Většina evropských států není a v nejbližší období v žádném případě ani nebude schopna udržet úroveň „sociálního státu“, na který si jejich občané už zvykli.

Ani v USA se nejspíše nepodaří dlouhodobě ufinancovat - pro většinu ostatního světa nepředstavitelně vysoké - finanční ztráty bank a obrovských korporací.

Diktátorské režimy, zejména Severní Korea, už v podstatě téměř nemají co ztratit. Svět zasažený ekonomickou krizí se už totiž nehodlá nechat dále vydírat vojenskou hrozbou a nebude chtít, a nejspíše ani moci, dále posílat miliardy dolarů na humanitární pomoc svému „nepříteli“.

Přidejte k tomu Írán, rostoucí problémy s Tálibánem v Afghánistánu a Pákistánu, zoufalou bezpečnostní a humanitární situaci obyvatel mnoha afrických zemí, piráty u Somálska a v okolí Indonézie, AIDS, virus Ebola, ptačí a prasečí chřipku …, panebože, kolik podobných hrozeb by ještě bylo možné vyjmenovat.

Nejhorší na tom je, že vojenský konflikt možná vznikne jako nouzové politické řešení jinou cestou neřešitelných problémů. Jen zkuste vzít lidem jejich pohodlí a jistoty! A vyjdou do ulic. Ale na pódiích před nimi se rychle objeví noví „populističtí vůdci“ slibující jednoduché řešení. Například vyhnat přistěhovalce, jinověrce, lidi jiné barvy pleti …

Vědomi si reálné možnosti vzniku výše popsaného scénáře, mohou se i demokratičtí politici rozhodnout pro zdánlivé „menší zlo“, jakým se jim bude zdát „omezený“ válečný konflikt. V zemi ve „válečném stavu“ se totiž mnoho nezbytných reforem dá relativně snadno prosadit. A kdyby bylo nejhůře, vláda může kdykoli vyhlásit výjimečný stav. V zemi ve válečném stavu se obvykle nesvrhávají vlády a na čas se zmírní i politický boj. Může se to někomu hodit?

Velmi se obávám toho, aby již v blízké budoucnosti na tuto otázku některý z významných současných politiků světa neodpověděl kladně.