Jako příčinu neúspěchu tradičních stran v posledních volbách diagnostikuje Bohuslav Sobotka v rozhovoru s ČTK zahleděnost do sebe. To je formulace natolik obecná, že může znamenat cokoli, a když něco znamená cokoli, neznamená to nic. Což ovšem nevylučuje ani to, že má Sobotka pravdu, když varuje před představou demokracie bez politických stran.

K problému takto důležitému se kvalifikovaně vyjádří politologové. Nicméně ani vnějšímu pohledu jakási zahleděnost do sebe neunikne. Postihuje však především ona lokální hnutí a občanské iniciativy, kterých je jako hub po dešti. Právě v těchto uskupeních vládne řevnivost a leštění ega je oblíbenou činností. Rozpadly se Věci veřejné, první protestní formace, která se výrazněji prosadila ve volbách. Nejinak dopadli zelení, formace se strukturou politické strany, nicméně v podstatě zase aktivistické hnutí. Rozhádali se, porvali se mezi sebou a rozpadli se. Je až úsměvné, že vnitřní pnutí se okamžitě projevilo u Pirátů - těsně poté, co v podstatě senzačním způsobem pronikli přinejmenším do druhé ligy, zatímco si až dosud čutali někde na plácku. Vnitřní pnutí je nejvýraznější projev zahleděnosti do sebe. Řádná politická strana, a takové jsou bezesporu páteří demokratického režimu, je strukturovaný, organizovaný subjekt, v němž i různorodost pohledů má svoje pravidla. Svobodná vnitřní debata, ale také závazný závěr a disciplinované prosazování jeho smyslu, to je charakteristika řádně fungující politické strany.

Ad hoc usmolená hnutí mohou dosáhnout okamžitého úspěchu a proniknout do těch či oněch orgánů, ale pokud se jim nepodaří vybudovat mechanismy zabezpečující soudržnost, sebeočistu před nežádoucími vlivy, zvláště pak povahy korupční a kriminální, dobrovolnou loajalitu, obměnu aktivních funkcionářů přílivem mladé krve, pak je čeká rozpad, tedy projev zahleděnosti do sebe.

V první řadě se to aktuálně týká hnutí ANO. Dosáhlo úspěchu ne proto, že není zahleděné do sebe, pan Babiš je do sebe zahleděný, až bůh brání, ale proto, že pořád ještě dokáže nabídnout naději, že bude líp. Tradiční strany bohužel zklamaly své voliče už tolikrát, že jejich schopnost poskytnout naději v kterémkoli smyslu je blízka nule. Takže obecenstvo sází na ne-stranická hnutí. Musí z toho nutně přijít kocovina a pokud se v tomto mezičase strany stačí vzpamatovat, posílí vnitřní loajalitu, aby se nemohlo stát, že hned po volbách spiklenci začnou šéfovi mydlit schody na večírku u hlavy státu, uvedu na příklad, a pokud se jim podaří vypěstovat ne antibiotikum, ale antikoruptikum a zaženou všechny kmotry na půl míle od svých hranic, pak se k nim voličská veřejnost zcela jistě vrátí. A odpustí jim zahleděnost do sebe.