Kuchyňský personál se rozprchnul, do kuchyně vešel brácha mé vyvolené. Tvářil se jak bůh pomsty: „Ty jsi včera urazil naši rodinu! Sbal si věci a vypadni!“ Myslel jsem, že si dělá legraci, protože v Praze byl nametený celých čtrnáct dní a valnou část pražského pobytu strávil se sestrou mého spolužáka v posteli a on to byl, kdo mě naučil tento v pravdě netradiční přípitek a on to byl, kdo si takto připíjel s mou mámou!

„To byla dobrá show, ne? Kde je Suzana? Snídala už?“ Zasyčel: „Sbal si věci a vypadni!“ „Počkej, počkej, ne tak hrr! Jestli mě opravdu vyhazuješ, tak ti musím sdělit, že letadlo mi letí do Prahy až za týden a na hotel opravdu nemám. Československá státní banka mě na svatbu vybavila pěti dolary a to by asi nestačilo a stejně jsem si za to včera koupil flašku kubánského rumu, po které jsem se tak hezky upravil, ostatně, když jsi byl v Praze, byl jsi nametený stále, tak o co ti jde? Chci mluvit s tvou sestrou!“

Přede mnou stál úplně jiný člověk, než který byl s námi v Praze, důležitý a úřední. Služebná přinesla do kuchyně mou tašku a postavila ji přede mě na zem: „Vaše taška, pane.“ „Suzana brzo ráno odjela na naše sídlo do hor, před domem stojí auto, které tě odveze na letiště, nazdar!“ No nazdar, stál jsem tam jak trubka, uprostřed kuchyně, tašku u nohou, včerejší dávka alkoholu dokončovala svou práci. „Doneste mu jeho zavazadlo do auta, pán odjíždí,“ řekl a odkráčel z kuchyně.

Byl jsem jak opařený a v uších mě zněla moudrost mé matky, která mě poučila v tom smyslu, že doma, ve svém prostředí, se lidé chovají mnohdy úplně jinak, než když jsou někde na návštěvě. Z bezvadného srandisty, opilce a kamaráda se doma stal mravokárce a převelice důležitý panáček. Služebná mi vynesla tašku před dům, kde stálo auto. Už to nebyl Rolls, ale Fiat a z něj vylezl člověk, který se jediný včera večer bavil. Objal mě a halekal: „Juanito, ty jsi pašák, tys je včera poslal do kolen! Ti jsou tak rozhození, že se museli jet uklidnit do hor. No, nevěstu ti nenahradím, ale za ten včerejší husarský kousek si zasloužíš odměnu! Zavolej do práce, že si bereš volno a zůstaň tady, to se musí oslavit! Já mám v centru města byt, kde jenom přespávám, používám ho jen sporadicky, tak tam tě ubytuju. Jinak mám dům za Madridem. Co je, máš nějaký problém?“ „Mám, nemám totiž peníze a naše koruna není směnitelná, takže si je ani nemůžu tady vyzvednout! To vidím jako největší problém.“ „Blbost, peníze pro mě nikdy problém nebyly, zapomeň na peníze!“

Jeli jsme do města, bylo krásné podzimní vlahé ráno a mně to všechno připadalo jako sen. „Brácha je idiot, ten se z toho pánaboha jednou zblázní! Máme rodinou firmu, ale on se jenom modlí a dává milodary a já to řídím a musím ho hlídat, aby černoprdelníci neschramstli všechno. On i stará Suzana mají mozoly na kolenou. To já mám akorát někdy, když to přeženu a lezu po čtyřech, ale to se svatejma nemá co do činění. Hele, už jsme tady!“

Přijeli jsme před činžák z padesátých let, kde byla v přízemí kavárna. Vešli jsme dovnitř a můj hostitel zahalekal: „María!“ Zezadu z krámu vyšla krásná starší Španělka s očima jako dvě studny: „Barone, kde se tady sakra bereš? To tě už tvá rodina vyrazila, že ses přišel podívat na starou kamarádku Maríu? A co to máš sebou za fešáka? Hm, mladej, to ho jdeš zaučovat, jak se má chlastat? Pana barona si držte od těla, mladej, nebo budete mít játra na dranc!“

Baron vysvětlil, jak ke mně přišel, při tom jsme popíjeli kafe a panáky. María slzela smíchem, plácala mě po ramenou a prohýbala se v pase, jak s ní smích cloumal: „Ty jsi dobrej, škoda že jsem u toho nebyla, to se Onetti asi posr... A co ty báby, ty z toho mají kopřivku, co? Prej, ať ti furt stojí, ty bláho, to ten jejich svatouškovskej barák budou muset nechat vysvětit. No, vy ste mi dali, já mám rozmazanej make up, já se z vás zblázním! Jak ti říkají?“ „To je Juanito a bude tady bydlet a otevři mu na mě účet, jo, prosím? Dej mu, co bude chtít, a napiš to. Juanito, to je María, dobrá duše tohoto domu. Ne, abys ho svedla, měl si brát naší Suzanu, ale po té show ho vyrazli, tak jsem se ho ujal.“

A tak jsem se dostal do druhé poloviny rodiny, která byla skvělá, a má nepovedená svatba se změnila na fantastickou dovolenou.

Byt byl čtyřpokojový s velikou halou, která měla francouzská okna po obou stranách, kterými, když se otevřela, proudil vzduch a nahrazovalo to tak poměrně úspěšně klimatizaci. „Vy jste skutečně baron?“ „Ano, to jsem, ale říkej mi Enrique, Juanito. Tady jsem ti koupil nějaké základní zásoby, víno, chleba, máslo atd. Něco je v mrazáku. Odpoledne pošlu sekretářku, aby ti nakoupila. Má klíče od bytu, tak si nedělej starosti.“

Pořád jsem nemohl pochopit, co se vlastně stalo. Ráno mě vyhodili, teď mě tady slaví jako hrdinu, no, nebudu o tom přemýšlet, letadlo mi letí až za týden.

Když Enrique odešel do práce, osprchoval jsem se a přemýšlel jsem, co vlastně budu dělat. Asi za hodinu mě z dřímoty probral telefon: „Juanito? Co děláš? Nějak mě nebaví pracovat, co kdybychom šli spolu na vínko? María ti dá lístek na metro a jeď směr Plaza Mayor, tam vystoupíš a já tam budu na tebe čekat.“ A tak se stalo. Sedl jsem si na metro a jel jsem udaným směrem. Kolem madridského „Malostranského náměstí“ je spousta vinných sklepů, tam jsme zapadli. Pije se tu vestoje, na každém stole je nakrájená bageta. Skleničky neexistují, pije se ze skleněné láhve od limonády, ve které je gumový špunt se dvěma trubičkami. Láhev se drží dál od úst a víno teče čůrkem do pusy. Odpadá nádobí (nevím, co by tomu řekla nynější EU), zato člověk dostal k vínu plechovku řezů ze sardelí, slaných a výtečných rybiček. Jedí se párátkem. Tak jsme tam stáli u stolu, já v džínách a džentlmen v obleku s motýlkem. Já jsem se samozřejmě pobryndal, protože takové pití vyžaduje cvik, ale i tak jsem si připadal jako v ráji. Kecali jsme o mém nechtěně hrdinském výstupu a vtom koukám, jak člověk od vedlejšího stolu sahá párátkem do naší plechovky a bere si rybičku. No to snad ne, i tady jsou somráci? Ten člověk ale nevypadal na bezdomovce. Vzal si ještě několikrát, já jsem se spravedlivě naštval, ale když ten nezdvořák dojedl poslední rybičku, zavolal na výčepáka a ten přinesl další plechovku. Mně, starému hamounovi odlehlo.

„Co dělá Suzana? Nevíš o ní něco?“ „Snažil jsem se ji sehnat a přilákat ti ji do Madridu, ale i když je to fajn holka, jediná normální z celé rodiny, je to přeci jenom jejich dcera a stín vlastní rodiny nepřekročíš. Ona se těch blbců bojí. Neodsuzuj ji za to, prosím, nevíš, jak to tady chodí. Je z toho také zoufalá, asi tě také miluje, ale prostě to nejde. Dej si ještě víno, nechceš nějakou jinou marku?“ „Já bych raději na záchod, kde to tady je?“ „Musíš tady za ten roh.“ Bylo mně sice divné, že i když jsme byli poměrně blízko záchodů, nebyly cítit. V té době se v našich hospodách čtvrté cenové skupiny nedalo poblíž záchodů sedět, jaký se z nich linul smrad. Šel jsem udaným směrem a otevřel dveře. Z poměrně tmavého prostoru sklepa jsem se dostal do rozzářené toalety, kde mramor a nerez převládaly. Záchod voněl! Vykonal jsem potřebu a umyl si ruce v nádherném umývadle. Nekonečný ručník visel hned vedle. Vešel jsem zpět do lokálu a byl jsem mírně řečeno v šoku. „Co je?“ „Když jsem vešel na toaletu, tak jsem si myslel, že jsem omylem vešel zezadu do nějakého super drahého hotelu.“ „To je jedna z mála dobrých věcí, že Franco nařídil, že toalety musí splňovat ty nejpřísnější parametry a každý půlrok na to dává městský hygienik certifikát, který tam musí viset.“ „A co ještě dobrého udělal Franco? My jsme se o něm učili, jaký to byl krvežíznivý bastard.“ „No, nenechal se zatáhnout Hitlerem do války, židi si celou válku tady celkem slušně žili a komunisty drží pod krkem, ty teda opravdu nemá rád.“

Musel jsem Enriquovi svatosvatě slíbit, že když mu bude smutno, že s ním zítra zase půjdu na víno. Vzali jsme si taxíka, já jsem unavený vystoupil před svým novým domovem a odebral se na lože. Když jsem přišel domů, otevřel jsem lednici, kam jsem si dal chladit láhev s vodou, a málem jsem upadl - lednice byla plná jídla! Pan baron nekecal! Pochopil jsem, co je slovo šlechtice.

Ráno mě probudilo zvonění telefonu. „Kristepane, co se děje, proč mě budí takhle brzo?“ Nebylo brzo, bylo jedenáct a budil mě majitel bytu, že se mu opět nechce pracovat, že se sejdeme jako včera. Dal jsem si sprchu a dole v kavárně kávu. Byl jsem zvyklý na českého turka, ale toto byla trochu jiná káva. Pozoroval jsem Maríu. Zamlada to musela být krasavice, ještě dnes má pěknou postavu a nádherné oči. „Co je, proč na mě tak zíráte? Stalo se něco?“ „Ne, nic se nestalo, ale jenom se tak na vás koukám, jaká jste krasavice!“ „Ale jdi, Juanito, jsem už stará bába, jo, bývaly doby, kdy se za mnou chlapi otáčeli, ale teď jsem už krasavice v důchodu! Emeritní krasavice.“ Dala mi lístek na metro a já odešel směr stanice. Její krásné oči jsem cítil v zádech.

„Chceš vidět náš rodinný podnik?“ „No, docela jo, ale abych ti nedělal ostudu.“ „Ty ses zbláznil, ne? Pojď, jdeme.“ A tak jsme šli na Plaza Mayor a tam na jednom domě byl starý štít Jose Enrique Perez and son. Velkoobchod se zlatem a stříbrem a šperkařské dílny. Starý dům uprostřed Madridu, jako v tom filmu. Uvnitř dýchala historie. Absolutně nerozumím šperkařině, ale tady na stojanech, osvětlených bodovými světly se leskly nádhernosti, až oči přecházely. „Nechceš něco vzít mamince domů, když se svatba nepovedla? Tvá máma musí být úžasná dáma, slyšel jsem o ní jenom od Suzane a ta z ní byla nadšená.“ Dostal jsem pro mámu prsten s kamei. Já tomu nerozumím, ale líbil se mi a máma byla nadšená.

Díky svému skoro příbuznému jsem se seznámil s lidmi, jako je Paco De Lucia, kytarista, který dokáže na kytaru zahrát neuvěřitelné věci. Muzikant, který má všechno, na co si vzpomene, krásnou ženu i dceru, nádherný dům se studiem, ale syna s Dawnovým syndromem. Asi by vyměnil všechnu svou slávu a peníze za zdraví svého syna. Když nám večer hrál flamenco jenom pro nás, byla to taková náplast za nepovedenou svatbu.

Tak jsem se ve Španělsku neoženil, ale získal nové přátele a mé životní štěstí mě nakonec čekalo v Praze.