolností. Jak barbarské, uvažovala. Jak může jakýkoliv druh, který se považuje za pokročilý, tolerovat tento způsob hrůzné podívané?

Mysl se jí právě zbavila představ popravy, když jí někdo poklepal na rameno. Ellie se otočila. Velký zamračený policista se nakláněl přes uličku směrem k ní. "Jste Eleonora Wakefieldová Turnerová?" zeptal se.

Ellie se tak polekala, že stěží dokázala odpovědět. Přikývla. "Půjdete laskavě se mnou, prosím?" pravil. "Chci vám položit několik otázek."

Ellie se třásly nohy, když prošla kolem tří lidí v řadě a vešla do uličky. Něco se nezdařilo, myslela si. Útěk byl překažen. Našli úkryt a nějak zjistili, že jsem v tom zapletená.

Policista ji vzal do malé místnosti vedle hlediště. "Jsem kapitán Franz Bauer, paní Turnerová," řekl. "Mám za úkol postarat se o tělo vaší matky, až bude popravena. Samozřejmě jsme už objednali u pohřebního zřízence obvyklou kremaci. Avšak," na tomto místě se kapitán Bauer odmlčel, jako kdyby pečlivě vybíral slova, "vzhledem k minulým službám, které vaše matka pro kolonii vykonala, jsem si myslel, že snad vy nebo jiný člen vaší rodiny by se rád postaral o poslední záležitosti."

"Ano, samozřejmě, kapitáne Bauere," odpověděla Ellie s ohromnou úlevou. "Jistě, děkuji vám mockrát," dodala rychle.

"To je vše, paní Turnerová," řekl policista. "Teď se můžete vrátit do hlediště."

Ellie vstala a zjistila, že je ještě roztřesená. Položila jednu ruku na stůl před kapitánem Bauerem. "Pane?" pravila.

"Ano?" odvětil.

"Nebylo by možné, abych viděla svou matku sa-ma, jen na chviličku, než…?"

Policista Ellie dlouze studoval. "Myslím, že ne," řekl, "ale zeptám se místo vás."

"Děkuji vám moc…"

Přerušilo ji zvonění telefonu. Zpozdila svůj odchod z místnosti natolik, že zahlédla na tváři kapitána Bauera výraz šoku. "Jste si absolutně jistý?" zaslechla ho říct, když odcházela z místnosti.

V davu narůstal neklid. Velké digitální hodiny na jevišti ukazovaly 0836. "Dělejte, na co čekáte," mumlal muž sedící za ní. "Tak už se do toho pusťte!"

Matka utekla. Vím to, řekla si Ellie radostně. Přinutila se zůstat klidná. Proto je zde všechno tak zmatené.

Kapitán Bauer pět minut po osmé všechny informoval, že "činnosti" budou o "několik minut" zpožděny, v uplynulé půlhodině však k žádnému dalšímu oznámení nedošlo. V řadě před Ellie kolovaly divoké zvěsti, že Nicole osvobodili z její cely mimozemšťané.

Někteří lidé už začali odcházet, když na jeviště vystoupil guvernér Macmillan. Vyhlížel utrápeně a zklamaně, když však začal mluvit k davu, rychle nasadil svůj oficiální široký úsměv.

"Dámy a pánové," začal, "poprava Nicole des Jardinsové-Wakefieldové byla odložena. Vláda objevila v administrativních záležitostech spojených s jejím případem jisté malé nesrovnalosti – samozřejmě nic doopravdy důležitého – ale měli jsme pocit, že se tyto záležitosti musí nejdříve vyjasnit, aby nemohly vyvstat pochyby o korektnosti celé záležitosti. Nový termín popravy bude stanoven v blízké budoucnosti. Všichni občané Nového Edenu budou informováni o podrobnostech."

Ellie seděla na místě, dokud nebylo hlediště skoro prázdné. Když odcházela, zpola očekávala, že ji zadrží policie, nikdo ji však nezastavil. Jakmile byla venku, stěží se ovládla, aby nekřičela radostí. Maminko, maminko, říkala si a oči se jí zarosily slzami. Jsem kvůli tobě tak šťastná.

Náhle si všimla, že si ji prohlíží několik lidí. Ach, ach, pomyslela si. Prozrazuji se něčím? Odrazila zvědavé pohledy zdvořilým úsměvem. Teď, Ellie, nastává tvá nejtěžší zkouška. Nemůžeš se za žádných okolností chovat, jako že nejsi překvapená.

Jako obvykle se Robert, Ellie a malá Nicole zastavili v Avalonu navštívit Nai Watanabeovou a dvojčata, když skončili své týdenní pochůzky u sedmasedmdesáti zbývajících nemocných retrovirem RV-41. Bylo právě před večeří. Galileo a Kepler si hráli na prašné ulici před vetchým domkem. Když tam Turnerovi dorazili, oba chlapci se právě dohadovali.

"A je!" tvrdil čtyřletý Galileo rozpáleně.

"Není," odporoval Kepler mnohem mírněji.

Ellie se sklonila k dvojčatům. "Chlapci, chlapci," řekla přátelsky. "Kvůli čemu válčíte?"

"Ach, ahoj, paní Turnerová," odpověděl Kepler s rozpačitým úsměvem. "Vlastně o nic nejde. Galileo a já…"

"Já říkám, že guvernérka Wakefieldová je už mrtvá," přerušil ho hlučně Galileo. "Jeden z kluků ve školce mi to řekl. A ten to musí vědět. Jeho táta je u policie."

Ellie se na okamžik zarazila. Pak si uvědomila, že dvojčata nemají jasno ve spojení mezi ní a Nicole. "Pamatujete si, že guvernérka Wakefieldová je má matka a babička malé Nicole?" zeptala se tiše. "Ty a Kepler jste se s ní několikrát setkali, než šla do vězení."

Galileo svraštil čelo a pak zavrtěl hlavou.

"Já si na ni vzpomínám… myslím," řekl Kepler rozvážně. "Je mrtvá, paní Turnerová?" zeptal se vynalézavý mladík po krátké pauze.

"Nevíme to jistě, ale doufáme, že není," odvětila Ellie. Málem se prozradila. Bylo by tak snadné říct to těmto dětem… Ale stačila by jenom jedna chyba. Na doslech se pravděpodobně nachází biot.

Když Ellie zvedla Keplera a objala ho, vzpomněla si na náhodné setkání s Maxem Puckettem před třemi dny v obchodě s elektronikou. Uprostřed obyčejného hovoru Max znenadání řekl: "Ach, mimochodem, Jana a Eleonora jsou v pořádku a mám tě od nich pozdravovat."

Ellie to rozrušilo a položila zvídavou otázku. Max ji zcela ignoroval. Po několika sekundách, když Ellie chtěla říct něco jiného, se vedle nich znenadání vynořila biotka Garciaová, která řídila obchod.

"Nazdar, Ellie. Nazdar Roberte," ozvala se Nai ze dveří domu. Rozpřáhla ruce a vzala Nicole od otce.

"Jak se ti vede, má malá krasavice? Neviděla jsem tě od oslavy tvých narozenin minulý týden."

Dospělí vstoupili do domu. Nai se nejdříve přesvědčila, že v okolí nejsou žádní špehující bioti, a pak se naklonila k Ellie a Robertovi. "Policie mne zase včera večer vyslýchala," pošeptala svým přátelům. "Začínám věřit, že na té zvěsti může být něco pravdy."

"Na jaké zvěsti?" zeptala se Ellie. "Koluje jich tolik."

"Jedna z žen, které pracují v naší továrně," řekla Nai, "má bratra u Nakamurovy speciální služby. Řekl jí, když se jednou večer víc napil, že když policie přišla ráno v den popravy do Nicoliny cely, byla prázdná. Biotka Garciaová ji odvedla a podepsala se. Prý to byla ta Garciaová, kterou zničil výbuch u továrny na munici."

Ellie se usmívala, ale její oči na upřený zvídavý pohled přítelkyně neodpověděly. Ze všech lidí, myslela si, to nemůžu říct právě jí.

"Policie mě taky vyslýchala," řekla Ellie věcně. "Několikrát, v různé době. Podle nich jsou všechny otázky zaměřeny na to, aby vyjasnily jisté ‚nesrovnalosti‘ v matčině případu. Policie navštívila i Katie. Katie se u nás zastavila neočekávaně minulý týden a poznamenala, že odložení matčiny popravy je jistě podivné."

"Bratr mé přítelkyně říkal," pravila Nai po krátké odmlce, "že Nakamura má podezření na nějaké spiknutí."

"To je směšné," ušklíbl se Robert. "Nikde v kolonii neexistuje žádná aktivní opozice."

Nai se ještě víc naklonila k Ellie. "Tak co se podle tebe doopravdy děje?" zašeptala. "Myslíš, že tvá matka doopravdy utekla? Nebo se Nakamura rozhodl popravit ji potají, aby se z ní nestala mučednice?"

Ellie pohlédla nejdříve na svého muže a potom na přítelkyni. Pověz jim to, pověz jim to, ozýval se vnitřní hlas. Vydržela však. "Nemám vůbec tušení, Nai," odpověděla. "Uvažovala jsem samozřejmě o všech možnostech, o nichž ses zmínila. A taky o několika dalších. Ale nemůžeme se nijak dozvědět… I když určitě nejsem nábožensky založený člověk, svým způsobem se modlím, aby matka byla v pořádku."

(str. 11-16 a 28-36)

Cyklus Ráma:

Arthur C. Clarke, Gentry Lee: Ráma tajemství zbavený
Preklad: Vladimír Hanák
Autor obálky: Valentino Sani
Prevedenie: Pevná väzba
Počet strán: 608
Rozmer: 125 x 200
Nové vydanie: 2010
Cena: 369 Kč

Arthur C. Clarke a Gentry Lee














Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...