27.4.2024 | Svátek má Jaroslav


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 202

30.10.2012

Je podzim. Letos trvalo poměrně dlouho krásné "babí léto". Ale teď, na přelomu října a listopadu nastalo počasí, kterému se po právu říká dušičkové. Mám rád tu nahořklou vůni tlejícího listí. A to tajemné šustění v brzkém soumraku, když jdu Klamovkou nebo naší zahradou. Když jsem byl kluk, tak jsem se rád v takovém počasí bál. Všechno bylo tajemné a světlo veřejného osvětlení, které v té době obstarávaly žárovky na vysokých dřevěných sloupech, si jen s obtížemi prořezávalo cestu podzimní mlhou. Jak říkával můj dědeček: "Je taková mlha, že když dostaneš facku, ani nevíš, z které strany přišla, a tak můžeš jenom říct Díky!" Nikdy jsem nepochopil, proč bych měl děkovat za to, že mi někdo dá facku. Ale protože jsem měl dědu rád, tušil jsem v tom nějakou moudrost. V Praze se tehdy topilo uhlím, a to většinou nekvalitním hnědým, a tak mlhy byly ještě doprovázené neskutečným smradem.

Když jsem musel v jistém svém životním období navštěvovat jednu obec na Příbramsku, nechápal jsem, na co byli tehdy venkované tak neuvěřitelně hrdí: "To víš, tady na venkově je zdravý vzduch, tady je vašemu Honzíkovi nejlépe!" Hm, zdravý vzduch, po páté hodině, když se lidé vraceli domů z práce a začali zatápět, obec zahalil tak neuvěřitelný puch, že se nedalo ani vyjít ven. Proti tomu u nás v Praze pod Strahovem to bylo jak v plicním sanatoriu. Tady na kopci neustále fouká vítr, a tak tady bylo dýchatelno. Korunu tomu dala výroba nápojů v PET lahvích, kterých 99 % mizelo po vypití v kamnech. Myslím si, že v tomto oboru dosáhl vrcholu můj někdejší soused na chatě ve Veselí, který PET lahvemi topil i v létě. Protože to byl strašný kolenovrt a nikdy by si nic v těchto lahvích nekoupil, protože to je drahé, tak asi musel vybírat kontejnery a vozit si to na chatu za účelem topení.

Když jsme jezdili v osmdesátých létech do Železné Rudy, odpoledne, když jsme se vraceli z černé sjezdovky (pro neinformované: debil plac za Výborem), údolí Rudy bylo zahaleno nahnědlým smradlavým kouřem a na těch skvělých horách bylo nedýchatelno. Předpokládám, že dnes tam už nikdo uhlím netopí. A nám nezbylo, než se osprchovat a hajdy do hospody, kde byl také smrad, ale jiného druhu, a teploučko, měli tam hlavně "veselé kalíšky" a lyžníci jsou národem družným (také jsem si tam našel děvče!).

V sedmdesátých létech zakázali v Anglii topit uhlím. A tak se v devadesátých létech Londýn zbavil své pověstné mlhy. Do krbů se prodává antracit, který je strašně drahý, pokud se pamatuji, tak pětikilový pytel stál kolem 70 liber(!), ale dva kusy tohoto uhlí vydrží hořet v krbu dva dny. Může mě pan Tomský opravit, ale tak mně to říkal můj bytný.

A tak mlhy, mrholení a ráno jinovatka patří k této roční době. A já mám tuto dobu rád. Má svou poezii. Může někdo namítnout: "No, jo, tomu se to kecá, když v tom nemusí ven a sedí si doma u kamen!" Mám právě po páté noční, celé noci jsem trávil venku a těšil se, až si dám v teple čaj. Takže jsem skutečně nebyl zbytečně zalezlý v přetopené místnosti. V takovém počasí letadla blbnou, protože je všechno zvlhlé, a zkuste si zalézt s počítačem do sprchy! Je na nich spousta práce a ta se dělá pod širým nebem.

Druhého listopadu jsou dušičky. Nastává první období "funerální turistiky", druhé je na Vánoce. Také jezdím na hřbitov do Motola dát tátovi a mámě svíčky na hrob. A při té příležitosti v duchu vzdám hold dědovi za to, že postavil krásný dům, v kterém bydlím, a mamince a tátovi, vlastně všem, za fantastické dětství, které jsem na Smíchově prožil. Vím, že jim je to už jedno, neboť jak říkával opět můj moudrý dědeček, "mrtvý prd ví!", ale já se rád projdu hřbitovem, kde svítí spousta svíček, a vzpomínám, jak jsme museli s tátou absolvovat toto hřbitovní turné. Tehdy jsem se na Olšanských hřbitovech jen těšil na pomník automobilového závodníka Franty Juhana, který tvořila skála, o kterou se zabil a na které byly šmouhy barvy jeho auta. Před skálou byl model jeho auta. Skála je tam stále, auto někdo ukradl….

Listopad je nejdelší měsíc, i když má jen třicet dní. Na konci měsíce letím jako kažým rokem do Londýna na setkání s někdejšími kolegy a už se těším, takže i ten listopad mi uteče rychle!

***********************************************

SETKÁNÍ S JANEM ČECHEM
Tradiční podzimní setkání s autorem úspěšných knížek z leteckého prostředí Droga zvaná letadla a Nazdar orlové a neméně úspěšné knížky Vzpomínky z druhého kopce.
Ve středu 7. 11. 2012 od 18 hodin v Hudební vinárně, klub
Mandragora, Korunní 16, Praha 2.