Když jsem se v závěru článku o N. S. Bondovi zmínil, že posledním představitelem Zlatého věku SF a pulpových časopisů zůstává pouze Jack Williamson (vl. jménem John Stewart Williamson), netušil jsem, jak daleko od pravdy se o pouhé tři dny později ocitnu.

Tento americký SF spisovatel byl mnohými označován za "Děkana science fiction". V pátek 10. listopadu 2006 zemřel doma ve věku 98 let. Během svého života napsal více než padesát románů a mnoho krátkých povídek (z toho 8 románů napsal po překročení devadesáti let). První otištěná práce The Metal Man vyšla roku 1928 v jediném tehdejším fantastickém periodiku - v Amazing Stories.

Narodil se 29. dubna 1908 v americkém Bisbee (Arizona). Dětství strávil částečně v západním Texasu, od roku 1915 se jeho farmářská rodina přesunula do Nového Mexika. Obdělávání půdy bylo náročné, proto klan Williamsonů přešel na rančerský způsob obživy a to až do dnešních dnů. Po objevení místní knihovny ji často využíval ke svému vzdělávání (v nuzných podmínkách vlastně jedinému možnému) a potěše, aby jednoho dne narazil na magazín Amazing Stories. Od té doby se pokusil psát vlastní příběhy a svou první povídku prodal ve věku dvaceti let. V tomto krátkém období lze vysledovat silný vliv spisovatele A. Merritta (uvádí se román The Moon Pool). Brzy na to se začal zajímat o práce Milese J. Breuera a navázal s ním oboustrannou korespondenci. Tento doktor, píšící sci-fi, odvedl Jacka od snových fantasmagorií směrem k silnějším příběhům. Společně pak napsali povídky The Girl from Mars (1929) a The Birth of a New Republic (1930), popisující vzpouru měsíčních kolonii po vzoru Americké revoluce.

Kvůli citovým bouřím a víře ve svá psychická onemocnění psychosomatického rázu prodělal v roce 1933 psychiatrické léčení na Mennigerské klinice v Topece (Kansas), kde se naučil rozeznávat problémy, pramenící z logických důvodů a citů. V této části života získaly jeho povídky na pevnějším a realističtějším tónu. Během třicátých let dvacátého století se stal čistě žánrovým autorem. Vzhledem ke svému věku pomáhal se vstupem do žánru dalším autorům, jak poznamenal také I. Asimov:

První zkušenost s Jackovou dobrotou jsem si udělal roku 1939; poté, co vyšla moje povídka "Ztroskotání u Vesty", jsem od něj dostal korespondenční lístek se slovy: "Vítej mezi námi." Byla to vůbec první příležitost, při které jsem si začal připadat jako spisovatel science fiction, a nikdy jsem mu za toto pozorné a velkorysé gesto nepřestal být vděčný. (Já, Asimov)

Williamson nemyslel v první řadě na zisk, přesto dlouho nezůstával zarytým pulpovým autorem, rychle se mu podařilo plynule přejít k sofistikovanějším pracem, které vyžadoval J. W. Campbell. Během let spolupracoval na mnoha knihách s Fredem Pohlem. Jak jsme uvedli výše, psal do posledního dechu, vždyť právě až v poslední dekádě obdržel oba Hugy a obě Nebuly. Byl jedním z onoho mála autorů, kterým nedělal problémy přechod z předcampbellovské do campbellovské éry, a byl druhým spisovatelem (po Heinleinovi), kterého Americká společnost autorů science fiction (SFWA) ocenila titulem Velmistra žánru (1976 - Nebula Grand Master).

Jak jsme naznačili výše, Williamson nezískal ve svém mládí žádné vyšší vzdělání, o to více je udivující, že se své nedostatky rozhodl napravit a v padesátých letech získal bakalářský a poté magisterský titul z angličtiny na Eastern New Mexico University (ENMU). S touto univerzitou se do své smrti nerozloučil, ačkoli v roce 1977 (v letech 1977-78 působil jako prezident SFWA) odešel do důchodu, kromě výuky předmětů "Tvůrčího psaní" a "Fantasy a sci-fi" se hojně zapojoval do pomoci mladším autorům. V univerzitní knihovně pak pomáhal zřídit oddělení, které se později stalo knihovnou sci-fi Jacka Williamsona (Jack Williamson Science Fiction Library), která je popisována jako vrcholná sbírka tohoto žánru na světě. Doktorát z anglické literatury získal v roce 1966 na University of Colorado za svou práci, vyvracející pohled na H. G. Wellse jako naivního snílka pod názvem H. G. Wells: Critic of Progress.

Mezi jeho nejznámější díla patří: The Humanoids, Three From the Legion, Darker Than You Think, SeeTee, The Best of Jack Williamson a mnoho dalších románů a sbírek. Velice důležitou prací je The Legion of Time, která poprvé vyšla časopisecky v roce 1934 v Astounding. Její důležitost spočívá v tom, že se v ní poprvé objevily paralelní světy (v anglicky mluvících zemích známé jako: Many-Worlds interpretation of Quantum Mechanics). Mimojiné napsal celý seriál nazvaný Legion of Space, považováný za nejlépe napsanou space operu Zlatého věku. Trilogie The Legion of Space (1934), The Cometeers (1936) a One against the Legion (1939) byla v osmdesátých letech obohacena o další příběh The Queen of the Legion (1982).
V červenci 1941 v časopise Astouding to byl Jack Williamson, který napsal povídku o antihmotě nazvanou Collision Orbit. Ve stejné povídce vymyslel slovo "terraform", ačkoli způsob přizpůsobování planety k lidskému přežití byl popsán již dříve. V povídce Dragon's Island (1951) použil termínu "genetické inženýrství".

V českých překladech se příliš často nevyskytoval, zvláště v dobách předrevolučních, politická mašinérie nejspíš vkusně neohodnotila jeho brakové a kapitalistické narážky. Jedinou výjimkou se stala povídka S rukama v klíně vyšlá v antologii Roboti a androidi (With Folded Hands, 1947; č. nakl. Svoboda 1988 - později ještě jako Se založenýma rukama). Mírné satisfakce se mu dostalo po Sametové revoluci, kdy několik jeho děl proniklo na český knižní trh.

Space opera Loď (Seetee Ship; česky v AFSF, 1992) z roku 1951 zaujme i dnešního čtenáře svou nápaditostí, originalitou a napínavou atmosférou, vlastnostmi, které překonají občasná literární klišé a příliš pomalý rozjezd. Dvě stě stran využívá za nosné téma antihmotu.

Druhým u nás vyšlým románem bylo Bludiště (Mazeway, 1990; č. Triton 2004). Z pohledu galaktického společenství je Země barbarský a zaostalý svět. Několik pozemšťanů se snaží dokázat, že si lidská rasa zaslouží uznání a pomyslné křeslo v radě moudrých. V mytickém Bludišti na ně čeká hra Meče a Kamene, v níž vyspělé rasy osvědčují své kvality…

Z dalších prací se v překladu objevilo "pouze" osm povídek vesměs roztroušených v Ikarii a několika antologiích. Povídka Děti slunce (Born of the Sun, 1934; č. Ikarie 10/1991), zapadající do cyklu Legion of Space, později vydaná ve sbírkách Křišťálové sféry (Mladá fronta, 2002) a Úžasné příběhy (ASFS, 1992). O rok později ve stejném periodiku vyšel Kosmický expres (The Cosmic Express, 1930; č. Ikarie 10/1992), následován Nejšťastnějším stvořením (The Happiest Creature, 1953; Ikarie 2/1994) a naposledy pak Nová Země (The Ultimate Earth, 2000; Ikarie 2/2002; získala ceny Hugo a Nebula v kat. novela).

V nakladatelství Baronet se jeho jméno objevuje v několika ročenkách, zejména pak ve sbírce Velmistři SF se v roce 2001 objevily hned čtyři krátké práce: Se založenýma rukama (With Folded Hands, 1947; česky navíc v antologii Síň slávy II A, Baronet 2006 a v antologii Roboti a androidi) a pokračování s názvem Veselice (Jamboree, 1969 - společně patří do cyklu Humanoids), Literární spolek Maňana (The Manana Literary Society, 1984; vyšlo v Hugem oceněném autobiografickém díle Wonder’s Child: My Life in Science Fiction, Hugo 1985 v kat. non-fiction), a Strom světlušek (The Firefly Tree, 1997).

Poslední přeložená povídka Země jaká bývala se objevila ve sbírce Nebula 2001 (The Ultimate Earth, 2002; č. Baronet 2005), nový překlad již v Ikarii publikované Nové Země.

Kromě Hugů a Nebul získal také cenu World Fantasy za celoživotní zásluhy (1994) a cenu Brama Stokera v roce 1997 (taktéž za celoživotní dílo).

Podle:

• Legie.info
• Scifiworldu
• FantasticFiction.co.uk
• a Wikipedie

Martin Šust připravil podrobný přehled tvorby na stránkách magazínu F&SF.