Minulý týden jsem coby potulný mechanik proletěl kus Evropy a Afriky. Z Prahy přes Paříž do Agadiru. Za několik dní jsem měl možnost poznat i rozdíl v přístupu různých národností k zákazníkům nebo, řekněme, k cizincům.

V Paříži o půlnoci jsem dostal v hotelu Millenium neodolatelnou nabídku slevy 40 %, když si vezmu pokoj, v kterém nefunguje odpad v umývadle. Sleva mě zrovna nezajímala, protože pokoj byl již zaplacený, zato mě zajímal pokoj. "A proč ho chcete vidět?" "No protože chci!" Nagelovaný chlapec v recepci se mnou jen velmi neochotně poslal usmívajícího se černouška, který mě do pokoje doprovodil. Jenže ono nešlo ve finále ani tak o odpad umývadla, ale nefungovala toaleta! A bez té se nedá být! "Ale my jiný pokoj nemáme!" "To je ale váš problém a ne můj, já mám zaplacený v tomto hotelu pokoj, a tak mi ho dejte." "Když jiný nemáme, tak vám ho nemůžeme dát!" Připadalo mi, že se bavím s debilem, který tuto větu opakuje jako mantru. Bylo po půlnoci, já byl strašně unavený a toužil jsem po sprše a posteli.

"Musíte do jiného hotelu, my prostě jiný pokoj nemáme." "Fajn, tak mě dejte do jiného hotelu a dopravte mě tam." Jiný hotel byl přes parkoviště, asi sto metrů daleko. "Potřebuji snídani v pět hodin ráno, prosím." "To nepůjde, my děláme snídaně až od sedmi." "To je dost divné, když jste letištní hotel, ne? Tak zkuste zdržet letadlo do Agadiru, ať na mne počkají, že nejste schopni udělat snídani dřív!" Fiflena v recpci si odfrkla jako kůň před překážkou, otočila oči v sloup, aby ulázala, jak jsem omezený. Inu, světový hotel Best Western na letišti Charlese de Gaulla má služby srovnatelné s hotelem v Horní Dolní. Ani automat na limonády, ani automat na sendviče, nic. Jelikož jsem zkušeným cestovatelem, neopouštím domov bez řízku. Zuzana mne vybavila řízky, okurkami a chlebem. Bohužel, vodu jsem hrubě podcenil. V Paříži jsem měl ještě víno z domova, ale co dál?

V 5:10 mi jel autobus na letiště. Vystoupil jsem před halou. Díky bezpečnostním předpisům si nesmíte brát s sebou žádnou tekutinu. Tak si koupím vodu po odbavení. Prdlajs! To v Paříži nejde, krámy jsou tak brzo zavřené a automaty jsou za mřížemi obchodů. Tak jsem seděl v letadle EasyJetu a měl strašnou žízeň. Zeptal jsem se letušky, jestli nemá vodu. "Jistěže máme vodu, 2,50 eura, prosím!" A podala mi dvoudecovou lahvičku vody. Letecké společnosti typu EasyJet nehorázně profitují z toho, že si na některých letištích nemůžete po odbavení koupit za normální peníze vodu, a nabízejí předraženou vodu na palubě.

Po čtyřech hodinách letu jsem vystoupil v marockém Agadiru. Vyplnil jsem přistávací kartu a pasové úřednici bylo divné, že jsem nevyplnil jméno hotelu, v kterém budu bydlet. Letiště Agadir na svých stránkách píše, že není na letišti, ani v jeho okolí hotel, ale že je možnost kempingu na letišti. V čem to spočívá? Že můžete spát na plechové lavici v odbavovací hale. Zaměstnavatel mi zařídil hotel ve městě, jehož jméno jsem si samozřejmě nepamatoval. "Na letišti tě bude čekat handlingový agent, který naše letadlo odbavuje, a ten všechno zařídí." Nikdo mě nečekal a nikdo nic nezařídil. Řekl úřednici, že jsem přijel opavit támhleto letadlo, ale že si musím trochu zdřímnout a že mě snad někdo čeká před halou. Dala razítko a mávla rukou. Před halou jakýsi Arab chytil mou tašku, dal ji do špinavého mikrobusu, otevřel mi dveře a řekl, abych si sednul. Tedy... myslím si, že to řekl.

Za hodinu a půl jízdy špinavým městem jsme zastavili před nádherným hotelovým rezortem Anezi Tower Hotel. Vystoupil jsem z mikrobusu a chtěl dát řidiči spropitné, ale on chtěl 500 něčeho. "Jo, chlapče, to platí společnost a ne já, trhni si nohou!" řekl jsem česky, protože on stejně anglicky neuměl. V recepci mi recepční řekl, že musím zaplatit taxík. Řekl jsem mu, že to platí firma a ne já, ale že zavolám šéfovi, a začal jsem vytáčet číslo telefonu. Když to řidič viděl, rychle sedl do auta a ujel. Tak jsem zjistil, že základní preambulí v tomto světě je člověka okrást nebo to alespoň zkusit. "Mohu se tady někde najíst a napít? Mám hotel se snídaní." "To máte, ale snídaně už není a oběd ještě není!" Zase to zachránily řízky! Ale vodu, tu bych chtěl. O automatech na nápoje se jim možná někdy zdálo. Velký hotelový pokoj byl silně "jetý". V ohromné koupelně byla dvě miniaturní mýdla, toť vše. Žádné šampóny, žádné body lotion, nic. Řízky! Dojedl jsem řízky a padl do postele. Vzbudil mne až kapitán, který se chtěl přesvědčit, jestli jsem přijel a jestli jim opravím letadlo. Osprchoval jsem se a vyrazil na letiště, kde na mne kupodivu čekal zástupce firmy, která nás odbavovala, a kupodivu mluvil i dobře anglicky. "Potřebujete něco?" "Ano, pitnou vodu, mám strašnou žízeň, a něco k jídlu!" Uprostřed haly byl stánek s občerstvením, kde jsem za pár eur dostal žádané a bez jakékoliv kontroly jsem šel k letadlu. Inu, jiná země, jiný mrav.Tady se teroristů nebojí. Když přišla posádka, letadlo už fungovalo, jak mělo, a já absolvoval osmihodinový let do Talinu, kde v krásném hotelu všechno fungovalo i po půlnoci, ba i ráno. A tak jsem se vrátil do civilizace.

Každá zkušenost je k něčemu dobrá - už vím, kam nikdy na dovolenou nepoletím: do Agadiru a do Paříže. V obou případech nic nefunguje a nic nejde. A bez řízků a vody do těchto destinací ani náhodou! Do Paříže je ještě vhodný vlastní záchod, co by taky člověk v hotelu, kde noc stojí 6990 korun, chtěl, že?