Vítr honí spadané listí po zahradě. Lavička před okny je zapadaná listím, stejně tak plastové židle a stůl, které nikdo neuklidil. Možná, stále doufám, podzim ještě nepřišel. Ale on je tady se vší parádou. Ráno je zima a když mám denní a zazvoní budík ve tři čtvrti na šest, posadím se na posteli a koukám do tmy. Sakra, to léto uteklo strašně rychle! Kam jsem se to všude chtěl podívat. Se synem Honzou jsme chtěli jet na týden na chalupu, zase nám to nějak nevyšlo. Já vím, je mu dvacet čtyři a není zvědavý na dovolenou se starým a hloupým otcem. Má jiné zájmy, ale jezdil jsem já rád s otcem na dovolenou? Pamatuji si, když jsem byl s tátou na naší poslední společné dovolené. Bylo to necelý rok před tím, než zemřel. Jeli jsme s naší stařičkou Zetkou na Šumavu do Horní Vltavice. Šli jsme spolu na Boubín. Pamatuji si, jak všude byly směrníky, že na vrchol kopce to jsou čtyři kilometry, a my šli hodinu a zase šipka 4 km! Bylo to jako dneska v Českém ráji s pseudostředověkou hospodou v Detencích, která je odevšud 16 km (ale ani těch šestnáct kilometrů nestojí za návštěvu této drahé a mizerné hospody).

V lese jsme si sedli na klády a pojídali svačinu, kterou jsem udělal. Táta měl nůž, který o někoho kdysi dostal a který byl velmi vzácný. Byl to předpotopní „Švýcarák“, předchůdce dnešních nerezových. Táta ho měl vždy neuvěřitelně ostrý a moc si na něm zakládal. Já s ním krájel jablka a odložil jsem ho na klády. Pak jsem do něj drknul rukou, nůž sklouznul a spadl mezi ně. Vyndat ho znamenalo zavolat autojeřáb. Kládu nadzvednout nebo jinak s ní pohnout nebylo vůbec možné. Tátův smutný pohled, jak se s nožem loučil, si budu pamatovat do smrti. A kdykoliv uvidím v lese složené klády, vzpomenu si na to.

V kempu v Horní Vltavici jsme měli postavený stan. Bylo to tuším v září a kemp byl téměř prázdný. Pamatuji si, jak táta, tehdy již velmi nemocný, vstával ještě za šera a odešel z kempu, aby nikoho nerušil tím, jak vykašlává zbytky svých plic. Měl jsem na něj vztek, chtěl jsem se konečně trochu vyspat, ale jeho strašný kašel mě vždy probudil. Pak začal šátrat ve stanu a hledal cigarety. Doktoři mu údajně řekli, že už je to stejně jedno. Bez cigaret se táta začal třást jak drahej pes. Bylo mi jednadvacet a byl jsem mladý sobecký vůl. Nic jsem nechápal. Pravda, s tátou jsem si začal rozumět, až když doznívala má puberta. Tehdy on, skvělý fotograf, se konečně rozhodl naučit mě alespoň řemeslo, když umění se naučit nedá. Do té doby jsem se „uměním“ prokousával systémem pokus-omyl, což bylo jednak zdlouhavé a jednak to stálo spoustu peněz.

Na jednu věc jsem si teď vzpomněl: jak mě tehdy táta šokoval. Bylo to podobné, jako když se synek v Obecné škole dívá na otce, jak klidně zlikviduje nalezenou pancéřovou pěst, zatím co obdivovaný učitel o tom jenom žvanil. Na rozmoklé louce kempu zapadla Tatra 111. To byl vojenský terénní náklaďák. Jak se poněkud dementní řidič snažil Tatru dostat z bahna, tím víc do něho zapadala. Motor vyl a kola se protáčela. Tehdy jeho počínání pozorovali všichni obyvatelé kempu a každý mu radil něco jiného. Táta se na to díval a já, blbý postpuberťák, jsem byl přesvědčený, že takový hlupák, jakým můj otec v mých očích byl, přeci nemůže náklaďák z bahna dostat. Když všechny pokusy selhaly a řidič se rozhodl, že dojde pro pásák do JZD, táta povídá: „Mohu to zkusit, pane? Možná, že bych s tím vyjel!“ „Vy? Jo? No tak to zkuste, ta zasraná tatra nic nevyjede, to je auto na h…!“ „Ale to neříkejte, to je v lidech, auto je to dobré.“ Táta v mých očích urazil řidiče! Co on může vědět o jízdě v terénu, on, fotograf! Ale táta vlezl do kabiny tatry, začal tam mačkat různé páčky, kterými tam dával redukce a zapínal náhony, a jezeďákovi padla brada. Mně také. Můj táta evidentně věděl, co činí. Pak začal s minimem plynu pomalu pouštět spojku a Tatra se šnečím tempem začala pomalu pohybovat v před. Když vyjela z bláta, byl táta za hrdinu a já byl na něj hrdý, že to byl on, kdo to dokázal! Když vylezl z kabiny, řekl jejímu řidiči: „Nikdy přede mnou neříkejte, že Tatra je blbé auto, blbej je akorát řidič!“ „Tati, kde ses to naučil, prosím tě?“ „To víš, nejsem takovým blbcem, za jakého mě máš.“ To bylo všechno, co k tomu řekl, a já dodnes nevím, kde k tatrám přišel. Vím, že ta auta měl rád.

Když jsme byli spolu na té dovolené, netušil jsem, že je naše poslední. Byl jsem rád, když jsme se vrátili domů. Konečně jsem se vyspal. Dnes vím, že bych klidně - a rád - nespal další dny, kdybych věděl, že mu to udělá radost. Když můj syn nemá čas někam se mnou jít, protože má něco úplně jiného nebo že cosi strašně důležitého musí, mrzí mě to a mám na něj vztek: „To sakra nemůžeš alespoň jednou být se svým tátou? To musíš být s kamarády?“ Když se uklidním, vzpomenu si na tu dovolenou s mým tátou a vím, že se jenom historie opakuje.

Ve středu jsem křtil svou knížku povídek. Taková věc má pro autora zásadní důležitost. Nejsem Pawlowská ani Vievegh, a tak byl křest komorní. Ale i tak jsem se na něj těšil. Je to setkání s přáteli, s některými i po létech. Týden před křtem mi syn Honza řekl, že tam nemůže jít, protože má lístky na strašně důležitý koncert nějaké kapely. Řekl jsem, že by mě to velmi mrzelo. Ale on tvrdil, že to je jediný koncert jakési slovenské kapely a že tam musí s kluky z práce jít. Pak mě tři dny před křtem nakladatel sdělil, že knížka ještě není hotová. Když se mě synek v práci ptal, jestli tedy ten křest bude a od kdy, měl jsem velkou radost, ale na druhou stranu jsem mu musel popravdě říci, že knížka ještě není hotová, že ji ještě nemám. „Tak to jsem mohl klidně jít na ten koncert!“ „Honzo, já za to opravdu nemůžu, to jde zcela mimo mě, já se můžu jenom modlit, aby to dobře dopadlo.“

Když nebyla knížka ani večer před událostí, začal jsem být silně nervózní. Měl jsem noční a v práci jsem musel všechno dvakrát zkontrolovat, abych neudělal něco špatně, protože jsem byl poněkud mimo. Nedovedl jsem si dost dobře představit, jak budu stát před lidmi a budu číst něco z rukopisu a ukážu jim obálku knížky s omluvou, že je sice hezké, že se tak sešli, ale že knížka zatím není, ale někdy určitě bude... Naštěstí u mě v poledne zazvonil nakladatel a měl s sebou vytoužené knížky. Odlehlo mi, co odlehlo, velmi zhluboka jsem vydechl. Takový adrenalin opravdu nemusím. Mé povolání je s dostatek adrenalinové a tohle bylo trochu navíc. Honza mi volal, jestli je tedy kniha k mání. S radostí jsem mu řekl, že konečně je na světě. Nevěděl jsem, jestli přijde, a musím říct, že jsem byl zvědavý. Nakonec byl v hospodě dříve než já. Měl jsem z toho obrovskou radost a zase jsem si vzpomněl, jak blbě jsem se choval ke svému tátovi a že ho to muselo strašně mrzet. Večer se vyvedl a kniha snad vystartuje do života dobře a doufám, že bude dělat lidem, co si ji koupí, radost.

Nedávno dávali v televizi další verzi Psa baskervillského. Miluji Anglii, a tak se rád dívám na Vraždy v Midsomeru a další detektivky z té země. Vím, že žádný Midsomer neexistuje a že překrásná zákoutí jsou z různých částí země, na internetu lze dokonce najít, co je kde natáčené, čí je který dům a kde ve skutečnosti stojí. Ale zpět k Baskervillům. Koukal jsem na to a film končil kolem půlnoci. Měl jsem v bytě krásné teplo. Po skončení filmu, jehož děj je notoricky známý, jsem se umyl, vzal jsem si pyžamo a chtěl jsem si jít lehnout. Když jsem zhasl, koukal jsem do zahrady, kde vítr honil mokré listí, a já si sedl do arkýře a nádherně jsem se bál. Kdyby tak přišla Dita a zavyla pod oknem! Dita je podvraťák, kterého má ségra, a je všechno, jenom ne zlý a už vůbec neumí výt. Když jsem se ji to snažil naučit, tak mi vždycky oblízla nos a dívala se na mě jako: „Co to tady na mě zkoušíš, blbečku?“

Nalil jsem si zlatistou tekutinu, kterou uvařili v Irsku a koukal do tmy. Vzpomínal jsem, jak se ségrou jsme se na podzim báli chodit do Sokola: naší zahradou, pak Klamovkou, kolem šramot a šustot a když byla mlha, což bylo dost často, viděli jsme všude postavy, respektive jejich stíny. Jak jsme tady se Šubánem a s Jardou Vlčkem ségru strašili. Ona se totiž strašně bála, a tak byla cílem našich radovánek. Strašit ségru, to byla naše povinnost, a ona nás, aniž by chtěla, odměnila strašným řevem a během jak o život naší zahradou.

Budou dušičky a většina lidí to vlhké a nevlídné počasí nemá ráda. Já v tom ale vidím kus poezie.

Poznámka redakce: Fotografie z "komorního" křtu knížky Vzpomínky z druhého kopce si můžete prohlédnout ve fotogalerii, klipy z téže události na psím YouTube, jedna ukázka je zde:

Foto & klipy: Jiří Wagner