„Honzo, máš oblek?“ „No jasně, že mám, proč?“ „Rád bych tě vzal do svého klubu.“ Byli jste někdy v britském klubu? Já znal tyto kluby jen z románů nebo filmů. Věděl jsem, že tam gentlemani utíkali před manželkami, protože tam ženské nesmí, že tam jsou krásné obrazy, knihovny a krby. V případě nadměrné konzumace alkoholu i pokoje na přespání. V klidu si tam pánové kouří své doutníky či dýmky a při drinku čtou Timesy. To byla má představa klubu.

Royal Navy Club je ve čtvrti Mayfair, čili v nejdražší čtvrti v Londýně. A hned dvě věci dnes neplatí: v klubu se nekouří a díky tomu, ža na lodích Jejího veličenstva pracují ženy, mají dnes do klubu přístup i ony. Ale v ostatních bodech jsem se nespletl. Při vstupu se ohlásíte na recepci a nesmíte říct, že jste přátelé pana XY, ale musíte se ohlásit jako hosté pana XY. A ten vás musí předtím zapsat jako své hosty. Stěny obložené tmavým dřevem, obrazy s výjevy z námořních bitev, krby, vysoké koberce a nádherná kožená křesla. Tady se zastavil čas!

Byl jsem šťastný, že takové věci ve staré, dobré Anglii stále existují. Řeknete, že to musí být strašná snobárna. Ano, samozřejmě, že to je to snobárna, ale krásná! Ze začátku jsme tam byli sami, a tak jsem udělal pár obrázků. Ten večer tam měla být oslava odchodu z činné služby jakéhosi kapitána. Samozřejmě si jméno nepamatuji, ale to není ani důležité. Když jsem si udělal fotku Zuzany a Rogera u baru, barman začal prskat, že nesnáší blesky. Kdyby řekl, že se tady nefotografuje, chápal bych to, ale za celou dobu mého pobytu v Anglii jsem se nesetkal s tak arogantním chováním, a to ještě v takovém klubu! Jasně, že jsme tam nepatřili, ale to takovému picmochovi musí být jedno! Později jsem zjistil, že stejně naštvaně se choval i k příslušníkům Royal Navy. Když začali přicházet hosté, byla to přehlídka nádherných slavnostních uniforem. Na rozdíl od Rusů britská Navy používá miniatury vyznamenání, takže důstojníci nevypadají jako zbrojnoši v kroužkovém brnění. Nejvíc mě fascinovala paní, metr devadesát a metrák váhy, která měla levé ňadro vyšperkováno neuvěřitelným počtem medailí. Nevím, kdo ta paní byla, ale všichni ostatní se k ní chovali s velikou úctou.

Když večer dosáhl bodu neformálnosti, byl jsem představen admirálovi Jejího veličenstva. Prošedivělý chlapík ve fraku se zlatými knoflíky a šňůrami, náramná krása. „Na jaké lodi jste sloužil, pane?“ „Pane, já jsem sloužil na USS Primátor Dittrich!“ „Dobrá loď!“ „Ve své době největší v našem loďstvu, pane!“ Zuzana málem upadla nad mou drzostí. Ale pan admirál se odpotácel jinam a my jsme už byli stejně na odchodu, takže jsem nemohl líčit panu admirálovi detaily bitvy o Žižkův vrch. A měl jsem to přitom tak hezky připravené!

Jeli jsme domů příjemně unaveni a když se mě Roger zeptal, o čem jsem se tak dlouho s admirálem bavil, neměl jsem odvahu mu říct pravdu. I když částečně jsem tajemství mé slovanské lsti poodhalil: řekl jsem, že o Praze.

*********************************************
LETADLA, MŮJ OSUD
V nakladatelství Svět křídel vyšla knížka Jana Čecha Letadla, můj osud.
Na rozdíl od předchozích knih s leteckou tématikou Droga zvaná letadla a Nazdar, orlové je tato orientovaná zejména na fotografie, kterých autor udělal za 45 let práce na letištích požehnaně.
Nosil s sebou fotoaparát a od sedmdesátých let dělal fotografie letadel kolem sebe a tak vlastně zdokumentoval, jak se časem měnily typy letadel, které na Ruzyň přilétaly. To, co bylo vrcholem techniky v sedmdesátých létech, dnes odpočívá na odstavných plochách, v lepším případě. V horším se změnily v plechovky piva, nebo limonád. Bohatý archiv fotografií a negativů byl naskenován.