Pokazil se mi fotoaparát Nikon F100. Můj kamarád, který také používá tuto značku, se mi nabídl, že mně ho vezme do opravy, že tam stejně musí. Jednalo se o opravnu Nikon v budově bývalého Chemapolu v Kodaňské ulici. Fotoaparát tam odevzdal a já dostal zákaznický list, kde byla cena opravy, datum, kdy bude fotoaparát opraven, atd., prostě běžná data včetně mé adresy a telefonu. Když se nic dlouho nedělo a já musel odcestovat, zavolal jsem do opravny, jestli není již fotoaparát hotový. Velmi nerudný ženský hlas mě sdělil, že kdyby byl opravený, že by mě přeci volali, ne? A že čekají na náhradní díly. Tak jsem odjel a když jsem se vrátil, na záznamníku nic nebylo, a tak jsem čekal. Měsíc se nic nedělo i osmělil jsem se a zavolal do opravny. Tam mi stejný ženský hlas velmi nerudně řekl, že to je už dávno hotové, že jsem si to měl vyzvednout. „Jirko, prosím tě, co to tam je za lidi? Buď ti vynadají, že si to máš okamžitě vyzvednout, nebo ti vynadají, že je otravuješ, že ti zavolají?“ „No voni tam sou nevrlý, ale opravují dobře.“

To jsem ještě netušil, co zažiju, až si půjdu fotoaparát vyzvednout. Přede mnou tam byl zákazník, který si nechal opravit objektiv. Za pultíkem seděla dívka mezi dvaceti a třiceti. V obličeji měla výraz, který mívá člověk před smrtí, když je vyrovnán se životem. Cosi unaveně špitala a pán, který měl od jejích úst uši asi tak padesát centimetrů, netušil, co ona umírající labuť chce: „Prosím, já vám nerozumím.“ Děvče přidalo na intenzitě, a tak sotva slyšitelně řekla, že pán má zaplatit pět tisíc šest set osmdesát korun. Pán jí dal šest tisíc a labuť se velmi, ale velmi pomalu zvedla a odšourala se kamsi dozadu, pak se stejným tempem vrátila, aby zjistila, že si přinesla málo peněz na vrácení, takže se zase odšourala dozadu. „Slečno, prosím vás, udělala jste někdy nějaký rychlý krok?“ „Cože?“ „Já jenom, jestli jste udělala někdy nějaký rychlý krok?“ „Co je vám do toho?“ To mě trochu dostalo. Jednak, že dokázala mluvit i nahlas, a potom, že mi odpověděla, co odpověděla.

„Možná vás to překvapí, ale já jsem váš zákazník a platím za opravu a z těch peněz firma platí vás, proto se ptám.“ Prskla jako vzteklá kočka. Zákazník s objektivem mi povídá, že jsem to měl říct jejímu vedoucímu a ne jí. „Jestli má firma nadbytek zákazníků, tak vy jste tady na správném místě. Asi vás platí za to, aby sem již nikdy nepřišli.“ Já osobně si jsem jistý, že jestli se mi jinak spolehlivý Nikon někdy porouchá, nikdy ho do opravny v Kodaňské ulici nedám! Jedině kdybych se pozitivně dozvěděl, že tuto hvězdu práce vyhodili, protože mechanici za to nemohou, ale zákazník se bohužel setká jenom s ní.

Koupil jsem si od kamaráda auto, starou ameriku. On si ji přivezl v roce 1992 z Kalifornie. Byl to jeho sen, který si ve čtyřiceti uskutečnil. Před dvěma roky jeho rodinu postihla tragédie a on od té doby do auta nesedl. Letos mi ho nabídl, že mu doma chátrá a že se na něj nechce ani dívat, že mu připomíná časy, kdy bylo všechno jinak. Dlouho jsem odolával - ne, že by se mně Camaro nelíbilo, to jo, ale mám těch aut už trochu dost a přeci jenom to leze do peněz, protože do starých aut se musí neustále něco kupovat. Nakonec mě můj syn a Zuzana přemluvili, abych si to auto vzal: „Hele je to krásné auto a Pavel se o ně staral jak o dítě a tobě se vždycky líbilo.“ Dokonce Zuzana souhlasila, že koupelna může ještě chvíli počkat! Tomu se prostě nedalo odolat. Tak jsem si Camaro přivezl. A nastal mazec!

Nechtěl jsem nic víc a nic míň než auto přihlásit na pražská čísla! Bohužel, prokletí Američané netuší, že v České republice nestačí VIN kód za předním sklem, že musí být vyražený i na karoserii. To mi sdělil hoch na STK po zaplacení 300 Kč. Dokonce mi dal i papír, že bez čísla na karoserii nelze ověřit identitu auta. A tak jsem šel do Jungmannovy ulice na dopravní inspektorát, kde mě paní poslala do druhého patra, tam pán dal vyplnit jakousi žádost o žádost, aby mi nějaké konsilium ouředníků schválilo, že do mého auta mohou raznicemi vyrazit VIN kód. „Nechte mě tady telefon, já vám zavolám, až to bude schválené.“ Dost dobře jsem nechápal, co kdo bude schvalovat a proč. Když už to tedy ouřad předepsal, proč mě to prostě nemůže nějaký technik na STK vyrazit s tím, že za to bude ručit. Ne, podal jsem žádost o žádost, ta mi byla během týdne schválená a já mohl vyrazit na jednu z několika STK, které jsou k takovému úkonu zplnomocněny.

Ještě jsem musel zaplatit ekologickou daň 10 000 Kč. Auto sice funkční jednocestný katalysátor má, ale v roce 1992 nikdo netušil, že se to má zapsat do techničáku. V Kalifornii používají katalysátory od sedmdesátých let, v té době o nich v Evropě nikdo nic nevěděl a koncern VW ještě netušil, že bude u nás určovat silniční zákony, aby se jejich auta se značkou Škoda u nás lépe prodávala…. Tak jsem státu zaplatil za nic a jel jsem do Motola na STK. „Co chcete?“ na mě houkla baba v okénku. Ukázal jsem jí schválenou žádost. „To tady neděláme, to musíte dozadu na emise!“ I odebral jsem se na emise. Tam se opakovalo: „Co chcete?“ Řekl jsem, co potřebuji, a mechanik si povzdechl, že to je sedmnáct znaků, že to je hrůza. „No, věřte mi nebo ne, já jsem si to nevymyslel, to chce ouřad!“ A tak mi do podběhu vyrazil číslo a vyfotografoval ho.

Tím jsem se domníval, že to skončilo. Chyba lávky! Pak jsem musel do vedlejší budovy. Kde se opakovalo: „Co chcete?“ Nějaké „Dobrý den, co pro vás mohu udělat?“ Tak to ani náhodou. A tak milý ouředník zjistil, že musí ven, neb musí auto také zkontrolovat, jestli mechanik provedl to, co vyfotografoval a napsal do formuláře. „Kde to auto máte?“ „Támhle!“ a ukázal jsem tím směrem. „A proč ho nemáte tady?“ „Tady je napsáno, že to je pouze pro zaměstnance a já nejsem zaměstnanec a támhle máte napsáno, že tam je parking pro STK.“ „To mám jít tak daleko?“ Protože to bylo asi sto metrů, uznal jsem, že to je dálka. Tam si nechal otevřít kapotu a věnoval asi dvě vteřiny sedmnácti symbolům, otočil se odešel. Ještě jsem za ním volal, že bych chtěl auto také přihlásit do Prahy. Chtěl jsem sundat původní čísla, což se mi u předního podařilo, ale u zadního to nešlo. Šel jsem se ho zeptat, jestli nemá náhodou šroubovák, že jsem si nechal nářadí doma. „Možná, že jste si nevšiml, ale my jsme tady dopravní inspektorát a ne půjčovna nářadí!“ „Děkuji za ochotu!“

Jeden člověk mi poradil, že za areálem STK jsou autodílny. Když jsem tam přijel, vyběhl proti mně takový kluk, asi tak dvacet. Zastavil jsem a omlouval jsem se, že jsem tam vjel. „Ale to je v pořádku, to je krásný camaro. Co potřebujete?“ „Jo číslo, tak to vám sundám, ukažte, to je maličkost!“ Stál jsem jako opařený, první slušný člověk! A to dokonce neměl s STK ani s inspektorátem nic do činění. Číslo sundal a dal mi ještě nové šroubky, abych si to nové mohl přidělat.

Zcela mylně jsem se domníval, že než přinesu zadní číslo, tak budu mít papíry připravené, ale chyba lávky. Čekal jsem víc než půl hodiny, než se ouředník rozhodl zpracovat mou žádost. „Ale nemáte zaplacenou ekologickou daň!“ „Mám, máte tam potvrzení.“ Nakonec, asi po hodině, kdy přednostně vyřizoval své kamarády, mně vydal konečně vytoužená čísla. Koukal jsem, že tam nejsou žádné dírky, za které bych to mohl přidělat. „A jak to na to auto přidělám?“ „To je vaše věc!“ a dál se se mnou nehodlal bavit.

Stál jsem u auta, espézetky v ruce a s vědomím, že jízda bez nich se může sakra prodražit. Jelikož jsem neměl s sebou vrtačku, jel jsem domů bez čísel. Ano, přiznávám se! Mám to domů kousek a naštěstí se nic nestalo. Tak skončil můj den s ouřady a musím říci, že jsem byl zcela vysílen. Jestli nějaký ministr tvrdí, že značně zjednodušili státní zprávu, tak lže. Ať si zkusí přihlásit ojetinu! A ať si vyzkouší, jak to zjednodušili!

***********

Knihy si můžete objednat zde