Bylo, žilo jednou v jednom domě obklopeném velikou zahradou jedno malé děvčátko. Mělo kolem sebe samé hodné lidi, kteří je měli rádi: Milujícího tatínka, který léčil jiné děti, ženy, muže i staré shrbené vesnické babičky a drobné udřené dědečky. Dopoledne nemocní za ním chodívali do ordinace, odpoledne přicházíval kočí s klisnou Mickou, zapřáhl ji do starobylého kočáru s boudou a laternami, v nichž hořely v noci svíčky a svítily na úzkou silničku, když se v některé vesnici tatínek zdržel nebo musel k náhlému naléhavému případu. Kočí totiž vozil tatínka k pacientům do okolních dědin. Někdy, když předpokládal, že se brzy, tedy ještě za dne, vrátí, brával s sebou i svou milovanou dcerku.

Ta holčička vídala, jak chudě žijí jiné rodiny, jak mnoho dětí si hraje na dvorcích a před domy, že někde spávají lidé i ve chlévech s dobytkem, vlaštovičky že nestačí pochytat nekonečné spousty much nad hnojištěm s močůvkou, jež bývá u zemědělských stavení na dvoře před chlévy, jen pár metrů od kuchyně, blízko studny, která dává pitnou vodu lidem i dobytku. Děti bývaly často nemocné a hodně jich nestačil tatínek zachránit, aby neumřely. Zejména, když je rodiče nedali očkovat proti nakažlivým nemocem nebo nepřivedli k lékaři včas. Nejvíc by řádil záškrt, kdyby si s ním táta nevěděl rady, i když to rodiče zanedbali.

Své pacienty znal a obvykle jim přišel v pravý čas na pomoc sám, takže v jeho obvodu byla na tu dobu nízká dětská úmrtnost. Tyfus kosil děti i dospělé v povodí Svratky – pili z ní nepřevařenou vodu a mnozí si nedali říci. A což teprve tuberkulóza ve stísněných, nehygienických podmínkách rodin! Kašlající babičky a dědečkové opatrovali kojence, chovali a líbali je, maminky jim předávaly nemoc svým dechem i mlékem. Vymíraly tak postupně celé rodiny. Dokonce i postižení učitelé učili ve školách. Maminka našeho děvčátka byla učitelkou na obecné škole. Její první manžel působil jako odborný učitel na měšťance a dlouho s tuberkulózou zápasil, než jí podlehl. Jeho žena se od něho nakazila a když se podruhé vdala, trvalo ještě šest let, než se vyléčila a bez rizika nákazy mohla mít dítě.

Narodila se naše holčička – pozdní, vytoužené děťátko, které už zůstalo jedináčkem. Oba rodiče viděli ve vzdělávání dítěte smysl výchovy, a tak v pěti letech umělo číst docela plynně a znalo mnoho ze Starého zákona, milovalo knihy o přírodě a zvířatech, zejména Knihu džunglí od Rudyarda Kiplinga, kde mezi zvířaty vyrůstá chlapeček a zvířata jednají jako lidé. Mělo rádo pohádky – tam vždycky po napínavém ději plném fantastických představ zvítězilo to dobré. Pravda, ty ukrutnosti, zejména v německých pohádkách, by tam být nemusely. Děvčátko se hodně učilo a hodně vidělo i na vlastní oči. Kolik jen bylo bídy a trápení i krutosti v rodinách, které rodiče navštěvovali! Kolik krutosti bez příčiny páchaly děti vůči zvířatům! Třebas se bavily týráním psů a koček, pomalým topením jejich mláďat, a jejich rodiče proti těm zábavám nic nenamítali . Bez soucítění uvazovali ve dne v noci ve stáji i u boudy zvířata na řetězy, bili a kopali je.

Děvčátko nesmělo do ordinace, ani mezi děti, čekající na ošetření. Přes to se tam občas připletlo a vidělo veliké utrpení. Nikdy mu nevymizel ze vzpomínek malý chlapec se skalpovanou kůží z hlavy, přetaženou přes obličej až k ústům. Spadl pod kolo vozu. Ani vzlykat už skoro nemohl. Maminka dala dívence peníze, aby mu utíkala koupit tu nejlepší čokoládu. Tatínek chlapci vrátil kůži na místo, kam patřila, a sešíval ji. Hoch i v té strašné bolesti čokoládu jedl – tak mu byla vzácná. Chlapcovi rodiče pak s dítětem v náručí jeli do nemocnice. Když odešli, tatínek řekl, že asi umře.

Holčička kamarádila se selským chlapcem snad o sedm let starším, který ji naučil starat se o hospodářská zvířata. Děvče je chodilo denně navštěvovat a pozorovalo je. Zejména dojení a zacházení s mlékem byla zajímavá věc. Holčička vyměnila svůj kočárek s panenkou za husičku Štefku, která si s ní hrála a chodívala za ní po ulici jako pejsek. Donesla si od jiné rodiny štěňátko, malého křížence, jezevčíka Rakšu, jež se v zahradě spřátelilo s vlčákem Luxem, kocoury Mourkem a Mackem a s husičkou a slepičkami.

To bylo nádherné dětství! Nade všemi zvířátky vévodil dřevěný kůň Miroň. Děvče na něm jezdilo, čistilo ho, krmilo natrhanou trávou, vyprávěli si pohádky, které spolu vymýšleli. Nic nevadilo, že byl dřevěný. Když na chvíli zůstal na zahradě sám, vždycky snědl předloženou trávu a často odklusal někam o kus dál napít se. Koně daroval děvčeti moudrý dědeček, tatínkův tatínek, pod stromeček, když mu nebyly ještě ani dva roky. Poznal, že bude mít blízko ke zvířatům, a asi tušil, že bude zvlášť milovat koně, jako za mládí on sám.

A tak na jedné straně kolem sebe vidělo děvče utrpení z nemocí, z krutosti lidí, z nepochopení a nedostatku soucítění, na druhé straně bylo samo zahrnováno pravým opakem: láskou, dostatkem všeho, co si přálo, po čem toužilo, porozuměním, vzděláváním, které na povzbuzovalo fantazii. Z celého srdce si přálo, aby utrpení zmizelo z lidských i ze zvířecích životů. Večer se s tatínkem modlívalo, aby Bůh všechny dobré lidi ochraňoval, ale brzo jej začalo prosit také za všechny tvory, kteří se nenarodili lidmi. Za všechny! Cítilo a později s jistotou vědělo, že není možné, aby svět byl zařízen bez krutého potravního řetězce – přinejmenším! Vedle té nutnosti tu však byl i sadismus, lhostejnost a nekonečné sobectví. Ale přání, abychom všichni šťastně žili pospolu, bylo nade vše.Všechnu realitu přehlušovalo. Bylo spojeno s něčím krásným a tajemným, se sídlem Pánaboha samého. Vždyť je všemohoucí a nějak by to přeci mohl zařídit!

Za posledním domem vesnice byla kaplička s krásným oltáříčkem pokrytým bělostnými krajkami, vázami s květinami, svatými soškami a obrázky a hlavně na něm stále hořelo červené světýlko. V té kapličce sídlil Pánbůh. To světýlko bylo Věčné a bylo jeho. Nikdy nesmělo zhasnout. V horní třetině dveří byly ozdobné mříže, na které se malé dítě dovedlo vytáhnout a dlouho se na ten oltářík dívat. Pak se odebralo za kapličku, kde byla louka a pole. Tam si sedlo a představovalo si, že je tam velký selský dvůr, se všemi zvířaty, které znalo. Hned vedle něho se popásal kůň Miroň, na klíně dítěti ležela malá Rakša a vedle seděl ostražitě pes Lux, který od skupinky odháněl mouchy. Všude se popásaly kravičky se svými telátky a lidskými hlasy se svou královničkou hovořily. Také Micka, husy, slepice, ovečky, kozičky i kačenky, které si ovšem nezbytný rybníček musely jen představit, tam s dívenkou rozmlouvaly.

Ach to bylo blaho! Prasečí maminka se svými selátky spokojeně ležela na louce, občas je nakojila a nikoho ani nenapadlo, že by jim člověk ublížil, že smyslem lidského ochočení zvířat je jejich naprosté vykořistění a vždy mučivé zabití. Týká se to i psů a koček, které člověk používá jako „přátel“ tak dlouho, dokud mu slouží , ale nemocných a starých se ke svému pohodlí zbavuje. Tady všichni rozuměli jeden druhému a vyprávěli si krásné věci ze společného života v přírodě. Holčička tomuto místu za kapličkou říkala Můj dvůr. Později si doma balívala do uzlíčku jídlo, vodičku a nějaké další věci a když se po několika hodinách se zvířátky loučila, nechávala jim na tom svém dvoře večeři a slibovala, že brzy přijde zas. Ještě se na rozloučenou podívala, hoří-li v kapličce stále Věčné světýlko.

Čas nečeká. Běžel tenkrát jaksi hodně rychle. Dívenka musela do první třídy obecné, proběhla zpackaná mobilizace, odvolali ji, nebránili jsme se, zanedlouho, jednoho březnového zlého rána přijeli i do její vesnice hitlerovské tanky a vojáci na motorkách je doprovázeli. Byl to poslední den života jejího tatínka. Viděla poprvé maminku plakat, poprvé si jí maminka nevšímala a plakala a plakala. Pak skončilo dětství, začala úzkost a strach... Život už nikdy nebyl krásný a nikdy neuskutečnil ani zčásti sen o Dobru pro všechny.

O tři generace později šla se svým dobrým kamarádem kolem kapličky stará drobná paní. Dost v životě přemýšlela a pozorovala, dokud mohla, také hodně četla, ale nikdy nepřišla na to, jak to udělat, aby se ze života odstranilo zlo. Čím víc o světě věděla, tím se jí zdál nesmyslnější a krutější. Nikdy nepomohlo odstranit jedno zlo, hned tu bylo mnoho dalších... Zastavila se u kapličky a pak ji obešla, aby se podívala, co je za ní – byla tam zanedbaná louka a pole. „Víš, když jsem byla docela malá, představovala jsem si, že tady, za tou kapličkou je Můj dvůr – taková oáza, pozemský ráj, kde nikdo nikomu neubližuje.“ Je to už strašně dlouho. Už by se na tu mříž na dveřích kapličky nedokázala vytáhnout. Žádá muže: „Prosím tě, podívej se tou mříží, jestli tam ještě hoří na oltáři červené světýlko!“. Muž se podívá a světýlko už tam není. Říká to ženě. Neví, od nikoho neslyšel, k čemu vlastně Věčné světýlko lidem slouží.