Byl víkend, který pro mnoho lidí znamená osobní tragédii. Prší a potopa ničí, co se dá. Byl jsem v pátek v Křižanech, kde jsem měl autorské čtení. Je to malá vesnice za Libercem. Proč jsem měl autorské čtení zrovna tam? Protože je to vesnice, která na rozdíl od jiných žije. Je tam parta lidí, kteří se sdružují ve spolku „Trpaslík“ a ti neustále vymýšlejí nějaké akce. Jednou z nich je „dixielandový festival“, který má již tradici a pořádá se každoročně. V rámci muziky jsou v místním amfiteátru také trhy tradičních řemesel a módní přehlídka místního „sekáče“. Křižany postihl osud většiny vesnic v pohraničí. Po odsunu Němců některé neobydlené domy zchátraly a spadly, takže je tam spousta volného místa. No, a jedno z takových míst, které je u místní hasičárny, má tvar amfiteátru. Vévodí zde socha dobrého trpaslíka, jako patrona obce, který podle staré pověsti opatroval chudé a nemocné. Amfiteátr vybavili lavičkami, naproti nim zbudovali dřevěný altán, který slouží jako podium pro kapely. Aby módní přehlídka měla úroveň, postavili zde molo! Akce je to skvělá a co se týče rozsahu velká.

Jedním z iniciátorů akce je můj letitý kamarád Standa, o kterém jsem tady již psal. A ten dostal nápad, jestli bych v předvečer festivalu nechtěl uspořádat autorské čtení v jejich „multikulturním centru“. Jsem od Standy zvyklý na ledacos, ale v Křižanech „multikulturní centrum“? „No, jo, to jsme zřídili nad hasičárnou, je to teď nové, to jsi ještě neviděl:“ „A máte tam možnost promítání fotek, mám vzít s sebou počítač?“ „Neboj, tam je všechno, jestli ty fotky máš na flešce, tak stačí ta, nějaký počítač se už najde. Jo, a jestli chceš, tak tady můžeme uspořádat výstavu tvých fotek, myslím papírových.“ Standu znám a vím, že spolu s dalšími lidmi v Křižanech dokázali neuvěřitelné věci, ale multi-kulti? No nevím, raději si vezmu svůj počítač. Když jsem přijel do Křižan, zastihl jsem pořadatele v plné práci, jak staví párty stany a budují stánky pro trhovce. „Jé, nazdar, to je fajn, že jsi už tady, pojď, ukážu ti, kde to budeš mít, máš ty fotky? Jo? Tak je vezmi s sebou.“ Vystoupali jsme po schodech nad hasičárnu a tam jsem už jenom zíral s otevřenou pusou. Kromě toho, že do prvního patra vede také výtah („Jen pojď pěšky, seš dost tlustej!“), tak úroveň tohoto zařízení a jeho vybavení mi vyrazily dech. Počítače, dálkově ovládaná promítačka, vysouvací plátno a v neposlední řadě velmi pohodlné židle. Neuvěřitelné! Dlužno podotknout, že na vybudování tohoto centra přispěla Evropská unie. Za normálního provozu tady bude místní knihovna a budou se zde pořádat výstavy.

A tak jsem měl v tomto úžasném zařízení své čtení. No, nebylo to čtení, ale vyprávění. Kupodivu bylo plno. Měl jsem z toho radost. Byla to první akce, která se zde pořádala, takže já vlastně přestřihl pomyslnou pásku, zbavil jsem toto zařízení panenství.

Chtě nechtě, jsem musel srovnávat Křižany s jinou, co se týče obyvatel stejně velkou obcí, kde jsem musel trávit určitou část svého života. Tam měl můj bývalý švagr hospodu a já mu tam chodil pomáhat. Nejvíc, na co se obec za jeho působení v hospodě zmohla, byl jednou za rok sokolský ples a jednou myslivecký. A to bylo asi tak všechno. Jinak se tam nic nedělo a dnes tam ani ty plesy nejsou. V té hospodě místní nic jiného nedělali, než že jenom nadávali na to, jak bylo za komunistů fajn a jak to teď stojí všechno za prd. To byla jediná náplň jejich hovorů. Faktem je, že si mnozí za bývalého režimu postavili nebo komplet přestavěli své domky a celkem nic je to nestálo. Stavělo se způsobem: „Franto, až povezeš ty cihly (písek, cement atd.) na kravín, hoď tam našemu mladýmu pět palet (kubíků)!“ Když jsem tehdy řekl svému tchánovi, jestli by mě mohl ukázat cihlu, kterou koupili, strašně se na mě rozzlobil a začal na mě řvát: „To si myslíš, že jsme to ukradli, nebo co?“ „No, já v Praze bych si každou cihlu musel koupit, mě by tam žádnej Franta nebo Pepa nic nehodil.“ Pamatuji si, jak měli nesmyslně velké radiátory ústředního topení, které se nedaly dát pod okno, a tak je proti všem fyzikálním zákonům měli na protější zdi. No jo, ale byly zadarmo z JZD. Sice tam byla zima, protože cirkulace vzduchu se nedá očůrat, ale ta láce!

Po roce devadesát, když se v rámci restitucí začali domáhat místní obyvatelé svého majetku, dovolil jsem si říct, že si to už vybrali sami. A byl jsem vyobcován! Když začalo všechno někomu patřit a ten si to už nenechal rozkrádat a oni si museli všechno kupovat, jako jsem to musel já a ostatní lidé, začal mazec.

Neříkám, že by tam bylo všechno špatné, to ne. S nebožtíkem tchánem jsem si nikdy nerozuměl. Na druhou stranu tam bydlí člověk, který dělal vedoucího v železářství. Po roce devadesát se rozhodl, že si tu prodejnu koupí. Půjčil si na to peníze. On a jeho příbuzní dali bance své domy do zástavy. To bylo v té době hrdinství, nikdo nevěděl, jak to dopadne. A také to byla důvěra v jeho obchodního ducha. Povedlo se a když splatil poslední splátku bance a vyplatil tak zástavu, za odměnu zaplatil všem, co mu věřili, dovolenou v Turecku! To je formát, před kterým smekám. Dnes už má prodejen několik. A také má spoustu nepřátel: „No jo, to víš, náš pan milionář!“ Závist je strašná věc!

S tímto železářstvím mám jednu zkušenost. Seděli jsme s Jardou, tak se ten člověk jmenuje, v hospodě a on mi povídá: „Člověče, dělám inventůru toho skladu, tam jsem narazil na kazetu palcového vercajku, je to od nějaké firmy Brit tool. Nevím, jak se to tam dostalo, a ani, co s tím budu dělat, nepotřebuješ to na ta tvá auta?“ „Počkej, to si děláš srandu, skutečně je to Brit tool?“ „Ty tu firmu znáš?“ „No to je kvalitní a strašně drahej vercajk, kde se to tam u vás vzalo?“ „No to nevím, ale jestli bys to chtěl, tak ti udělám cenu.“ „No, já nemůžu dostat z anglánů vercajk, máme jenom základní, já bych se na to podíval a koupil bych to.“ A tak se stalo, že první nářadí British Airways v Praze bylo ze železářství v Příbrami. Když nám vykradli služební auto, ukradli bohužel i toto nářadí. Nevím, kolik piv dostal zloděj za palcové nářadí, ale mám dojem, že asi žádné.

A tak se vrátím zpátky do Křižan. Tato řekněme akční obec, pod vedením sdružení Trpaslík pořádá kde co. Trpaslík tak vlastně koná dobro dodnes. Samozřejmě, že sdružení potřebuje na své nápady peníze, a tak dostává sponzorské dary, mj. i od místní pěstitelské pálenice. No a jsem zase u toho, pití kořalky podporuje kulturu! Ale oni nepálí jenom kořalku, ale dělají i ovocné džusy, a to dokonce ze skutečného ovoce!

Když jsem večer po „čtení“ odjížděl do Kryštofova údolí, kde jsme měli zajištěný nocleh, začalo poprchávat. V Křižanech se dokončovali přípravy na druhý den, na dixielandový koncert a na prodej místních výrobků. „No, podle radaru a předpovědi tady má být takový jazýček, tady pršet nebude!“ V noci mě v pensionu probudil podivný zvuk. Byl to strašlivý slejvák, který bubnoval na střechu. Ráno ve čtyři hodiny začala výt siréna. Proboha, co se to děje, že by zkouška sirén? Ve čtyři v noci? Kouknul jsem se z okna a skrz liják jsem viděl, že potok teče svým korytem a naše auto je dostatečně vysoko. Ostatně ani penzion nebyl v údolí, ale na kopci. A tak jsem si šel zase lehnout. Ráno v devět jsme sešli do restaurace na snídani. „Co to bylo, ta siréna?“ „Vzbudilo vás to? Údolí je už vytopené, ale vy jedete přes kopec do Křižan, že jo? Tam projedete.“ Koukal jsem jako puk a za chvíli se otevřely dveře a do restaurace přišli starší manželé, každý v ruce igelitku: „Jardo, necháš nás tady, nás to vytopilo, teď se domů nedostaneme.“ „Jasně, chcete kafe? Nebo čaj? Nebo já vám dám panáka a půjčím vám něco suchého.“ Zaplatili jsme a vyrazili do Křižan. V mlze a lijáku jsme přejeli sedlo a sjeli do obce, která se těšila na festival a který se teď utápěl ve vodě a bahně. Všude stála voda, později začala i proudit a brala s sebou všechno, co jí stálo v cestě. „Co budete dělat?“ „Co bychom dělali, nás počasí nemůže nasrat! Bude koncert, kapely jsou už tady a zvukaře posadíme tady na ty bedny, aby nebyl ve vodě. Prosím tě, ty toho naděláš, trochu vody. Ale jestli chcete mermomocí do Prahy, tak raději jeďte. A vemte to přes Ještěd, tam to projedete.“ Tak jsme se rozloučili a zbaběle jsme prchli. Camaro je nízké, a tak jsme se brodili opatrně vodou. Cestou jsme potkali hasiče, jak prokopávají propusť u potoka, který se už vyléval z břehů. Do toho byla bouřka, blesky se střídaly s mlhou. Takové počasí jsem v životě neviděl. V Liberci nájezd na pražskou dálnici byl pod vodou, takže jsme museli přes město na další. Najeli jsme na dálnici a jel jsem velmi katolicky, abych vůbec něco viděl, jel jsem šedesát až sedmdesát. Kolem mě svištěly stříbrné audi a octavie. Sakra, jak to můžou tak práskat, vždyť vidí stejné kulové jako já. Když jsme míjeli třetí havárii, bylo mi jasné, že vidí stejně jako já prd, akorát si myslí, že když mají taková auta, že se jim nemůže nic zlého stát. Ale na zaplavené silnici je úplně jedno, jestli máte Ferrari nebo Škodu 120. Je to jenom o lidské blbosti a zpupnosti.

Když jsem přijel domů a zavřel za sebou dveře, zjistil jsem, že mám košili úplně propocenou, a musel jsem si dát panáka. Nejsem žádný hrdina, ale měl jsem toho, jak se říká, „plné brejele“. A festival? Volal jsem do Křižan a Standa mě ujistil, že kapely hrály jako o život a že se sešlo kolem dvou set diváků! Klobouk dolů! Těším se na příští rok a doufám, že se počasí již vyblblo a příště bude krásně. Jistě to bude „nářez“!

***********

Knihy si můžete objednat zde