19.3.2024 | Svátek má Josef


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 368

10.5.2016

Za mého dětství značka Harley-Davidson byla pro nás kluky symbol Ameriky. Na Plzeňské pod Klamovkou na boku jednoho starého domu byl i za komunistů na zdi ohromný nápis „Harley-Davidson Motorcycles“. Zjevně si nikdo ze soudruhů tohoto téměř protistátního nápisu nevšiml. Dům tam stojí dodnes a majitel ho nechal celý omítnout, a tak nápis zmizel, bohužel. Také ve dvoře již dávno není servis těchto pozoruhodných strojů, ale prodávají se tam krby.

Foto: Zdeněk Švitorka

Na druhou stranu zaplaťpánbůh, že starý dům zůstal zachován a nedopadl jako úžasná hospoda vedle, kterou zbourali. Developeři místo ní postavili odporný mnohapatrový skleněný barák a tak pomalu mizí stará zástavba Košíř. Hlavní je, že než rohovou hospodu zbourali, tak na ní někdo udělal novou střechu. Asi aby se to lépe bouralo. Něco podobného se stalo na začátku let devadesátých na pražské Ruzyni, kdy nechal ředitel letiště polepit skleněné tunely k letadlům zrcadlovou folií a několik týdnů po dokončení této nákladné práce se do takto upravených chodeb zakously bagry. Ptal jsem se tehdejšího ředitele, mého kamaráda, jestli to nechal polepit proto, aby to míň prášilo, a on mi kupodivu odvětil: „A ty mně taky polib prd...!“ Asi jsem nebyl první, kdo se na to zeptal...

Začal jsem o motocyklech Harley. Mám rád tuto značku a když jedu po Route 66, na parkovištích je vždy okukuji. Nemám žádnou motorku a ani to není cíl mého žití, ale obdivuji techniku a hlavně značka Harley pro mě vždy znamenala odpor proti komunistům a jakýsi vzdor. Harlejáři měli v Československu svůj klub a své stroje hýčkali víc než děti. Byly to většinou válečné přebytky, které sem v rámci poválečné pomoci přivezla UNRRA. Takže to byli stařečkové, ale krásní. Někteří se snažili vlastnoručně přestavět válečné mašiny na moderní Electro Glide a více či méně se jim to dařilo. Jejich srazy byly trnem v oku komunistům, kteří se jim to snažili znepříjemnit, seč mohli. Být majitelem „haryka“, to byl postoj k životu a byl to vždy protest proti bolševikům.

Jaké je mé zklamání, když vidím, že jakýsi obskurní gang se zaručí za mafiána a jeho pustí z vězení. Nebo když vidím, jak se harlejáři paktují s Putinem a vzývají Stalina. Je to pro mě šok. Ještě větším šokem je pro mě zjištění, že severomoravští harlejáři těm zmetkům půjčí své mašiny, aby mohli projet českem pod záminkou oslav konce války. Mimo jiné tím porušili základní zákon motorkářů, že motorka se nikomu nepůjčuje. A to nemluvím o morálních aspektech. Až doposud jsem se domníval, že motorkáři mají svou čest a svá pravidla, a byl jsem ochoten být benevoletní k tomu, že jsou, vlastně byli, tak trochu mimo hlavní šedý proud. Dnes vím, že jen byli. Nikdo z Harley klubu nevystoupil a neřekl, že se za takové zmetky stydí a že slušný motorkář se do politiky neplete.

Vím, že motocykly Harley-Davidson za tyto excesy nemohou. Jen mohu konstatovat, že v mých očích motorkáři klesli, paktovat se s ruskými nacionalisty a ručit mafiánovi, aby ho pustili z vězení, je v mých očích poklesek, který se nedá odpustit.

Když jsem se potkával na Route 66 v Arizóně s majiteli Harleyů, nebo nových Indianů, byli to vždy přívětiví dědkové a báby v mém věku, ba i starší, pro které je motorka a tato „Matka cest“ součástí života. Jednou jsem v Las Vegas čekal na Honzu Hamerníka, který byl služebně na kontraktační výstavě studiové techniky. Las Vegas je hnusné město, které je zaměřené jen na hazard a kde, pokud tam člověk nejede právě za touto pochybnou zábavou, není co dělat. Neexistují kavárny a pouliční hospůdky, kde by si člověk mohl sednout a pozorovat cvrkot. Takže jsem se flákal po ulicích.

vzpomínky 368 2

Najednou vidím, jak jede auto a za ním policajt na Harley a bliká a houká. Na parkoviště u jednoho hotelu, kde jsem zrovna fotil Chevy 57, nejkrásnější ameriku všech dob, policajt zahnal hříšníka. Zatímco mu spílal, já obhlížel jeho fantastickou motorku. Když se k ní policajt vrátil, úředně se mě zeptal, jestli mám nějaký problém. „Ne, nemám, jenom koukám na tu nádhernou electroglajdu. To je v Evropě sen každého kluka.“ Policajt obrátil o 180 stupňů a celý pyšný mi začal ukazovat všechny vymoženosti, které jeho motorka má. Vyfotil jsem si ji, ale jeho kamsi odvolali, a tak jsme se rozloučili se slovy: „Proč nejste v nějaké herně?“ „Mě to nebaví, to se raději kochám motorkami.“ „Děláte dobře, příjemný den!“

vzpomínky 368 3
vzpomínky 368 4

V San Diegu jsme stáli na červenou. Ve vedlejším pruhu zastavil Harley, evidentně z půjčovny, a na něm seděli staří manželé. Byla červená a oni stáli. Tedy stáli jenom chvíli, pán nevysunul opěrku, ani nedal nohy na zem, takže se po chvilce začala motorka kácet. Pán seskočil a snažil se motorku narovnat, jenomže už byla v takovém úhlu, že ty tři metráky plus baba na zadním vyvýšeném sedadle a gravitace motorku převážily, až téměř padla. „Slez z toho, ty krávo, to nevidíš, že to padá?“ Chtěl jsem vylézt z auta a pomoct motorku postavit, ale vypadalo to na vraždu té baby. Nakonec slezla a třicetikilový stařík motorku horko těžko narovnal. Protože jsme nemohli projet, čekali jsme, až na motocykl zase nasednou. Aby motorka nespadla, vysunul dědek stupačku. Baba nalezla na sedačku, při tom stále mlátila pantem. Vynervovaný řidič, biker amatér, nasedl, zařadil a rozjel se. Nezatáhl stojánek a ten ulít, jak se rozjel. Otevřel jsem dveře a zvedl jsem ho a na další křížovatce jsem mu ho podal. Protože padla zelená, nevím, co mi chtěl říct, ale naše cesty se rozdělily, my jeli na Coronado Bridge a oni někam jinam. Nechtěl bych být večer s nimi!

Nad našimi motorkáři kroutím nevěřícně hlavou, ale na Route 66 takové nepotkáte. A určitě tam nepotkáte ani Putina, ani Zemana.

vzpomínky 368 1