"To je ten, co byl na startu Američanů na Měsíc," říkali soudruzi.

Začátkem roku 1969 americká kosmická agentura NASA určila, že 16. července vypustí Apollo 11, jehož cílem bude Měsíc. Zašel jsem za šéfredaktorem Domkářem, abych mu připomněl, že chci letět na tento start. Zdeněk kývl: "Pojedeš, zařídím to na podniku." V té době nebyl k zahraničním cestám zapotřebí souhlas politických míst.

Odletěl jsem do Washingtonu. Na letišti na mne čekal Jirka Dienstbier, starý kamarád z rozhlasu, který byl zpravodajem ve Spojených státech.

Hned na začátku mně ponaučil: "Měj připravených pět dolarů. Jakmile na tebe někdo namíří bambitku, tak mu je dej. To mu stačí." A potom mi předal vizitku vedoucího tiskového odboru státního departmentu: "To je člověk, který jako novinář působil před druhou světovou válkou ve Vídni. Má proto pro nás Čechy slabost. Vzkazuje ti, že kdyby ses dostal do jakýchkoli potíží s místními úřady, aby ses s nikým nebavil a hned mu zatelefonoval. Máš tam jeho číslo nejen na státní department, ale i do rezidence."

Po jednodenním odpočinku jsme vyrazili Jirkovým autem na jih. Když jsme projížděli spletí městeček poblíž kosmodromu, měl jsem dojem, že jsem v Moskvě na oslavách prvního máje anebo bolševické revoluce, jenže místo azbuky byla všude latinka. Fábory přes ulice, obrovské transparenty podél, množství amerických vlajek. Lidé se zbláznili.

Tu slavnou středu 16. července jsme museli být v tiskovém středisku už časně ráno, přibližně pět hodin před startem. Tam jsme přesedli do autobusu. O půl sedmé jsme zastavili na pískovišti Banánové řeky.

V pětikilometrové dálce na východním obzoru jsme viděli jakousi malou bizarní tužku. Její nepozemskost podtrhovala světla reflektorů a rozžíhající se ranní červánky. Raketa Saturn 5 s kosmickou lodí Apollo 11!

Samozřejmě, rádi bychom byli ještě blíže, jenže to bylo z bezpečnostních důvodů vyloučeno. Kdyby raketa vybuchla, tahle planina s novináři prý by už zasažena nebyla – blíže by to bylo nebezpečné.

Přísun informací byl dokonalý. Především neustále vysílal místní rozhlas, před hlavní tribunou byly obrazovky TV poolu, takže jsme mohli sledovat třeba odjezd kosmonautů do kabiny, poslední přípravy na sále i u rakety i obrazově, a kromě toho na zvláštních ukazatelích jsme sledovali čas zbývající do startu.

Přesně 8,9 sekundy před startem se rozběhla mamutí turbočerpadla, ženoucí palivo do motorů prvního stupně. Zpod rakety vyrazil oheň. Všech pět motorů prvního stupně se rozhořelo. A Saturn 5, aniž to kdo mohl – samozřejmě s výjimkou automatů – poznat, se odpoutával od rampy.

Raketa se utopila v rudém jezeru ohně, který se v mžiku rozlil do všech stran. Plamen se rozvalil po sluncem prozářeném modrém Atlantiku, jehož břehy ležely najednou u našich nohou. Teď však na mne dolehl jako obrovské drama. Proboha, nestalo se něco? Nehoří rakety s kosmonauty? Ne, všichni zůstávali v klidu.

"Hurááá! Hurááá!" Nikdo z nás nevydržel přihlížet mlčky.

Středa 16. července 1969 – 9.32 hodin východoamerického letního času, který jsme měli na hodinkách, 14.32 hodin středoevropského, 13 hodin 32 minut 0,724 sekund světového. První výprava pozemšťanů na jiné nebeské těleso odstartovala. Neil Alden Armstrong, Michael Collins a Edwin Eugene Aldrin.

Mrak plamenů stále objímal polovinu těla rakety. Jako by ji ani nechtěl pustit. Přitom bylo stále úžasné ticho.

Konečně! Dvě sekundy od okamžiku, kdy hlasatel řekl slovo "nula", se raketa viditelně pohnula vzhůru. Stoupala pomalu, beze spěchu. Opírala se o rudý chvost. Stále ještě nepospíchala, třebaže s každým metrem zvyšovala rychlost.

Tichou poezii prvních vteřin najednou přerušily strašlivé rány. Navíc jsem cítil, jak se mi chvěje země pod nohama. Opatrně jsem se rozhlédl okolo. Nikoho tohle zemětřesení neznepokojilo. A síla, kterou se motory opíraly o zem, roztřásla pevninou, takže ji zaznamenaly citlivé seizmografy až v New Yorku.

Za chvilku se nám ztratilo Apollo 11 z očí. Rozplynulo se v modrém nebi.

Pokračování příště

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz