Když byl syn Honza malý, tak jsem ho s sebou bral na cesty. Všechno se dá ukrást, ale co má člověk v hlavě, to mu nikdo nevezme! Ani komunisti ne! Užívali jsme si spolu v Severní Karolíně, v Anglii... Já na to rád vzpomínám a doufám, že on také. Dnes se situace obrátila, Honza pracuje v Paříži a pozval on mne na návštěvu. Nejsem zrovna frankofilní člověk, naopak razím heslo, že Francouz umí víno, sýry, a Zuzana tvrdí, že ještě také umí módu. No, té já nerozumím, ale netuším, proč dělá auta a letadla. S obojím mám zkušenosti a ne zrovna dobré. Člověk naučený na boeingy si těžko zvykal na airbusy, nikdy bych své ameriky nevyměnil za renaulty.

Tímto úvodem jsem asi na sebe poštval všechny, kteří při vyslovení slova Paříž přivírají oči a slastně vzdychají. Mě prostě to město nad Seinou neoslovuje. Před třiceti léty mě při letu z New Yorku do Paříže v letadle okradli a protože můj kamarád Pierre byl zrovna v Praze a jeho žena, o které tvrdil, že umí anglicky, nerozuměla ani slovo, takže mě zachránil tehdejší zástupce ČSA v Paříži a navedl mne na hodinový hotel na Rue Cujas. Kromě strašné špíny a neustálé nabízení sexuálních služeb tam měli postel, kterou dokonce na mé výslovné přání převlékli do čistého. Kupodivu jsem nehodlal spát v posteli, která nesla stopy mnoha erotických dobrodružství. Hlavně cena byla taková, že jsem na to po kapsách dal dohromady. Za to, že mě soused v letadle okradl, Paříž nemohla, ale za tu neuvěřitelnou špínu ano. Teď jsem se kouknul na ten hotel, jak vypadá dnes, mohu vás ujistit, že úplně jinak.

Tehdy jsem byl v městě, kde nikdo neumí anglicky, nešťastný, bez peněz a hladový. Druhý den jsem odjel na letiště Le Bourget, kde měl Pierre kancelář, a najednou všechno bylo jinak. Jeho krásná, leč protivná sekretářka mi sdělila, že je Pierre v Praze a že se vrátí až večer. Měli tam croissanty a kafe, tak jsem se rozhodl, že se odtamtud nehnu. Uvelebil jsem se v předpokoji a udělal jsem dobře. Den jsem strávil s piloty, kteří mne znali z Prahy a létal jsem s nimi po Francii. Vše se v dobré obrátilo.

Tentokrát na mě čekal Honza a já se na něj těšil. Samozřejmě, že první den jsme byli na Le Bourget v muzeu, to dá rozum. Cesta byla dobrodružná. Jeden člověk nám řekl, že muzeum je od vlaku maximálně 300 metrů. Spletl si jednotky, jsou to tři kilometry. Cestu zpět jsme si zkrátili autobusem. Byly to čtyři zastávky. Koupili jsme si jízdenky na vlak a čekali jsme. Něco drmolili francouzsky a lidi evidentně nadávali. Pak nám jedna holka řekla, že někdo skočil pod vlak a že nic nepojede. Jeli jsme autobusem na metro. Po několika stanicích zůstal vlak metra stát v tunelu. Po čtvrthodině stání v tunelu se pomalu došoural do stanice. Pak jel krokem asi další tři stanice a nakonec nás strojvůdce vysypal, že je metro rozbité. Dojeli jsme domů asi za hodinu - bydleli jsme u Orly, na druhé straně Paříže. Kolega Zdeněk, když nás viděl zmoklé a utahané, řekl, že mu to připomíná návrat osleplých Bulharů do vlasti. Ale muzeum stálo za to.

Když se bude nějaký Francouz na nás povyšovat a bude mít dojem, že jsme opice, které spadly ze stromu, zeptejte se ho, proč mají tak neuvěřitelně špinavé záchody i v muzeích a proč je Paříž obecně tak strašně špinavá.

Kdo má rád Art nouveau, musí navštívit Galeries Lafayette! Zboží mne nezajímá, je asi krásné a jistě i předražené, ale ta budova je nádherná! Mám za to, že architekti Moskevského GUMu se inspirovali tímto skvostem. Byl jsem v Moskvě v roce 1988 a tento obchoďák byl bolševiky změněn na ruinu, dnes je asi všechno jinak. V Paříži se vše leskne a září. Neuvěřitelně krásné detaily dekoru, skleněný strop kopule, to vše je nádherné. A ze střechy obchoďáku je krásný výhled na město. Vřele doporučuji, je to zajímavější než vyhlídka z Eiffelovky. Ten den nepršelo, a tak jsme si to užili. V obchoďáku byla zajímavá ohromná fronta Japonců u stánku Louis Vuitton. V této části světa nebývají fronty zvykem, natož u tak strašně drahé firmy! U tohoto obchoďáku je ještě jedna kuriozita: 19.1. 1919 přistál s letadlem na střeše Jules Vedrines. Získal tak finanční odměnu 35 tisíc franků. Moc si jí neužil, zabil se v letadle půl roku nato. Dnes by to už nešlo, plochá střecha má polovinu zabranou klimatizačními agregáty. Nicméně Francouzi měli na střeše obchoďáku až do roku 1936 leteckou školu! Nepřistávali a nestartovali zde, ale letadlo bylo připevněné na rameni a byl to takový primitivní trenažér.

Krátký pobyt v městě nad Seinou jsem si užil a doufám, že Honza také. Byl to poučný a krásný výlet!