Tuším, že to bylo zhruba v páté třídě (odhaduji, že to bylo v roce 1964), kdy jsem byl pochopitelně jedním z oudů pionýrské organizace. (Pro ty, kteří mne hodlají nařknout z kolaborace s komunistickým režimem – tehdy bylo nemyslitelné nebýt členem Pionýra.) V té době nás naše pionýrská vedoucí přihlásila do jakési soutěže v televizním pořadu pro mládež Vlaštovka, který moderovala legenda Československé televize paní Olga Čuříková.

Vzhledem k tomu, že naše pionýrská vedoucí sotva dosahovala plnoletosti a hrozilo, že se ve víru velkoměsta ztratíme, doprovázela nás moje matka, rodilá Pražanka ze Žižkova. Detaily živě vysílaného pořadu si již nevybavuji nebo nejsou podstatné. Co mi ale velmi živě utkvělo v paměti, že se do studia náhle dostavil mně do té doby zcela neznámý člověk, který mi, přiznám se, od počátku nebyl příliš sympatický. Vydával různé zvuky. Pískal, prděl, kukal, kokrhal atd. atd., nevylučuji, že i to slavné „p–š–t“ dal k lepšímu. Podotýkám, že toto vše se odehrávalo již v předsálí studia a nikoli v rámci vlastního, živě vysílaného pořadu. Tam měl později imitovat pokažený nádražní rozhlas, což, musím uznat, se mu dařilo skvěle. Chrochtal opravdu autenticky.

Ale zpět k mé vzpomínce. Když tedy do předsálí televizního studia vstoupil tento podivný, značně zvukomalebný přírodní útvar, naklonila se ke mně moje matka a pošeptala mi do ucha: „To je strejček Jedlička.“

Já ve své jedenáctileté prostotě jsem si všechny v tu chvíli získané informace vyhodnotil a došel jsem k jednoznačnému závěru. Tento muž je náš jakýsi vzdálený příbuzný (strejček), ke kterému se pochopitelně nehlásíme z důvodů, které jsem již tehdy s ohledem na jeho excentrické chování navzdory svému nezralému věku pochopil a akceptoval.

Přikývl jsem tedy, jako že hodlám „držet basu“ a k tomuto nepříjemnému příbuznému se v žádném případě hlásit nebudu.

K mému dalšímu setkání s tímto bodrým mužem došlo po mnoha letech, kdy jsem navštívil se svými dětmi, které byly tehdy ve věku potenciálních konzumentů Jedličkovy zábavy a dnes jsou již dospělé. Tehdy jsem už věděl, že to není náš příbuzný, ale že Strýček Jedlička je firma, která by se měla správně psát Strýček Jedlička®.

Je pravdou, že hlavní a myslím, že tehdy jediný protagonista „veselého pásma pro děti“ pískal, prskal, funěl, prděl, kvokal, kokrhal, štěkal, vyl a p-š-toval, až se z něj kouřilo. Hlavní dojem, který jsem z jeho produkce získal, byl ale ten, že v něm přítomnost dětí vyvolává značnou nervozitu, že je pro něho velmi obtížné tuto nervozitu skrývat a především že ty děti, pro které byla určena jeho produkce, prostě (už?) nemá rád.

Jsem rád, že se současná zábava pro děti obejde bez onoho p–š–t.