Stála před hospodou v chorvatském kempu s kamarádkou a byla tuze krásná. Měla krosnu na zádech, tričko a šortky. V ruce mapu a slovník. „Můžeme vám nějak pomoct?“ povídal Mirek, malíř, výtvarník a v současnosti restaurátor uměleckých památek. Holky byly rády, že na ně někdo promluvil, a zeptaly se, jestli mluví španělsky. Jedna byla černovlasá a jmenovala se Suzana. Okamžitě jsem vzplál jak vích. Taková krasavice! Mně bylo v té době dvacet dva a ona měla velké tmavé oči a vlasy husté a černé, až přecházely do modra.

Našli jsme společný dorozumívací jazyk - angličtinu. Holky se utábořily vedle nás a když zjistily, že jsme potápěči, kteří mají s sebou člun s motorem, a že jezdíme po ostrovech v okolí, daly se s námi do party. Trochu je sice udivil náš autobus značky Robur, který patřil Svazarmu a který jsme při příjezdu do kempu první den nabourali a chyběly mu dveře a přední okno. Měli jsme odstraněné sedačky na pravé straně, protože tam jsme normálně vozili potápěčskou výstroj. Tu jsme ale v kempu vyndali a místo ní jsme tam dali židle z hospody, když chtěl někdo z kempu svézt na výlet.

Robur vybavili soudruzi z NDR velmi svéráznou lékárničkou. Než jsme ho nabourali, byl téměř nový a lékárna byla originál. Byla to dřevěná bednička s červeným křížem a její velikost dávala tušit, že uvnitř bude nejméně polovina nemocnice. Ale opak byl pravdou! Když jsme lékárnu odplombovali, byli jsme v šoku: v lékárně byly tři černé pásky na oko(!),deset černých šátků trojcípých, nějaké obvazy a desinfekce, která smrděla jako celá země s kružítkem na praporu. To bylo všechno, jo, vlastně bych zapomněl, ještě tam byly dlahy a sádrový obvaz. Žádné léky, žádné náplasti, nic. A tak se Mirek vyzbrojil černým šátkem, dal si klapku na oko a řídil náš úžasný autobus, kterým trochu profukovalo. Byl fousatý a měl dlouhé kudrnaté vlasy, takže vypadal jako skutečný korzár. Takhle jsme chodili po Dubrovníku, autobus jsme vždycky zaparkovali pravým bokem u zdi, aby nám tam nikdo nevítaný nelezl, když dveře chyběly. Budili jsme trochu pozornost...

Samozřejmě jsme nabídli možnost výletu i našim kamarádkám. Nejdřív se dívaly na naše přibližovadlo dost nedůvěřivě, když ale srovnaly s námi krok, co se týče spotřeby rakije a slivovice, přestaly jim takové drobné detaily vadit a jezdily s námi. Kamarádkám a manželkám ostatních potápěčů dost vadily, ale já jsem tam byl sám, tak jsem si mohl dělat, co jsem chtěl. A taky že jsem dělal! Jak jsem již uvedl, strašně jsem se zamiloval. Ale úplně a navždy. Suzana byla nádherná ženská, moře hučelo a cikády večer vyváděly jak zběsilé. Kdo by se nezamiloval, kdo by odolal? Byl jsem mladý a patřil mi celý svět. Když jsme večer seděli stranou od ostatních, popíjeli jsme víno a koukali do moře na to nikdy nekončící divadlo, bylo nám oběma jasné, že náš vztah není jenom obyčejné „prázdninové“ dočasné pominutí smyslů, ale je to skutečný vztah, který přetrvá věčnost.

Přišel čas rozloučení, my museli domů a ony pokračovaly v cestě po Jugoslávii. Při loučení jsme se nemohli od sebe odtrhnout a slíbili jsme si, že se, co nejdříve zase setkáme. Že se už do Jugoslávie nepodívám, jsem nevěděl.

Hned jak jsem přijel domů, vyhledal jsem mého známého, který byl Španěl a mluvil česky, a ten mi překládal dopisy. Chudák! Překládat někomu milostné dopisy, to je nářez! Uplynulo půl roku, já poslouchal Suzane od Leonarda Cohena stále dokola a do zblbnutí. I její českou verzi, kterou nazpíval Neckář. Máma si myslela, že asi bude muset zavolat doktora. Bylo to se mnou vážné!

Uplynulo půl roku. Bylo to po vichřici, která se přehnala přes Prahu a zanechala po sobě spoušť. V té době byl rozvod elektrické energie na dřevěných sloupech a každý silnější vítr měl za následek přetržení vedení, a tudíž tmu v dané lokalitě. Takže nám nešla elektrika a elektrické podniky na naléhavé výzvy, aby to konečně opravili, vytrvale odpovídaly, že na závadě se pracuje, ale ve skutečnosti nikdo nic neopravoval. Přišel jsem z práce a ségra mě vítala: „Máš tady nějakou návštěvu a nejsou to Češi!“ Máma to upřesnila: „Přijela ta tvoje!“ Bral jsem schody po dvou a tam v obýváku seděla Suzana!

„Moc se mi po tobě stýskalo, Juanito! Tak jsem přemluvila bratra a přijela jsem za tebou.“

„Původně jsme jeli jenom do Rakouska, ale ona mě přemluvila, že to je jenom kousek do Prahy, a tak jsme tady. Možná, že se do Rakouska také podíváme,“ dodal její bratr.

Když přišel bratranec domů, první, na co se zeptal, bylo už tradiční: “Už to opravili? Ne? Mě dlouho štvát nebudou. Jé, hele, co je to tady za pěknou ženskou? Honzo, to ti přijela ta tvoje? Konečně přestaneš blbnout!“

Představil jsem Suzane, jejího bratra a jejich kamaráda. Bratranec, který je elektrikář a velký kutil, se sebral a vzal si z dílny svá fidlátka a se slovy: „Čtrnáct dní jsem na ně čekal, až to opraví, ať si teď políbí pr… a natáhnul kabel od sloupu veřejného osvětlení a napojil na to celý dům. A tak začal jeden z nejúžasnějších mejdanů v našem domě.

Hned se k nám nastěhovala spousta našich kamarádů, ségra vyvářela jak Hotel Šroubek, my nakupovali suroviny a pití. První večer udělala svůj majstrštych - svíčkovou s knedlíkem. Dělá ji skutečně výtečnou. Přinesla na stůl dvě mísy knedlíků, mísu omáčky a maso nařezané na plátky: „Vemte si, kolik kdo chcete! Vemte si!“ Správně si podle etikety mají vzít napřed hosté, a tak si Španělé vzali knedlík, na něj si dali maso a na to druhý knedlík, akorát si nebyli jisti, jak je to s omáčkou. Koukali na nás, jak to děláme my a své „sendviče“ drželi nevěřícně v rukách. Když viděli, jak se jí knedlíky, které nikdy před tím neviděli, začali se smát a pak už konzumovali jako my. Brácha Suzane se ujal role servírky a roznášel jídlo a každého nabádal, aby nejedl knedlíky rukama, jako to dělají ta čuňata ze Španělska.

Sousedi k nám volali, jestli nám už jde proud, když slyšeli, jak řve magič a dům září do tmy. My jsme jim vytrvale odpovídali, že nám také světlo nesvítí a že to je hrozné, kdy to už konečně opraví. Večírek trval čtrnáct dní a občas jsme se přesunuli ze Smíchova do Mostecké k Láďovi, když chtěli naši kamarádi vidět starou Prahu. Domluvil jsem se se Suzane, že se vezmeme příští rok v Madridu, kde má jejich rodina dům a kde rodiče vypraví svatbu. Ó, jak nivní jsem byl!

Téměř rok jsme vyběhával neustále zamítaná povolení k sňatku v zahraničí. Nakonec se mi to přeci povedlo! Měl jsem v ruce papír podepsaný ministrem Chloupkem, že si mohu vzít svou španělskou kamarádku. Taková byla doba, samotný ministr to musel schválit! Dřív tomu musel požehnat kněz a teď ministr. Nicméně jsem musel mít i potvrzení od katolické církve, že jsem řádným katolíkem, což jsem samozřejmě nebyl, ale strýc to sfouknul s kamarádem knězem, se kterým chodil na víno. Ten předobrý muž může mít klidně čisté svědomí, já jsem Suzane skutečně miloval.

Když už bylo všechno domluveno, měl jsem všechny potřebné papíry v ruce, mohl jsem vyrazit směr Madrid. Máma měla ještě ke mně proslov: “Víš, Zuzana se mně také líbí, je to milá holka, ale věř mi, že ve svém prostředí se bude chovat jinak než tady. Španělsko je bigotní katolická země a její rodiče jsou silně věřící, nebudeš to tam mít lehké.“ Maminku se mnou nepustili, jak už tak měli komouši ve zvyku, a tak jsem vyrazil sám. Kvůli stávce letištního personálu v Madridu letadlo přistálo v Barceloně a tam nás na hodinu vysadili z letadla. Zavolal jsem z budky, že se trochu zdržím. „Přijeď, už se na tebe těším, drahý!“ Koupil jsem si na palubě láhev kubánského rumu a jak jsem tak byl nervózní, tak jsem jí vypil. A to se stalo rozhodujícím pro můj budoucí život. Přiletěl jsem do Madridu nametený jak zákon káže. Rodinné příslušníky jsem na letišti pozdravil familiárně „Buenos aires!“, čímž jsem jim popřál dobré větry, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Už auto, kterým mě vezli, mě mělo varovat: Rolls Royce ani v rozvinutém kapitalismu nemá každý!

Rolls zastavil před velkým starým kamenným domem v zahradě. Vyběhla jakási služebná v černém, drmolila cosi španělsky, vzala mi tašku a zmizela v domě. Já tam stál jak tydýt, přiopile jsem se usmíval a divil jsem se, že mě nevítá má milovaná. Pak přišel jakýsi velmi důstojný pán v obleku, kterého doprovázel již méně důstojně vyhlížející panáček: otec a jeho sekretář. Sekretář mi anglicky představil pana otce a já jsem se také představil. „Panebože, do čeho jsem se to já blbec přimotal, to tady něco natáčí? Že jsem nezůstal doma! Tohle nemůže skončit dobře!“

Byl jsem uveden v přízemí do rozlehlé místnosti s krbem, kde byl dlouhý stůl, a kolem něj seděla celá rodina i s tetičkami, babičkami, strýčky i dědečky. Bylo to jak v černobílém filmu, jiná barva se tam totiž nevyskytovala. Sekretář mě představil ostatním a strkal mě před sebou tou dlouhou místností až do čela stolu, kde vedle otce bylo místo. Suzana seděla na druhém konci stolu a vypadalo to, že bychom potřebovali polní telefon, abychom se mohli bavit. Představte si: přiopilého dvaadvacetiletého Honzu z Košíř, který je poprvé v životě na Západě (i když Madrid je vlastně na jihu), a proti němu je nejméně třicet černobíle oděných katolíků bažících po jeho duši. Připadal jsem si jako Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým a také jsem tak dopadl. Nejprve jsem je všechny slušně pozdravil. Pak se mě maminka, která byla kopií mé milované, s úsměvem zeptala, jaký svatý je mým patronem a jestli bych o něm něco mohl říci. Předstíral jsem jazykovou nedostatečnost, protože životopisy svatých jsem se skutečně neučil a upřímně mně byly ukradené, já jsem chtěl jenom svou vytouženou dívku! Pak došlo na nejhorší, měl jsem pronést přípitek. To už byla čepel pomyslné gilotiny připravená mě setnout. Povstal jsem a přestože do té doby byl hovor veden v angličtině, chtěl jsem udělat hostitelům radost a přípitek jsem pronesl ve španělštině. Řekl jsem to, čím si moji španělští přátelé připíjeli i s mou maminkou v Praze: „Salud y fuerza de canuto!“ Všichni ztuhli a třeštili oči. Domníval jsem se, že jsem to špatně vyslovil, tak jsem to zopakoval ještě jednou, pro jistotu. Báby spolkly své zubní protézy a roztřásly se tak, že perly na jejich náhrdelnících cinkaly jak na kostele poledne. Já jsem se jenom zblble usmíval a za mnou se anglicky ozvalo: „Ty vole, vždyť ty nevíš co říkáš!“ Otočil jsem se a vedle mě seděl jediný člověk, kterému tekly slzy od smíchu, strýček nevěsty. A gilotina zasvištěla vzduchem a na trvalo mě oddělila od mé lásky. Strýček povstal a začal zpívat nějakou španělskou písničku a ostatní se pomalu přidávali, a tak mě vytáhnul z maléru. Co jsem vlastně řekl? „Na zdraví, ať vám furt stojí!“ Což samozřejmě nemohla ta rodina rozdýchat.

Druhý den, když jsem se z toho vyspal, jsem bloudil po domě a v kuchyni se mě ujala jakási služebná, která mi dala najíst a při tom mě neustále poklepávala na rameno a spiklenecky na mě mrkala a cosi šveholila. Vyrozuměl jsem z toho, že jsem se stal pro personál tohoto domu hrdinou, ale pro rodinu nepřekonatelným debilem. A tak jsem se vrátil domů bez nevěsty a moudřejší o poznatek, že ve svém domácím prostředí se člověk chová jinak než v cizině. Rodina mne exkomunikovala a já se musel vrátit domů s nepořízenou. Ale stejně byla Suzana krásná holka!